poesie

by ticho

iw (: jeff parados solitair.exe neurochips u.g. egality deversorium adonai : inplanted maded and gived:

eine kleine weisses stille

absolutally value informations 100 + 1qq , sancti 36% / beequeen , čistá data/ puredates min. 18%, Mu:)ze, luci ferry firefull, dogly, škrty, spin 1,6, eE8, L7/ spin 1,2 , achtnachtriffen, monad , thc fullmodel (: cronosmutant (/ mutephorme, frrullato-l´calme ... and minmax. casolin 600 eu/cs , Ticho: 1600 francinů v jednom quietkvantum, Equinox foxly, delivation suborto on/off migga (goats×. bleat controled, Izaias 27.1 free, Dutyfull, cache ZZ 9 plural alpha quiet + / - 2/5,v. cache free / A redshift Q , tenderchaosnagualityartep: little mause shipussy, oktekk 1,21 mHz, neuronuovo - traffomag tuttifrutti, kolín ph 7,3 - 6,7- freemutation 6,01, manitou, pí code 3,14 , keanu code, breezematrix ihwr betula pendula 136 quiet/ min , actionalitty, Paris... 2013/ pH 6,8, 12 : 16 .15, přídeští A5+

10 000 jednotek hypervlnové synergie

všechno co jste chtěli vědět o pekle a báli jste se zeptat....

básník ticho

Růže pro Miladu

1.squaterský román ve Vesmíru

1.světový román se squaterskou tematikou

cybersamizdat

ON: praha.squat.net/ ticho

četné free, non admission for readroll

návod pro použití:

v textu na netu je místo grafémy ž použita graféma ľ , to je azda tím, že román je nalievaný po slovensky lebo sme bratia

v textu dochádza aj k zamene takeistých i druhých foném v ladeniu zvukofóna, lebo v pripade použití čitateľova vnímania v programe Basic magic dochádza takysto k specifickému vnímání duchaplné trojrozmernosti autorova klamárstva

čítanie textu nám umožní spoznaťsa s našimi obľúbenými hrdinami, vnútorná komunikácia uspokojí aj náročných bibliofilof

ktorý sa surfujú v kategórii non -fiction; napokon aj raz charakterových situácií vytvára náročný postpsychologický obraz hrdinov

romána, ktorý sú aj ozajstnými hrdinami rovnaké epochy tohoto milénia

swiftliniin noiselles pinguining liffe freš anarchia classic ylLegol legolandpressure impótnt G. pArt howto rys howbydoed karbunkul cache barting zaffee stigmatique sanssherifaction-fiction artcore punx pogolyric souder nonvisualsee story basicmagic syntaxerror prey airffer couldin janxe jingjang homellity source oktekkshot himline ilnepazici icefire hospaspirit marcus ezln guerrnica brest salchow výmyk inlinelifein codeing soufflé melusina tanganica nautilus oportunuity quiety eternoscopy teleportig contrateleporting contrastig storycasting oi streetwear spectral astral contré sophismé liberté egalité fraternité arturity roydeblanqueblues rebelact levjatan and more fingk cyberbreak storygameplaystation @ purelove ... ***

Ema 8.4. 4002 Praha/Prague

BÁSNÍK TICHO

Růže pro Miladu

3, 14.vydání 8.dubna 2004

námluva editora knihy

Ahoj, jmenuju se Zaff, ale můžete mi říkat Zaffee. V třetím vydání této knihy, kterou pro Vás připravilo vydavatelství Spancer @ Marks, najdete o něco méně brnících překlepů, než ve druhém vydání této skvělé knihy, a to podle toho kaý máte vyhlodávač. Může za to náš nový krásný chladnosvěží vyhledávač, vychytávač a ustalovač překlepů Mutch, s kterým jsme se seznámili na pochřbu našeho dlouholetého vyhledávače, vychytávače a ustalovače překlepů Butche. What is it that we seek? Třetí vydání je vypaketováno jako mírný cover, aby jste si mohli dopřát a tejknout dva nové oranžové obláčky kouře. cítím se sice mírně provanille, ale zároveň mě svírá touha po objasnění čtenářovi minulosti. Takže se skvěle bafte.

Váš Zaffod Boeplebrox

"V životě jde o každou chvíle..."

Butch, opravovač překlepů a romantický hlodavec

"Stala se totiž krásná skvělá věc. Tento sud piva, ve který už nikdo nevěřil, byl zdárně vypit. Takže narazíme další! "

Zaphod Bíblbrox, prezident galaxie

warning/ upozornění pro čtenáře: tato kniha se neřídí pravopisem spisovné Češtiny krásné, ale Slawic language.

Při čtení této knihy se peří vyvarujte řízení terminálů, létajících tomahawků, dopravních vozidel a kosmických cajků, protože kniha může příznivě ovlivnit vaše notorické a zříditelné schopnosti. Proti nejméně předpokladatelným dopadkům četby na psychiku a neurokonvulsní činnost transmitterů, zejména prudké změny nebo prudké ztráty inteligence, se můžete pojistit u Františkovy pojišťovací agentury. V případě trvalé změny psychického obrazu vaší blbý zničený duše vyrozumte neprodleně svého psychoanalytika a přiznejte mu , že se dočista zbláznil, předepište mu preparát doktora Kocha; a pozvěte ho na pivo, a než mu dáte přečíst tuto knihu, připravte si igelitový sáček. Aneb jak říká doktor Jaroléto: Kopyta koní už buší do temna skal, černý kočár se řítí hlubokou nocí.

Složení/ Skloniky: To, Ticho, Nirtra, zhulenina 8%, průzor, řezanice, řežné řešné, řešenice,nářez, řežný nátěr, stěžní řešně, průžer, průser, mioda,

transmitter, Ty.

Z lože nie: To,Ticho, Nirtra, Zhulenina 8%, Klámstvo max 2 percentá, Ozajstnost 2/3, Ironía, Fantázia - primerene, Názor, dvojitý Axel - Franz, Tajomstvo šéfa Klamára, Agent Tomato, mioda, transmitter, extruoza Deda Bajkára, aj Ty.

Skladniky: To, Ticho, Nirtra, průzor, řezanica, rešenica, rezné rešné, nářoz, průžor , průsor, mioda, transmiter, kloniky, koniky, Ty.

Délka četby : min. 13 hodin 36 minut 36 sekund = min. 952 korun 70 halířů v roce 2004

Děj knihy se odehrává v neosféře.

pro Albicocu

věnováno dívkám, ženám a grizetkám, Noci a Komunistické straně prostitutek

What I want

I see at a night

I´m quiet like a light

Maintentant est aujourd´hui

Paris Non pax l´Elephant

Au nord de la Music

žádná kapitola

Studijní prolog ve stylu sportovně - surrealistického radikalismu

(Sportovně - surrealistický radikalismus definovaly do vědeckovzdělávací podoby, na pozadí harmonického rozvoje současných tvůrčích představ, konečně až Gabriela Špalíčková a Markéta Lvíčková, prostě si ho jen tak definovaly. Pomerančové kukačky z Marsu to sice považovaly za velkou melantrichálii, ale strč si hlavu do rukávu.)

...někde v bezpočátku, uprostřed ticha ...

...slyšíš...

...má oči přivyklé tmě...

teď jsou mraky, hmmm...zamračený. Cirusy Nebel a Neboe. Nebe má divnou oblohu Saturn, král kruhů, otáčí prstenem času na své mrazivé ruce. Nejjasnější Sirinx štěká v dálce jako pes. Na střechu synkopy co chtějí říkají si kapky, po krovu deště se prochází v d dur ledové tlapky. V takové chvíli je dobré mít střechu nad hlavou, a to je Squatt. Nepálko, smotko z nilinu.

Venku , z cesty , je slyšet klapání kopyt. Jsou to děti, kdo vedou koně, koně přes město a včera na parkovišti jezdil celý den velký žlutý buldozer. Squatt. Takzvaný Dřepník. V Dřepníku bydlí squatteři, než si dáš bígo. Malý pracovitý temperamentní národ, - národ jsou ti, jejichž myšlenky procitají společně. Původem z říše Luan, pokuřeje džambáro, maje svoji Madonnu, blondýnu v džísce, ušitou od spolku Original Cosmos Kocar. Za chvíli to začne. To je tak , když si vole někdo ušije svý vlastní džínsy.

