BRNEM SE PROKOPAL MODRÝ KRTEK S LABUTÍMI KŘÍDLY

Poesie je kouzelná síla, která zobrazuje neviditelné a vyslovuje neslyšitelné. Ten, kdo promlouvá touto kouzelnou silou je básník. A tak se stalo, že básník Jaroslav Erik Frič, který všude bývá do rána s bubny francouzské hymny a poloospalců v hloubce hmot plastických v magmatickém předbytí..., že tento básník uspořádal již čtvrté setkání Poesie na Skleněné Louce, v Brně. Pod názvem Potulný dělník. Neboť. Poesie kráčí dějinami i krajem jako Potulný dělník, přikládaje se k dílu a zobrazuje ho k věčné paměti lidstva, národa. Tak, pochodem v chod, pár těžkejch bot, funguje to líp , než namazanej stroj... Básník mnohdy nebo spíš vždycky za své svědectví trpí a obvykle je nevyslyšen, pokud není sťat. Básníků je přesto pořád dost, Poesie i přesto, že své nejmilejší posílá často na smrt nebo do horoucích pekel, do hor i pouští, do věznic a blázinců, přesto je Poesie pořád nejvášnivěji milovanou ženou.

Tož vyslyšel sem hlahol Potulného dělníka a vydal se v polovině dubna létapáně 2004 do Brna, kde Cyril vymyslil Hlaholicu.

Vzal jsem psa Ticho, prozpěvuje si: Za volantem sedí seňor, je to pán. Ale ani básmník není kmán. Tak je vidět kopec zvící rozhledu, z něho chlapec snímá kraji slunce roletu... jaro, léto atakdál... Asi po dvou hodinách nás vzal jakýsi pekař do Průhonic. A tam, tam mě po nějaké chvíli vylovil Josef, sekundat Večernice při rozvodu Večernice s Básníkem Tichem. Vezl do Brna Dj Baltazara, který hrál večer v klubu Coffe House. A hrál dobře. Kouříme...voní to.. roste mi i z očí... Cestou jsme v prudké bouři minuli vrak ministerského Ševroletu ministra Svobody; kobaltový pick -up, na který se vysypalo patříčko z trucku přímo uprostřed parkingu, nad kterým kroužil vrtulník; několik maskovaných džípů, které kdesi na Nejkrásnější Vysočině bojovaly za svůj Heimat s Australským olympijským mužstvem v modrém lyžování, a drželi jsme samozřejmě našim vzácným a statečným Australanům všechny raketomety; minuli jsme pomníček filozofa Aleše Brychty, kterého ve 23 letech zavraždil hnusnej vrah a byli jsme na Pisárkách, kde nás vítal nápis na Zdi : "Oni to tu všecko postřikali..." Báseň od básníka Timo: " Šicího stroje králičí zoubky , chlubivý kadeřník, zkrácené chloupky." Jeho krásné Graffiti, kterým vévodí DRAMA, krabice od másla. Taky je tam sprayem nastříkáno:Miluju Micánu. Vystoupili jsme u Janáčkova divadla, což byl lev, tyn Janáček a v bouři sme si to štrádovali na Skleněnou louku, kde byl ten festival a četl právě Milan Kozelka. Ticháček tlapal co tlapka čmušku mine, věren své psí básni o zkamenělém hovnu Svatého Azora, ale teho Kozelko sme skoro neprošvihli.

Básník velké šarže, který dlouhá leta pobýval v h´Olomoci, kde uspořádal ve vydavatelství Votobia básnicko - umělecký banket na Hané pod názvem Vertikální nostalgie. Sám vydal ve Votobii slavné Gumové projektily a Koně se zapřahají do výherních automatů.

Jeho další sbírka nese název : Celebrity. S ilustracemi Andrey Lexové ji připravuje vydavatelství Gulu - Gulu. Jedním slovem : Básně s chutí epitafu. Kozelka v jedné básni napsal (Ústavní lesbičky v kožených bundách) : "Mám portrét na poštovní známce, mstiví nýmandi ji dali do oběhu, profláklý ksicht, sezóní výraz štvance, postrádám cit a odepsal jsem něhu."