Kdysi žili squatteři ve své oříši. Pojď na brko. Ta oříš byla vysoká socha, skoro věž, špalíček, socha slova. Z dálky to vypadalo jako Babylonská věž, ale kdo se odvážil blíž, ten spatřil sochu slova. (Někomu to slovo připomínalo květinu z jupiterských perel - blaskavých šerel, někomu zkaměnělé lachtany polikající dny, zamyšlené vorvaně a mořské dhouly ve vzájemné hře; někomu ledního mědvěda Iceho ve skafandru + na kolečkových bruslích, někomu pecku z hranatého vajíčka, jinému výkřik applého Rolničky před jeho unáhleným uvržením do hereze, ale jeho skutečný lehátkový smysl nedokázal rozluštit nikdo, vůbec nikdo.) Ve slovu žili squatteři pohromadě, přes rozdílnou řeč si rozuměli, aniž měli v uších z hatmatilky kopr, toulali se po patrech a kouřili Vesele přítomnou. Kouřili Marijuanu. Oheň jejich nocí hořel přes všechen čas a hranostaj jejich dní splýval s šerem lesů.

Jednou se mezi nimi narodil básník. Takovej malej spratek. Furt nevěděl , co by vlastně. Napsal jednu báseň, jmenovala se Osmikrásky. To mu nestačilo, to mu nebylo skoro málo. A napsal další báseň, jmenovala se Zamilovaná tramvaj, a nebe se neproměnilo v popel. Mával rukama a skučel, hrál holkám na vlasy a brečel. Pak jednou vyběhl před věž a slovo, kterým byla tvořena v ptačí řeči přečet, když byl předtím oddělil ticho od mlčení, bylo to takový vypíplo. V oblaku marihuanového kouře se celá věž zřítila a milí squatteři se vydali hledat nový domov. Squattuj ve Vesmíru.

Rozešli se přitom do všech světových stran. Svět je prostě světovej. A na jejich cestách je doprovázeli senhart, nocopýr a nocoskok. Na památku své oříše se rozhodli žádný nový domov nevybudovat a obsazují prázdné domy. Aby je zachránili před vodstřelem. Říkají jim squatty, dřepníky; chtějí si prostě jen tak dřepnout. Squatt je trochu něco jako Squaw, milovaná žena. Howgh . V indiánském jazyce národa Povayanasquatsi, slovo squat znamená slovo život.

Řekl Labutí brko ve vlasech Šukajícímu bobrovi po třech iontech a myslel to upřímně.

Tam , kde stojíš je Tvoje místo. Tam, kde jdeš je Tvoje země. Tam, kde žiješ je Tvůj domov. Tam, kde spíš je Tvůj sen.

Na padáku památky sochy slova, svojí oříše věže, žijí společně a jsou si rovni. Není mezi nimi žádná hierarchie ani distance. Společnost fachčí a sype na desetitisíci chaotických detailech poznání a respektu, voo - doo windows, linux arsenal, lineárách bratrství gangu, možná jen na čistě behavioristických principech operativní zkušednosti se Svobodou. Anarchie je především kamarádství. Úplně vobyčejnej život na squatu.

Blesk obráceného napětí, zašifrovaný blesk v kruhu, psí značka věci, traffo, zap na tu značku ty sesyplo

Jeden ze squattů je i v Praze - Tr.oji Holešovičkách, pod Jablůňkovým zámkem, pod zahradníma terasama nad střechami Manhattanu a jmenuje se Milada. Modernistická vilka pojmenovaná po jedný roštěnce, ze které se stala paní Ferrariová. Ale vilku zrekvíroval po válce revoluční výbor. Zahradníka oběsil na ořechu, protože četl Moliéra a maloval nahé maurky. Teď bydlí ve ville asi chlchnáct eurosquatters. Papírna stejně tak vzácná. Za dobu , co tu jsou, se squateři trochu polidštili. Jejich zelená pleť poněkud vybledla, počet očí se ustálil na dvou až třech a jejich pohlaví se většinou rozlidštila. Jsou to teď průměrní obyvatelé galaxie, protože mají 2,4 nohy a hyenu. Přesto, že se takto domestikovali, v davu je stále poznáte hravě a poznáte snadno i jejich dům. Je to magická bytost propojená stříbrnými prstenci s okolními stromy. Z Artuše punkově vedle a nikolev nad portálem vyplouvá Modrý delfín.

Na průčelí je obyčejnou křídou nápis "Nepropadejte panice". Začíná ho překrývat krápníková růžice nazývaná "Smrkající ovečka" A hned u vchodu se nachází velmi svěží umbrella. In the middle lovely street zvláštní je Our House i vevnitř v zádveří, kde ho vyplňuje Neosféra a kde ve sklepení teče metro, vymyšlené na těch nejlepších nanologiích dostupných přání. Je tam tajná štola a Bar, kam chodějí roštěnky a sklep na koncerty, kde squatteři pro pobavení svoje i kolemjdoucích pořádají ty nejroztodivnější hudební produkce. Muzikantské kratochvíle, při nichž jsou do kovových útesů moderní operety vyrývány na útěku z muzikálu mladičkými hlasy sotva dospělými ty nejvíce zraňující výkřiky, strhující ve své vlastní ohavné zranitelnosti, chrlíce ze se svoji denní dávku hnusu. Plejou tu pankáči, punkři a punkýši z celýho světa, ale taky umělci z Karlova mostu a na svou vrbovou loutnu vodník z Vikářky. La Fraction, Einstürzende Mrakodrapen, Gunuggucap, Amanda Woodward, Domácí vězení, Nyabinghi Warriors, A.I.C., El Paso ; Postižená oblast, Lokální Postižení. Koncerty, na které se létalo iontosférou kosmickými Vrtulníky, pod palbou raket. Bylo to v těch slavných dobách, kdy ve squattu funguje Restaurant na konci Vesmíru a propisovací inkoust zobrazí Air. Čistý Fresh vstupuje do hrdel a rozpoutává mysl svěží, chladnosvěží. Squatteři jsou vůbec pacholci schopní dát za chvíli svobody ledacos. tutti frutti durutti

V patrech a palubách jsou pokoje, izby, ateliéry, kabinety, kajuty, pěknej bordel,bytečky, komůrky a společenské místnosti, kde se squatteři radí, kam chodit do práce a jak vyzrát na bídu, kde najít poklad bukanýrů, jak dál. Jsou to totiž takoví městští piráti, kteří jsou posádkami těch domů, z kterých by se jinak stali bludní holanďani plující na demolici; a kteří žijí z pokladů. Milada je takový Nautilus. Na střeše je přistávací modul pro kosmické lodi a naopak ve sklepě je kotel samotného pekla. V něm se za odměnu smažej duše prevítů., kteří za života kšaftovali s domama a parcelama. Jejich duše tvoří v patrech věž a kdo je nejvíc dole, ten je na tom nejhůř, protože jím protékají výkaly všech ostatních. Tyhle duše nejvíc pne, že jsou vestavěný do sebe, a že se nemůžou vzájemně prodávat. Většinu svého volného času tráví squatteři na dřepníku právě tím, že trápí duše v kotli, - čtou jim svoje básně, což šmejkalům přináší neskonalá utrpení. Squatteři čtou rébus, což nebylo těžké poznat, ten rébus měl podobu mraku. Ale Milada není jediný squatt ve Squatterské zemi a naše příběhy nás velmi často zavedou do velmi vzdálených končin v dalekých a starobylých městech, v dalekých a exotických zemích, na zapomenuté a neznámé planety neobjevených galaxií, jakožto i do Podolí.

Duše Squatterů je duše básnická.

Záštipky Marijuany, skouřit či ponechat, toť squatterův hlavolam.

. -/ _. . / _ _ _ / _ . / . - / . . /

V životě nastává někdy a výjmečně vzácná březá chvíle, kdy se náhle setkají lidé, kteří se dosud ještě nikdy v životě neviděli, - a poznají se. Někteří více, někteří méně rádi, neradi poznají, že patří k sobě a společně že tvoří kruh. Někdy pak mohou vymyslet a dokázat věci, které mohou měnit svět, anebo ho mohou alespoň dobře bavit, když si neustále vylévá z galoší krev. Alů je fakt, že třeba squattů je na světě pořád ještě méně než atomových hlavic. Je to, vedle impozantních chrámů, nebo puebel, možná poněkud polehčující žánr, ale toto srovnání je již od podlahy pěkná blbost Někdo si myslí, že squatteři jsou ve skutečnosti psi, kteří se proměňují v lidi jen na krátký okamžik a pak se vrací do psí nebo vlčí kůže a přitom lidský život je tak nešťastně rychlý a krátký

squatteři jsou značně svérázní, přestože za nimi chodí každý den vládní zmocněnec pro brainwashing Dort Tetov a učí je žít v komuně. Každý z nich se věnuje svému čarování nebo blbnutí a všichni dohromady se scházejí jen někdy, obvykle, když Kalda uklohní ve svym kouzelnym děravym hrnci nějakou laskominu a řekne: "Pojďte se nažrat pitomci, už sem byl zas tak blbej, že sem uvařil něco k jídlu. Beze mne by ste chcíply hlady, protože ste úplný úplnci a hlavně ten váš tesáček, ten ať mě moc čtyři piva. A kdo po sobě neumyje talíř, tomu dám pěstí dělnický třídy takovej lángoš, že bude srát tři dny maggi" A squatteři se scházejí u hrnce a řikaj" Děkujeme pana Kalda, to sme si nezasloužily, to nemuselo bejt, jakápak s náma památná almara, jé, to je dobrý, v tom je určitě psí koření." A pak si navzájem řeknou, že jsou pěkný sráči, a že se na to mnůžou vysrat, a že každej sere na barák, a já se na to můžu vysrat taky,a dělejte si co chcete, já du spát.

Jenže takhle to ve skutečnosti není, protože squatteři musí držet roller po hromadě, a to proto, že jejich bydlení je společností nepříliš velkoryse prohlášeno za ilegální a inkatastrální a pohoršenou veřejností je považováno za městské pirátství. Squatteří totiž zarputile neplatí daně ze dveří a oken. Fakt je, že jejich dům není na mapě a tak vlastně ani neexistuje. Pravděpodobně na tom místě prostě jen tak přistál a mohl by být do map zaskreslen zeměměřičem, pokud zase neodpluje. O jeho existenci se vedou právní spory, stejně tak jako o případný počet dveří nebo oken. Jejich existence není anitak protizákoná jako imaginární. Čas od času přijedou saně tažené krásným čtyřspřežím a úctihodní pánové v zimáčcích hlasitě počítají okna a dveře, ale nikdy se nemohou dohodnout, co jsou ještě dveře a co už je okno. Není to obyčejná nemovitost. Pan K. Líma, sudař ve výslužbě, který bydlí na nádraží v krabici od digitální rakve hlavního portálu,a který je jediným žijícím svědkem památné rvačky na perónu, rvačky slamáku a cilindru o doutník, to když tehdy Karlštejnu utekly v noci stromy, a nechtěly se vrátit, tak ten si myslí, že je to všechno virtuální podvod. Ale přesto si čas od času dům musí nasadit klobouk a bojovat o svojí existenci s chvostama. Chvosti jsou divný typy, kteří nemají dar pozornosti ani pozorovatelský talent a tak na věčnou slávu svojí umanutosti nosejí k svačině zelnou uniformu a taky frkací frčky. A když jde chvostům do tuhýho, tak zavolaj Grossovi grošáky, aby to spraly husarskou jízdou, jenže ouha, kampak na squattera, tomu rafinovanému živlu se hned tak někdo nevyrovná. Olé.au,au,au...

Oni vůbec mají squatteři na růžích ustláno.- Energie, elektřina, plyn a voda se získávají v námořních bitvách s panelákama a v zimě se topí dřevem a kamínkama. Nejoblíběnější knihou squatterů je tím pádem příručka:"Jak přežít v extrémních podmínkách" Matuna: Mojšíša 3,18.: - Nepoužiješ toastovač na bratra svého; Damián : Beton a Panel, Pokušení na sídlišti 36, 3.

Na akce se sjíždí lidé z celé Evropy i zámořských držav. Pokud je cestou poldové neutopí v řekách jako koťata. Kromě toho gunguje na squattu Food not bombs, zaopatřující krmi těm, kteří umírají hlady. Na squattu se rovněž konají sjezdy Komunistické strany prostitutek.

Svatá Kdybyna , Zlatý Ifion.

Po smrti mají squatteři věčnej klid a večnej kouř.

Nebo Nebiko.

My, co smíme do kostela jen na kalvárii a na mši chodíme jen úkradkem a potají , mluvíme tlumeně, šeptáme a šepráme a vůbec.... A tak soudruzi myšáčkové a soudružky myšičky, pokud slíbíte, že nebudete prudit, přestaňte se báti slov, byť by to byla slova příliš kouzelná a živá jako štěnata..a tatí, prdí taky ticho?

...Otevírá se Vám tajuplný a neznámý svět, plný kouzel a nevyzpytatelných fyziologických jevů...pronikáte do tajemných jeskyní o kterých kolují legendy a které jsou plné tajemství... otevírá se vám squatt...

Zapraszamy do zabawy tworczej... To woda zdatna do piczia. Cicho....

***

Tam na hoře Běsu žíhal stroj...

tikko...

Spanilá Noci, můj kamaráde...

Za sedmero panelákama, za sedmero smeťákama, za sedmero černýma děrama, za sedmerými kvazary je Země nikoho, do které posykovou bránu střeží ohnivý pes Firefull a jeho růže. Je to země pro Bukanýry, pro Bukanýry i pro Korzáry, pro Salašniky i Be-eggery. Ta země není skoupá na psí řeči, je to ale Země nikoho. Měsíc svítí na psí oči, to huňáčkové šněrujou čmušky. To místo není na Planetě Nowwhatt, ani na Planetě Whattanow, ani na Planetě Allother, a ani na Aldebaranu, a ani na Betelgeuze!! Je na Planetě Zemi. Earth, krásné dívce, v některých kosmickým mapách nazývané Souměrná a v jiných kosmických mapách nazývané Modrá planeta, někde na půl cesty mezi Siriem a Perseem, a tikáček to věděl taky.

Země. Tak mowi, Souměrná: Nejradši bych se celá rozpustila v moři, připadám si tak málo vesmírná i se svými mrazivými póly obraznosti a přišplouchlými pstruhy. Byla totiž slečínka trochu opilá. Chtěla bych se taky toulat jako kométa. Ach , ta svoboda. Chtěla bych se zamilovat. Opila se krásná dívka v blankytných šatech. Upustila plaskavou svou ploutnu na oběžnou dráhu. A čekala na milence. To Vám byla mela. Souměrná byla totiž neskutečně krásná. Nejkrásnější Planéta v širém Galaktickém okolí.

Vesmír ožil. Sirius, Slunce, Uran, Jupiter, Saturn, Merkur, Neptun, Pluto, a Mars - ten rovnou letěl na námluvy, prozpěvuje si krásné písně, zvané hudba z Marsu. A Venuše? Ta si mohla oheň vyplakat.

V atmosféře Země byl frmol jak nikdy, ve stratosféře. Člunek připlouval a s ním stále noví a noví čarodějní velvyslanci Planet a Hvězd, a s nimi kosmičtí dobrodruzi, a v jejich patách detektivové. Jednou člunek připlul s lodí Kosmických Bukanýrů, jmenovala se Milada. Původně byla vybavena zařízením na pohon nekonečnou nahodilostí , ale Bukanýři ji vymodelovali taky jinak. Poháněli jí svobodné myšlenky a kosmický med, byla to bukanýrská plachetnice na kosmický vítr, obdařená celou řadou pomocných motorů, a dalších vychytávek, jako třeba nejobávanější zbraní Vesmíru : Samostřílem ponožkového smradu, jak ho vymysleli Miquieto Parnoangelo a Randorf, což byli čtenáři Domácího kulila a týpkové; loď byla vybavena rovněž kvantovým ustalovačem jointa, palubním perličem, čeřínkem, vodomínem, šlukovkou, nanoionizérem, prototransmiterem, relátkem, fosfenory, průzkumníkem, Střevlíkovým nemožnometrem na měření rychlosti náhod, miodama, čip-čipem Centrálního nekonečna, vyhlídkovým takýtkovým periskopem, houbohledem, čidlama, tajnými zdroji kyslíku, slunečními vločkami, deskriptivním formátorem, detektorem nedetektorovatelných jevů, obávaným vejfukem - tzv. kanálkem, leninovými sáněmi, vodopádem hypervln, čerpadlem do zrcadla, fotonovým výtahem, hologramem fluidů, monočlánkem, antifotobuňkou, Linuxem, 3D colorhologramem, vnímafóny, perceptory, moderáty, provázkem a tak. Bingo! Člunek čeřil měsíční svit. V něm tajně vedl Miladu, Silence 7, Jadronku a Baribala koridorem fyziologické přítomnosti.