Další živou legendou večera je básník Pavel Zajíček. Rovněž rocker a filmový herec. Z jeho vystoupení a i ze všech následujících je cítit neuvěřitelné napětí spirály. Mám pocit jakoby se na podiu rýsovaly antické sloupy. Pavel Zajíček přijel se sportovní taškou, a vypadal jako by se právě vrátil z komunistického lágru. Za hradbou ticha občas probleskne pozdrav... Když čte, vypadá napjatě jako na srazu Komory, Nomury a Yakuzy a ve chvíli , kdy mu v jednom verši ulítne zdělj, místo zdělují, vytvoří se v divadle rýha a slavíci, jejichž zpěv proniká otevřenými okny se dají do zpěvu. Teprv po čtení, je opět básníkem. Radostná úleva jej halí do závoje pěny.

Zatímco čtení se odehrává na půdní mansardě, kde je královnou Ona.. Bere mi nitro, je jako droga...její oči jsou poklad.

Tak ve sklepě dole probíhá koncert. Hraje kapela Sobola. Neuvěřitelný nářez , z kterého máme já i pes uši nahoru...

Po nich Homér a frakce idiot Crusoe. Na závěr Charlie The Bomber.

Potulného dělníka provází obrazy malíře Jana Koblasy. Výstava se jmenuje ptáci. Jeden z obrazů vypadý jako rozhlížející se oranžová v maskáči mimiker fialové a zelené. Ten den vystupovali třeba takový John Bok, jehož výroční zpráva Spolku Šalamoun za rok 1996 mi vyrazala dech. Ivan Motýl, Ivan Palacký a další. Ptají se mě, kde zase vězí básník Placka. Asi je někde na horách, krčim ramenama. A Marcus Aurelius? Je ještě naživu? Snad jo... Škoda , že tu není Egon Bondy

Taky bych rád recitoval, ale nejsem si jist či by mojí rodné sumerštině - akkadštině někdo rozumněl...

V hledišti je natřískáno, co posluchač, to osobnost. Třeba Marek Věchet Trutnovský. A další...

Sobotní program začínají Hradištní hudci. Po nich autoři. Představují svoji poesii většinou jako kaskády očistné na cestách mezi nebem a zemí, vyslovujíce obrazy , které si strmou cestou zapamatovali a pocity , které v sobě přinesli. Petr Hruška. A hned z ostra: Smrtná neděle (motiv , který se opakuje) Působí to na mě tak, že si "Namaluju modré a zelené uši, jsem jak Hruška z jabka". Přichází Pavel Kolmačka. Jurodivý pohled, z vousů mu srší vosy, jakoby přišel z Pohádkového lesa skřítek. Básník kouře z komína vypráví mírně zkoprnělému publiku o své zchatrnělé máteři. Jaroslav Kovanda, který svou hravostí předčí kaskády ostatní. Jiří Kuběna, který to v sedmdesáti letech válí na mladý kluky s kouzelným Ganymedem. Nu, to je to věčné mládí básníků. Sluší mu to. Je podobný Nezvalovi a podobně i přednáší, měčet by tak nemusel, ty jeho směšné tragedie -je -e - jé. Vypráví o svých čtyřsvazkových milencích neuspořádaně dlouho, ten Modrý prý ho obemykal dva roky. "Dobře, žejepoddrnem -ém .." prohlásí na adresu své největší lásky.

V čajovně hraje na kytaru Karel Vepřek - Lyrika Putyka, vypadá jak zkamělý perleťový slavík. Doprovází ho brněnský bard René Pařez a krásná flétnistka; která je vlastně zároveň i hrdinkou z jednoho románu Básníka Ticha. Hudba staví most.

Vít Slíva, přesný jako hodinky. Josef Mlejnek, jsem rozemlet a zpražen. Jiří Staněk, uff. Zbyněk Belíšek, vypadá jak noční skřítek, zapomínající na to, že Gilgameš napsán je ve verších sumerštiny-akkadštiny. A má aspoň hlavu a patu.