Předtím, než korzáři v měsíčním jasu opustili caffé Luna, kolem kterého se motal celý přístav nedaleko laguny Ste.Trinite, tak se na Galaktické spirále konala slavná rychlostní jízda mezi Baribalem a kosmickou lodí Grebulonů, neboť Grebuloni trpěli vyzývavostí více než depatitidou. Alů je fakt , že to Grebuloni trochu přestřelili a , když se ze začátku nemohli vůbec hnout, rozpálili svoje motory v takovým stylu, že jejich raketa dosáhla akcelerace velmirázně excelentní, až udělala díru ve Vesmíru a zmizela v Nevesmíru.

Baribal slavně přistál v portu caffé Luna. Z něj vylezl Zaphod, potěžkávajíce v ruce vezuánské šampaňské . Takzvané tekuté oktanarínové jiskřičky, - chutnaly velmi slavně po slávě, takovoutou chutí oktanarínověskořicového neovitacitu. Tak tedy,

Zaffee vylezl z kokpitu lodi, aby ho obklopily nesčetné davy zvědavců, a ti chtěli vědět, co se stalo nebo stane, totiž, která špatná zpráva rozžhavila nebo rozžhaví motory Grebulonské lodi do běla. Ale než se Zaffee nadál, odteleportoval ho cosmopol mobilním teleportem do vězení. Čekalo tam na něj velmi vážné obvinění, že má svůj podíl na díře ve Vesmíru a jeho pomalém zanikání.

Nebylo to poprvé , co byl ve vězění. Ve vězení, kde byl teď, bylo většinou jen několik rebelů, bukanýrů, básníků a dramatiků, a jedna superinteligentní zmutovaná chobotnice, která z dálky připomínala Hollyho, ale jmenovala se Marek. Skuteční zločinci patřili většinou k mocenským klikám a elitám, a jejich implantáty jim snadno otevřely cestu ven. Kromě toho tam byl starý přízrak podvodu, totiž nebohý ánkl Eddie, dočista provirovaný skrz naskrz, a vesele se šklebil: " ahoj jeffe, prej se jmenuješ d´artagnan, jakej ti mám nastavit setup? třeba ten meruňkovej, že jo frajere"

Zaphodovy dvě hlavy se srazily a pak si jedna druhou škodolibě prohlížely, která má větší bouli, odněkud do toho štěkal peso. Asi jsem to s těmi implantáty trošku přehnal, chytnul se svou třetí rukou za levou hlavu, jako by si chtěl dát pěstí. Stalo se mu to na Aldebaranu, kde se zhulil a opil tak, že jediný, co si z toho pamatuje, že si vůbec nic nepamatuje. Tenkrát ještě ve Vesmíru nebyly kapesníky, omotal si tedy ručník svátečně kolem krku a elegantním, byť nejistým krokem plným nevzpomínek se po podlaze , která připomínala parkety v Louvru, vydal na diplomatickou schůzku s Planetární náčelnicí Predátorů, kteří byli právě ve válkách s pověstnými Returnátory z planety, jejíž jméno nikdo neznal, protože ho po vyslovení každý hned zapoměl , než jej stihl zapsat, pokud rovnou nezemřel. Té Planetě Returnáturů se někdyněkde říkalo v novogalaxianštině Marmax nebo Hooma, 777; prostě tři šipčičky nahoru do leva, zlatá, rudá a černá a k tomu temněokrová tečka a tihle Returnátoři, yje škně .....hůůů, ty si je pěkně solili k objet i k fešeže ...později bylo několik mutantů, kteří jméno té planety údajně znali, byli to takoví genetičtí fandové do sémantiky, ale zachovali si je jako tajemství, a navíc, jejich krásnému, ale tajnému písmu stejně nikdo nerozuměl.

Až ve chvíli, kdy autor tohoto románu právě dostal šeredný knockaut radiopendrekem a byl celej vyerrorován; a kdy si Zaphod dával v terminálu krabí chlebíček, a hádal se o něj se sebou, zjistil, že jedna jeho hlava je neuvěřitelně zimplantovaná, že nemá modré oči, ale zlaté hvězdičky kolem panenek a barvu vlasů, kterou měl, tehdy vůbec neznal. Z krabího chlebíčku mu tehdy stejně bylo pěkně šoufl, protože ho zapoměl překódovat, slastně si na něm pochutnal a cestou na Zipp mezi Denebem a Vegou zase vyzvracel. Byla to, mí milí chrabří krabíci, samozřejmě krabí imitice.

Ve vězení, kde po rychlostním letu skončil i se svou šeredně zimlantovanou hlavou , byl naštěstí antibar a jmenoval se U dvou skřetů. Básníci se v něm šklebili nad pelyňkem, aby rozptýlile mnohamegapascalové deprese z vězeňského stresovadla. A když měli dost, dávali brko a nebo taky kafiko

Ty, Ty jdi rači ke Dvěma skřetum....

Cože, a kde to je....

No přeci tady.....

Takové asi rozhovory tam vedli. Takové tolky tam mezi nima letěly.

....jó, jo, tohle já vim náhodou moc dobře, to jsem byl právě dva roky u kosmický rachoty, jo, přesně, vole, dva roky,

jo, na Scarabu, a bojovali sme , vole, s Krikkitama, rozumíš s Krikkitama,a oni nám pouštěli rounou do hlav svý válečný písně, takovýto: "já měl jsem v sobě poslední bio-neurochip, a zabil jsem ho hned, s mrazem na očích..." zahňácal ten z kosmický rachoty

"A ty vole. A tos´ někde slyšel, jó...?" přerušil ho vyzývavě ondatří hlas nějakého fiškuntálka. "To di rači k dvěma skřetům..." rozesmál se skelně a mirorricky fiškuntálek

"Cože, a kde to je?"vyhrkl vypravěč, jak by přitom slyšel:"sakra vem ten fox a hraj ten stříkající olejový sprej na želví krunýř."

"No přece tady ..." vysmál se mu smích zhluboka se nadechující v sardonické bublině.

".... A já Vám říkám, že se odtud utéct dá." Praštil do airu Ještěr, cosmický vzbouřenec.

U dvou skřetů to pěkně stichlo...

To je ono, odtušil Ještěr do ticha. Je tady totiž s námi Ticho. A toho oni musí brzy pustit i kdyby Ticho udělalo Kdovíco.To byla pravda.

Ticho už na Zemi bylo, ale byl to spíš básník než To, svedl jabloni a předtím bohyni Visu, a tak ho šoupli zpátky do cosmického vězení, kvůli překročení pravomocí média, kvůli diplomatickým aférám a kvůli tomu , že se zapletlo do nějaké rebélie. Ticho bylo i na galaktické poměry Ticho, mělo několik různých otců a matek, a několik různých osudů a jen těžko si uvědomovalo, že nemůže být každého monami.

"A Ticho nám může pomoc se odtud dostat..."

"Tak co, ty jedno ticho...? přidal se Zaphod, kterého to ve vězení nebavilo.

"Uff... " prozradilo Ticho do tichoučka ve zvukovém pásmu.

Potom se v prostory rozsvítilo několik nefritových piniových perel v obláčku pixelů tekutého křemíku. Perly zavířily ve spirále a rychle se vyrovnaly do krátké přímky, kterou proletělo několik siločar. Prostor se zavlnil a na místě se objevil plazmatický monitor. Na monitoru se objevil fluid s Milošem Frýbou a přednesl vězňům tuto zprávu: Jsem ticho. Jsem ticho před zvukem i po zvuku. Jsem ticho lesních zvonků, do nichž kane slza anděla. Jsem ticho nočních dvorků, do nichž tlapou ježci z parků do kina. Jsem ticho, co jsi nechtěla. Modravou průrvou ve skalách, cestou stvořitele, přicházím k Vám. Strávím s Vámi jenom chvíli, pak nasbírám si v rokli hřiby. V zástupu svých ladných tmourů, spěchám zasejc rychle domů. Domů v perleťové věži. Perleťové věži se zlatou klecí, grálem plným many a Lunou v posteli. Jsem ticho. Hřmím z mušle po cestě k neznámu. Na svět se dívám dírou na klíče. Jen ryby moje krásné písně znají. Jen nápisy na hrobech se mým básním podobají. Jsem ticho, co se na dysplaji objeví se, když Ti v telefónku dojde baterka. Jsem ticho, které šumí z dálničního náspu a které křičí z daleka. Jsem ticho meteoru v Zemi Julese Verna na Luně. Jsem ticho monitoru, který bliká v opuštěné kajutě. Ticho jsem všech světelných let, to nic, co působí tak silné závratě. Planetu každou obepínám akašickým pásmem stejně tak, jak je Saturn obestřen svým pastelovým prstenem. Jsem ticho nočních korun stromů, kterým hvězdy kreslí oči a tajuplný měsíc zář. Jsem tam, kde se vznáší magická a nepoznaná vanilkově modrá zář ! - Můžu Vás ukrýt do sebe, a můžete se odteleportovat se mnou, jinak se z této Kyklopovi jeskyně nedostanete nikdy. Bude to ale možná pěkná pakárna a nemusí to vyjít, ale myslim, že můžeme udělat fotonový skok na eklektiku v oblasti Fornax Kapa v souhvězdí Minolty, je tam taková časoprostorová hráz a poblíž mnoho planet s různou gravitací. Ale pokud zaniknu, zaniknete se mnou. To je to hlavní riziko. A pozor, už v sobě někoho pašuju, pašuju několik myší a tak...takže jestli budete moc prudit, tak vybouchnu, protože se znám a bude po nás všech veta. Jo. A ještě je tady ta okluze, vlastně. A barometr je až na dvou vodkách...! A.... Slunce a měsíc a hvězdy v erbu lodi nápadně připomínají Sunstar, Sluncehvězdu....tajky podesnívka...

"Nevadí..." zvolal Ještěr . "Jsme zachráněni.."

Jasná páka: Jeden za všechny , všichni za jednoho.

Jeden beze všech a všichni beze všeho.

kapitola druhdy druhá

ICH WEISSES NICHT

Nevěděl..., kde je. Tadykterou satrapovou a čabrakovou část planety nikdy tolik neznal ani z knih.

To ráno - bylo to chlchnáctého zámotku roku Draka, - u sebe neměl naprosto nic, co by mu připomělo vlastní jméno:cigárka, troubek, mádr a tak. Na noc měl jedinou vzpomínku, a to, že spal v jeskyni plné pravěkých ještěrů, ale jak se dostal dovnitř a ven,

to si nepamatoval. Někdo ho tam dovedl, a ten někdo si nepřál, aby mu v paměti zůstala jediná vzpomínka. Ten někdo byl Aziel...

Aziel na něj čekal dlouho, protože věděl , věděl , že se musí zákonitě stát, že jakmile tenhle týpek jednou padne do přednaprogramované osudové smrtonosné pasti, tak má dvě možnosti...buď selže a peklo ho nemilosrdně schvátí v hadrovou čerň, anebo bude mít zrovna dost duchapřítomnosti ještě na čásek vyklouznout...anebo...anebo se může blbec vrátit na souhvězdí Beát. Horší by bylo, kdyby zařval v tomhle poschodí pekla, kde duše hoří v neuhasitelných plamenech a kterým často nepomůže ani svěcená voda z Medžugorie, a které Dante popsal s takovou chutí a vervou, že se tomu musel pousmát i Mefistoteles.

Stalo se to o půlnoci. Mioda, - mioda - umbrella v jeho observatoři černě zamžikala.

"A je to.." poprvé po dlouhé době si zapálil cigaretu

Aziel pomalu vyšel před dům, kde měl observatoř, jeho havraní vlasy byly sytý a vlhý jako koňský žíně a hořely tmou. Jinam, než před dům nemusel. Věděl, že pokud ten týpek přežije, musí jít zákonitě podvědomě k svojí miodě - umbrelle, jako kdyby se k životu přitahoval za pupeční šňůru, nikam jinam jít nemohl.

Schoval se do zahrady a tiše naslouchal. Za chvíli, když jeho uši přivykly tichu, zaslechl v dálce šum velkoměsta. Týpek nikde. Průšvih?

Zanedlouho přišli Jakub Arbes s Jakubem Petrem přilákáni svěžestí rodící se Věčnosti. Arbes měl své první fousky, které se kroutily jak písmenka Kabaly, byly však přitom jemné jak vláskový tabák a jiskřili Nocí jak v nich perlil hvězdný svit, Petr byl temný jako vždycky a vypadal jako Xaverius.

Zanedlouho však uslyšeli kroky, a kroky zachytily svou ozvěnu v přítmí vánku.

I rozechvěly se v Azielovy všechny struny, přestože za tu dobu, co nesmrtelně existoval v Pekle, přivykl již lecčemu a na lidský život si moc nepamatoval. Byl to on! Ten týpek! Tak přeci vyváz! Pomalu k nim přicházel a když je poznal, překvapeně zamžikal. Jakub Arbes? zašeptal a pln obdivu vzhlédl ke všem třem...

Těšili se dlouho, až mu ukážou ono tajemství. A těšili se jak se budou smát nad jeho překvapením. Svět ještěrů. Svět pravěkých ještěrů, který se tajně dosud skrýval na dně světa. Z jednoho nenápadného domku pod Bulovkou k němu vedla obyčejná sklepní chodba. Ale týpek se cítil, jakoby se právě vrátil domů. Obdařen šotkem, cítil se mezi ještěry jako doma. A přesto odtamtud s východem slunce zmizel. Cestu našel po nevědomé paměti , kterou mu vzápětí začaroval Aziel, měl takovou moc.

Po tom všem, co v noci prožil, se cítil překvapivě čerstvě jako broskev. Jako znovuzrozený. Na chvíli se zastavil pod podzimním keřem, nikde nikdo, ani takoví ti , co obědvají suchý z nosu, pod obrazem života. Pak si jí konečně všim... a pod Jablůňkovým zámkem našel tamten první barák s totemem...

Brodil se listím a obvyklýma nástrahama velikého Okolo: pupkem světa; ramenem jeřábu, který stál nad městem jako pták nad jezerem a lovil svým nablýskaným hákem malé betonové rybky, aby je opatrně ukládal do hnízda; příliš špičatýma paprskama, které ho bodaly do popraskaných sítnic; vzpomínkou na matku; cizíma očima; stínem Ještědu; srdcolamem; čemepukem; darebnýma všeprozrazujícíma zvukama; vlastníma myšlenkama; potokem Sempou; všudybylně scanujícíma virtuálníma tlapkama; pulsujícím monitorem dějin; ale ptačí zpěv ho uklidňoval a vedl mezi bodláky a bílím pravou městskou džunglí.

Zastavil se před domem pod schodama...

"No čau..., tak pojď..., ty...." řeklo To zevnitř velmi mile asi něco takového...

"čau..." zašeptal rozechvěle...

Vevnitř to vypadalo jako vždycky. Napadaný listy; ohořelý noviny s fotkou oběti války; peřina na schodech; medvídek s utrženým knoflíkem, zasádrovanou tlapkou a zlomenou berlí; ukřižovaná myška, svírající v tlapičce jakousi prapodivnou berličku; džínová hora politá asfaltem, v jejíž jeskyních se ukrýval Hadrosaurus; smaragdový destičky kybernatických mozků s vylámanýma čipama; hromady sutě s armaturama, klikama a zámkama, tvořící neprodyšnou sypkou bytost Labyrintu; dosud sytý mlejnek Bůh ví na co, nejspíš na prakecy - jen tak zapomenutý mlejnek na prakecy; zakrvavené holubí křídlo; rozsypané peří; rozsypaná hromada matek všech možných velikostí; trčící dráty připomínající malé černé chobotničky a připomínající, že tenhle svět je pod vodou a skutečně, když si to uvědomil, ucítil v nose znamý sladký tlak a oči ho roštípaly, tlakem neviditelných, ale zřetelně vlnících se vod; paprsek světla, který sem pronikal škvírou v bednění a ostře ukazoval přelomeným paprskem na pohozený obleptaný pavučinou klíč, který opatrně schoval do kapsy...měl se mu totiž velmi brzy velmi dobře hodit, ale to To!, to To!, BigIT, to tam bylo... Zaplavil ho oceán představ a na chvíli ho k tomu místu připoutal jako trosečníka k ostrovu...