Hlavní program začíná J.J.Neduha. Kterýho jsem poslouchal jako zhulený mládě, což si vybavuji doteď. Když po koncertě odchází, pronese na chodebním schodišti klenutého nádvoří: "Odcházím, nepřejí mi zůstati, neboť jsem málo temný." Čte Jiří Olič. Zkroucený jak housenka sugestivně a hypnoticky drmolí a přednáší zaklínání pro všechny opilce svátečního optimismu.

Pak přichází kníže. J.H. Krchovský se trošku změnil. Doplnil Bolzanovské charisma o anglické kotletky. Říká , že pokud vydá další sbírku, tak pravděpodobně s motem: "S hlínou v pase, pasem v hlíně, teď teprve Tě budu milovat, ty svině..." Jinak evergreeny, které si recitují studenti cestou vlakem... I na něm je znát až akční napětí a pak úleva po představení... Je to zřejmě chvíle, kdy je Krchovský , tak jako málokdy, šťastý, s radostným úsměvem, neskrývaje úlevu, proplouvá mezaninem jako na mráčku.

Když jsem jednou tančil na vystoupení Dáši Vokaté, stala se z mého tance mezi opilci slavná legenda, o níž se vyprávělo dlouhá leta. Ale její hudba mě strhla, i když její zraňující slova zraňují i mne, nebo to jak zpívá o holčičí lásce... Dáša prostě není ňáká plechovka..Když dohraje, přichází Ivan Martin Jirous. Loni v létě vypadal jako Jana Hus, ale ostříhal se. Není napjatý jako ostatní. Chlapsky se zhoupne na patách a začne...O hradu z rákosí, labutích, chlebu s cibulí a medu... Tím slavnost Poesie končí.

Básníci sklidili skutečné žně obdivu. Jeden ho sklidil tolik, že ho museli po tři dny odnášet nosiči. Karavana nosičů byla spatřena i z družice, která měla za to , že se Čínská zeď dala do pohybu...

Ve sklepě je raut a na něm hrají Bratři Karamazovi. Dog beat. Hudba o psech a pro psy, kterou si skutečně vychutnávám. Špinavý nádobí a na konec Záviš, jehož hospodský odrhovačky jsou skutečným hřebem.

Šum barů zaniká v tikání morseovky a bopu. Vybavuje se mi Kerouack, Aljaška, San Francisko, výstava pana Kokolii v Brněnské galerii, kterou ovlivnilo bytnictví, kterého je zakladatelem básník Ticho, a na té výstavě se mi nejvíce líbily obrazy z Kokoliova temněfauvistického období , výstava Mirequa Kodeshe v Centrále pod názvem L´Clubisme art, ten založil Básník ticho v Paříži. a jeho nový model si říká Joint Generation... jsem z Venku černí kosi zpívají co letí a " pomoc nám, když je tady tolik cvalíků co zrovna přiletěli z Afriky, co si máme počít?, jsem po zimě hubený" zpívají kosáčkové. Mám pocit že pěkně kecaj. Někdo mi telefonuje, že hoří dům ve kterém bydlím, a co mám dělat? Krásná cikánka Jana pořád čeká před Skleněnkou na kunšofta, ale nemám prachy. Zatím co přemýšlím, kde je vemu, projede kolem černočervené ferrari. Ferrari zafičí: "no jo, ty něšťastná kočičko". Jdu shánět ty peníze, ale jsem vtažen do hry.

Jeden můj kamarád radostně prohlašuje, že Ticho je "vlastně" houslový klíč. ... tag... Stávají se z nás provazochodci a ze psa Ticho Lachtan. Bohyně Ječna překročí trám. Zeus soupeří s Thorem. Ale je to jen takové soupeřeníčko cestou. Je tam s nějakou dívkou od Neffertity. Kapitán Nemo utíká jako myšáček s mincí pro Chárona...Prej mu teče do ponorky...

Střevlíkův Nemožnometr by měl makat na plný koule...

Spanilá Noci, můj kamaráde...

Začíná nedělní ráno...rodí se do neděle...a jak se říká: bližší tunika než drátěná košile...

Na Skleněnou louku začínají přilétat první piloti. A kosmické lodě z Pluta...

Pro Babylon:

Básník Ticho, Brno, Skleněná Louka 16. -17.4.2004