Všecko mu to ale došlo až pozdějc...

Pomalu si začal vybavovat předchozí večer na sklonku měsíce zámotku. Co se stalo, než ho odvezli v bezvědomí z kolejiště... Když se to vracelo z barBaru, šel ještě po svejch za velké přízně pravděpodobnosti hluboko za rozdováděnou partičkou, ale najednou si začal uvědomovat, že brzy bude muset vstoupit do Černokřídlý, a možná i zemřít. Úplně ho to dostalo. Chlad ulice ho vyděsil a jeho společník vylekal. Tak obrazně blízkost smrti nikdy předtím nevnímal. Na druhou stranu mu celá tato myšlenka přišla velmi fantastická. Jenže Černokřídlá tma se každým krokem blížila, stejně tak rychle, jak v něm rostlo napětí. Před křižovatkou se zastavil. Úplně tam přimrz. Společník se mezitím někam vytratil, zřejmě dostal strach. Loučil se a aranžoval svoje tělo, aby mohl varovat budoucnost, před tím, co tak náhle poznal a o čem tušil výjímečně jen málokdo. Svět se do něj zařízl jako megastřínkový nůž ostřím všech svých časoprostotových hran a v té chvíli jakoby zhasla i poslední liška, čas, čas se zrychloval a točil v kruhu. Něco takového zažil naposledy při dni Micán. Měl by zmizet. Ostentativně ale udělal krok vpřed. A pak? Jako kdyby prošel černou magnetizující kaňkou...V ní uprostřed zářila posvátná zář. Co ještě spatřil v nejvzácnější záři? To, co v něm zůstalo věčně a to, co zůstalo věčně i mimo něj.

Díra, která v něm byla, se zaplnila těmito nečekanými vzpomínkami a ostatními souvislostmi. Vrátil se na silnici a přešel most. Zároveň s tím, že si vzpoměl na rozhodně poměrně pozoruhodné události předchozího večera, vzpoměl si totiž, že někde musí být i jeho pes, malej čmucháček; bylo už pomalu poledne...

Když se o něco později setkali s M. podruhé, bylo mu to To už jasný úplně...až na to , že jeho vlezešink byl napůl v tahu. Totiž !! Nebylo totiž plně nejzřejmější, co v té chvíli vlastně šeptání času právě přináší a Impresário téhle chvíle jednal s nesmyslnou a vypjatou krutostí jako pohrdavý satyr, jehož věčnost raněného stepního vlka se brzy utopí v alkoholu. A tak láme větve stromům, aby s nimi třískal do větru a své účty s básníky, těmi vycvičenými a ostražitými šelmami, předváděnými ctěnému a honosnému publiku šarlatových kaváren s hlavou odvážného krotitele - šéfredaktora uprostřed jejich, ještě zakrvácených, dravých dravčích čelistí, tak tedy tyto účty skládá odvážnými, ale mnohdy útočnými a příkrými řečmi, kterými drápe v jejich duši, stejně tak jako svými netwarskými drápy, po nichž zůstává na těch tolik milých a božských salóních zaprodancích tisku otisk ve tváři.

A přesto, aniž by mával nad hlavou vítězoslavně knedlíkem, jak, sic, - a vrtěti knedlíkem, bylo předpovězeno vědmou! - onen nebohý a milý bochánek, prostý vší CHemie, aniž by věděl něco o borůvkách, zůstal totiž ležet v metru - Na počátku bylo metro!; upsal se této chvíli, aby o ní, jak si přál, mohl jednou zázračně vyprávět, tak jako kdysi, když bájní básníci magických racugi sedávali v povzdálí chatrčí opékačů ryb, pod sakurou a kdy během jimy pronášených slov slétávali se potemníčci půlnoční, ořešníčci ticholouskáčkovití a strašidelní tmouři a s posledním veršem v té jedinečné chvíli, na pokyn básníkovi dlaně ona satura radostně rozkvetla a skutečně, do té doby, než začal ztrácet pamět, přilétali i k němu během psaní básní a románů i během jejich vyprávění potemníčci půlnoční, tmourci nocorušoví, ba i nocoleti se širokými křídly a jednou snesl se nad jeho verši ve věčné chvíli albatros a jindy zas přijel papoušek na motocyklu, jindy zas se seběhla banda kvílících démonů nahánějící hrůzu, ale jednou rozkvetla s jedním veršem krásná a voňavá krvácející Růže.

Ta chvíle se ovšem v dalším započatém řádku brzy proměnila v nezměrné utrpení, ťalo tě totiť, že po Růži kdekdo zatoužil, a když další noc po tomto kouzlu nikdo k němu nepřišel a ani jeden potemníček půlnoční nepřiletěl a dokonce ani poezie k němu nepřišla a když takto nad ránem dřímal nad bolestnou prázdnotou, která byla nepoměrná a černá a která jakoby v sobě měla rozpuštěnou elektřinu, stejně tak jako lidem v žilách koluje krev, - tak byla zraňující, když ho obepínala jako těsný šat. Alů i o onu Růži přišel velmi nešťastně.

Během oné doby, během měsíce zámotku, kdy se jinak a jak jinak naplňovaly osudy i všech našich ostatních hrdinů, se na čas přátelil s Karlem Bodlákem, který byl jediným člověkem, který mohl pochopit, co se asi stalo. A tak jednou, když se ho jedna víla tak krutě zeptala "jak se má Váš potemníček"?, vydali se všichni tři do Jablka na pivo.

I první, co ty tři potkalo, po krátké bitce s pěti gangstříky, bylo, že je mezi sebe vtáhly pařící kurtizány se slovy: "Co takhle travka by nebyla?" Tu se jeho tvář zakryla krutou a týrající bolestí, - jako by si již nikdo nepamatoval, jak za jedné noci vyčaroval k okouzlení všech ze zátiší dospívajících kaštanů kvetoucí sakuru... Zmateně se rozhlédl a když spatřil před sebou výsměšný obličej Karla Bodláka, nevině přitakal!

Když dokouřili plný iontů joint, ukázaly se býti kurtizány velmi vlídnými a i víla bavila se velmi pěkně. Brzy však nivé děvy vytasily své wampíří zuby, neboť marihuana měla s nimi takové kouzlo. I normálně měly jejich rozkošné zoubky wampíří rysy, ale kouření Marihuany v nich toto kouzlo rozvíjelo. Zoubky povyrostly, jejich pleť potměla a oči proměnily se v oči dračí. Jedna z nich měla dokonce i vlčí pas s krásnou a hlubokou opojnou vlčí studnou. Poznal to hned, neboť byl znalcem všeho vlčího a psího. Nesnesitelně ho k sobě lákala. Měl jí plný nos. Objímala ho a letmo líbala a když již doufal, že si ho odvede na noc do svého vlčího doupěte, aby ho učinila nesnesitelně šťastným, zakousla do něj své wampíří zuby. V rozkoši, která ho potkala, napsal svou vlastní krví báseň, k velké nelibosti oné víly, která přece přišla do Jablka společně s nimi a která se začala vztekat a uhrančivě se všemi hádat, neboť měla oprávněný pocit, že s toutou krví vykrvácela zároveň i báseň, která měla být napsána pouze pro ní. A o kterou wampiřice vílu takto připravily.

"Pojďme, tady chcíp netopýr," zahalasil Karel Bodlák, jehož oči měly zmrzlinovou barvu a jehož sardonickou tvář obepínaly browningové vlasy a jehož oblečení připomínalo černý skafandru, - to je ten Charlieho úpadek, to je ten úpadek Charlieho. A tak se za veselého halasu vydali všichni tři opět do noci do Noci..

Po pár krocích a šlépějích postavili se však ti dva proti sobě ke krutému boji o vílu. Bili do sebe pěstmi a brzy jim zvědavě crčála z obličejů krev. Oděv byl roztrhán , jak se váleli po zemi a kopali do sebe navzájem tvrdými kopanci, kdykoliv se jim podařilo srazit soka k zemi. Víla však během této rozpustilé pranice někam utekla a když to sezdali, přestali se bít a stáli proti sobě před jedním obzvlášť vypečeným panelákem, prudce a přerývavě vydechujíc krvavý opar mocného fluida.. Pak se beze slova rozešli, každý svojí cestou. Bodlák na boulevard a ten druhý do ghetta na squatt.

To všechno tu vyprávím jen proto, abych nevydal tyto Děti ráje gillotině jen tak, bez ničeho, prostě chci , aby onen úder smrtící páky přežili ve svém posledním mrazivém výdechu, jenž věčně nesmrtelný vychází z hlavy již oddělené od těla a jak jistě drahý Pireli, smím li Vám říkat takto, jak jsem si Vaše jméno letmo přivlastnil, jak jistě jednou sám pochopíte, pokud se, k mé velké bolesti, stanete vražedníkem, -mívám i já sám někdy úzkost ze smrti.

Nu, a pak právě hlavně proto, že jak jsem již obratně naznačil, nebylo totiž úplně nejzřejmější, co vlastně šeptání času přináší a navíc, brzy po těchto událostech jednoho, jinak velmi lahodného modrého čtvrtka, vtrhla do pokoutné a jinak poněkud legračně ukryté redakce autora tohoto románu čtveřice mužů v černých lesklých uniformách a před jeho očima poslala celý román klávesou Delete do pekla, rozlámala na prach drahocené diskety se svědectvím o oněch historiích a odnesla si s sebou sbírku básní Karla Bodláka nazvanou : Manželství i po čtyřverší.

A pak najednou nebylo jak dál. Bylo to mnohem horší než smrt. Vždyť ne nadarmo se říká, že nejsmutnější pohled na světě skýtá rozmetaná sazba. Ale měl jsem snad nechat naše hrdiny zahynout? Ne, nikolov!

Brzy jsem se k nim zase vrátil. Pravda, nezastihl jsem je v nejradostnějších chvílích jinak silného, plného a živého života.

....

Stůl byvš tak pokecanej, že mohl pokecat. Potolkovat. Stolík, co to ustál. Jeden z těch pokecú vypadal jako zjevení Giakometty v Santa Merdu, po který laně lašnil pod svym flousem, ale do rzieczie Yemu njebyo, ani do Mowi a vypadal jako víko do pařezu tří kopyt. Pyramida, stolní pyramida by ukryla tři instantní Ramsese nebo sedm kondenzovaných Polívkářek. On byj ticho, jako ticho v bijáku. Ani Robotka nic nerzikala a to iemu vadzilo, bo s ni nechcel načego ladno nachipovat Ticho svoego. Toho se ego púměť báchala jako křesťan poklušení.

Byla to ploudlá Robotka nemigladka a byla zamotaně vymaděná. Jako lopata sice nevypadala, a jak postřeh, byla amorfní a prokletá a li-protoporcelánová, ale do Markéty měla daleko. Řasný Open system - down. A to ho mohlo pěkně poladit. Byla vyrobená tak, aby Mllěla do kola blbý kecy sopciášní kecoluce, cintala na ubrus, prala prostříradla, telepatizovala furt do husta, sypala mouku do dřezu a aby beja poloklká geisha s kulatym xichtečkem, a to byla její vlastnost nejvlastnější, zatímco Týpek tak zatvrzele toužil ráno i večer u maštale kontroverzním kontrapunktem kongeniálně konvertovat ke konvalinkám, což nestih ani nevystih.

Najednou se Robotčin voice´sreproduktor rozkřičál: "Squatterzi zasronie, co tady parazitátujete, Migosh vám rozbije vaše huby, paraziti!" Krziczala ta prastěná Robotka, to byl teda void. Byla to tak hoďka , co tam byl. Pejsek se rozštěkal: "Tohle seru. Tady nejim" štěkal pejsek a hrabal předníma. Robotka stichla.

Sfoukl svíci, co jí zapálil. Zatáh hrdlo vína , co přines. ".. Mám málo času a pro mě je čas tekutina vzácná jako krev, a na tvýho debilní Migoše ti seru." asi vypadal dost przekleple. Robotka se zarazila a její miody si ho nenávistivě, ale překvapenjě měržili. Migoš byl v prospektech výrobce tý robotky nivco kak Svatý gospodin rozzařující. Nechal jí tak; svíci , víno na stole, uklidil plakátky, štětky a plastikovou láhev s lepidlem na tapety a šel hrát do druhé místnosti na křídlo. Pejsek odťapkal s ním, spokojenej, že je po jeho. "... to je plíma, že to čvaňháš zrouna ty, s těma porafanýma šílama.." myslela si Robotka o čase a krvi.

Pes se uvelebil mezi těma hromadama skvostnejch hadrů brokátovejch džínsů legendárních svetrů jejího zakýblenýho šatníku, který nechtěl ukrást pro Nepálku, radši si rzek, že Nepálce něco na ní koupi za zlato z Hlaváku, Prahlanádržky svatý co do jména, esli eščě nějaký sežene; Pejsek vypadal jak velikonoční Beránek, ale nebyla to provokace, dokonce to tak mělo právě být. Jak tajně pravil Ježíš Kristus v Damiánovi 3.1. Panel a Beton. "Tam hledej rozzařující jas světla dní, tam kde Bůh a Osud Tě učinili Pánem svého času, tam, kde Ti přinesl Tvůj jediný domov na Zemi, anebo rozzařuj!!" Bylo to tehdy u lesa Cherettu, když opékači chleba slavili svátek.

Ráno si vybavil svý vypraný prostříradla barzo včas, do rourový pošty z igelitu, rychle se pokřižoval, a vypad z 66. patra jako kdyby horzelo, však už bylo 11 hodin, takže miggal jak namidlenej brko. Ještě před ním bláznivě vystřelil pes, až se mu zamotaly pacinky. Chtěl bejt u všech čmušek první. 3eli k sobje na pudu, ale vzal to přes 17. patro. Sedmnácté patro bylo v Berlíně, ale z 36. patra tam jelo zázračný metro. Robotce - v noci byla docela hezká, poněvadž byla zakletá - zaplatil vzácnou kopií obrazu... Byl na něm doktor Kapka. S mochomůrkou místou deštníku a s plamínkem. Ale i tak strávil celý den v denní kapse, maje jakousi truhlářskou práci. Vyráběl modrý stolík, universální model stolku s kolmým pilířem místo nohou, což vyžadavalo opatřit tablo javorovým těžištěm. Nějak se u toho zapoměl.

Mezitím byl Doktor Kapka s Tomato Cowbojem na výletě na psí kočce. Zapíjeje zdlouhavé strasti způsobené prudkostí vášně. Broskvovým juicem a ředkvičkovým pivem. Neboť Tomato Cowboy byl muž činu a Doktor Kapka se právě vrátil. Byla bouřka. "Ahoj. Jsem doktor Kapka a držím Vám plamínek." Plamenné blesky pronikaly kapkami deště.

Žirafy utíkaly , aby utekly. Utíkaly jako telegrafní sloupy vytržené ze země tichotřesením. Poselství ještěrů spočívalo v receptu na míchaná vajíčka a v předávání energie očima.

A o tom nevěděl ani polystyrén, ani Problém Koledovič.

Vzduchem plavaly oříšky.

V palubním deníku se objevil tento zápis:

"Zhulte všechny radary. Kurs: kvadrat ZZ8 . Množství ethanu 18,1 %.Množství eteru 17,9 %.

Stav posádky: 1 mrtvý, 3 ranění, 3 v zajetí, 2 v podpalubí 5 na útěku (různé i pomíjivé důvody)

2 vykašenci 1 dezolát

jinak:

12 schopných mužů a 3 húlúvú

1 kormidla

1 monočlánky

2 01 kodeři a programátoři

2 modeláři

2 mlátičky - hackeři, háčkaři

2 radary a družice

03 barmani , voda, plyn, benzin

2 motor a kuchyně

Jedna psí smečka

Koeficient náhody 605 876 829 na šestsetpětmilionůosmsetsedmdesátšesttisícouosmsetdvacetdevátou.

Stav medu do motoru na kosmický med: 1736 srdcí čili Ouplnáct srdcí

Hemoglobin: 0,82 spektra čili Velkadesátsvojka spektra

Firing: 3 plameny, 3 růžice čili Tak akorát

Fáze rudého posunu 1, 1 ze 16 jednotek čili Docela by to stačilo

Ticho: Kaštanové paňadří, hodnota 23 quietkvant (qk), ekvivalent: Ticho tří mlčení. Úplňkové ticho ve 2 23 spin 0,24, paňadří Ithaka, lakyda, ladida.

My kluci, co spolu chodíme na pivo, táhneme spolu, a bylo nás dost.

...

Pro ostražitýho pouštního fenka to bylo osudový zjištění, že na baru došlo zčistajasna pivo. Nebylo ani ve sklepě, protože tam byl aligátor. Do sklepa bych rači nechodilo. Přesně jak to prorokovala Noc. Die Nichta. Střezte se chvíle, kdy bude aligátorem vysáta poslední kapka piva z opilcova břicha. Hmm...Pachtit se za nějakou zvukonosnou štěrbinou, když máš v životě jen pár chvil na to, aby si moh pobejt s kámošema, a když ....jinak to klapalo, vycházely mu všechny rychlý pohyby...dřív točil klikou od dveří jako volantem, bušil na přechod jak na virbl, teď byl úplně v pohodě, na co šáh , to mu padlo do ruky, sed za bicí, ulovil do rukou paličky a souprava začala stříbrně cinkat, jenom ta láhev piva co držel v ruce byla prázdná, jako kámošův pohled z druhýho konce baru. "Helle, chceš říct ftip?" vysoukal ze sebe.

"Hmmmm,"

"Víš proč si kytaristi berou na koncert paličky?

"Hmmmm,"

"Aby mohli parkovat na místech pro invalidy."

"Hmmmm,"

Někde uvnitř svýho periferního vidění zahlédl démona alkoholu, jak vynáší z domu poslední kus nábytku.

Ten samý den , ale přeci jen o něco později nebo dřív, se v jedné kajutě stala příhoda, která udělá v souvislosti děje našeho vyprávění ještě méně jasno, ale o to více jeho dloužku nepoladí. Zatímco Nepřítel No.1, nezakrývejme ho jménem, nezaslouží si to, zatímco Nepřítel No.1 si naplánoval, že Miladu zničí do konce pětiletky a že z ní udělá virtuální basu, tak se Milada dala do zpěvu. Zpívala: Na Miladě byla Basa; u Tomyho stála a když Tomy nebyl doma, Milada sama na ní hrála. Aby sama nezůstala, tak myši s ní rej hrály, všichni pogo tancovali, a kdo všici , no to my!, sakra přeci na Miladě byla Basa; u Tomyho stála a když Tomy nebyl doma, Milada sama na ní hrála. Aby sama nezůstala, tak myši s ní rej hrály, všichni pogo tancovali,a kdo všici, no to my!, sakra přeci na Miladě byla Basa a ta sama hrála...

Poesia

Kapitola třetí:

JAK JE ZNÁMO, LYRA NEMÁ ZÁSOBNÍK.

Zapata jezdil celý den na mezku a docela dobře se tím bavil. Večer však zatoužil po koni, a tak přeci jen začal opravovat sedlo.

Moc mu to nešlo, nebo spíš vůbec a tak se vydal za Sanchezem. Sanchez leštil strojní pušku a pískal si z plných plic, které byly rezaté jako trumpeta. Vytasil své kukuřičné zuby, kterých bylo hnedle celé pole.

"Amigo," výskl, až Zapata zezelenal. Objal ho. "Neseš mi sedlo."

"Nesu," poplácal ho po ramenou a popošel ke stolu, který byl vyřezán z kaktusu.

"Dneska už to nebude. Mám práci. Maňana." A vrátil se k milované zbrani. Normálně by ji odvezl do kůlny a přikryl plachtou, kterou by zasypal hnojem, ale teď jen vyndal z bubnu láhev, kterou tam před Zapatou schovával.

"Tady, " rozchechtal se, když otevřel zuby láhev kořalky a vyplivl zátku hodně daleko, neboť jí nemínil vrátit zpět...

Zapata ale brzy usnul a celou noc se mu zdálo o mezkovi. Ten měl lidskou hlavu, kterou si chtěl mermomocí nechat korunovat Marně hledal Zapata ve snu svého moudrého koně a nakonec musel přichystat mezkovi korunovaci. Když se probudil, namlátil mezkovi holí a dal mu na hlavu korunu z vavřínu. Pak si přivedl nového koně a půjčil si sedlo. Bylo vyšívané zlatem. Cválal na něm až k místu, kterému se říkalo El Paso a nad kterým ve dne v noci kroužili supi. Když se na druhou noc vrátil, nechal svolat chlapce a oznámil jim, ať se přichystají k útoku na San Sebastian. Chlapci propukli v jásot, i přesto, že jim výslovně nařídil navštívit Papa Rocha, což byl světec a pistolník v jedné osobě. Nikdo již nedoufal, že Zapata přestane odkládat útok na San Sebastian, přestože právě v San Sebastianu měla většina z nich dívky. Ale Zapata měl plán , jak získat město na svou stranu. Hlavní roli měl sehrát mezek, kterému říkal Maximilián.

Když Zapatovi muži přitáhli k San Sebastian, hrál Sanchez na trumpetu a Pedro tloukl do bubnu malou, ušmudlanou pánvičkou. Přitáhlo s nimi rovněž mnoho kondorů, což obyvatele města vyděsilo smrtelnou hrůzou, neboť to nebylo tak dlouho, co se mezi lidmi rozšířila pověra o tom, že až nad San Sebastianem zakrouží hejno kondorů, město padne do zkázy . Jaké však bylo jejich překvapení, když k městu vyrazil zcela sám obyčejný mezek. Prošel městem a bez uzardění vstoupil na radnici. Ke starostovi, který tím byl velmi překvapen, promluvil lidským hlasem. Žádal po něm klíč od města a za něj slíbil, že hrozní kondoři odletí a nikomu se nestane nic zlého, ani samému starostovi. Konsternovaný starosta podal mezkovi klíč, ten ho chňapl do zubů a za chvíli již místní posádka skládala zbraně a Zapata vstoupil do města. Když kondoři ani po týdnu neodletěli a strašili stále obyvatele San Sebastian, šel si rozlobený starosta stěžovat k Zapatovy, ten ho ale poslal do prdele, protože se opil.

Bylo to v ten den, kdy Velký bílý racek přinesl v zobáku na dvůr Řádu Saténových mašlí vyřezávanou truhličku, a v té truhličce byla hlava rytíře Modré růže. Ať již se ve světě provinil jakkoliv, byla jeho hlava nabalzámovana druidovou mastí a uložena v zlaté kleci, aby i po smrti říkala své básně , tak jako kdysi hlava Orffeova.

"Co říkají stromy,milý druide," zeptala se Princezna světce, když připravoval rytíře Modrou růži na onen svět.

"Ále tak," odpověděl druid nepozorně. "O dřině v kamnech, která je čeká. O tom , že je bolí papír, zvlášť jsou li na něm prázdná slova, ošklivosti, nebo zvěrstva. O otázkách, které jim klade vítr. O touze stanout tváří v tvář Vesmírným bytostem. O holotě, kterou se neradi zabývají, i o Vás, krásná princezno. Vám se ovšem klaní. Čekají , kdy se v zahradách zavlní Vaše medové vlasy."

Ten samý den se v radiové komnatě pomezního centra kajakářů v Komořanech konečně objevil Jack Týblt. V ruce držel potravinové stravenky do školní jídelny z roku 1986, a dožadoval se letu valníkem Concordia do Uranie, a to hned, a to do roku 2024, a to luxusní třídou. Třepal v ruce lístkama. O týden později již brázdil školní kanál na laminátové lodi, poháněje se vlnkami dřevěnou vařečkou a jak tak plul, tak minul Hupa. Hup se dlouhou trápil s čmáráním graffity, až mu došlo , že slovo Hup, je, hup, všude tam, hup, kde je hlavní uzávěr plynu, hup, na každý zdi , a pak už jenom vymyslel hup - hup, byl to originalista...

...

Dostat se w 36. patro bylo ten den o mnohem víc jednodušší, než se dostat obruskem barzo ladnym w 37. patro. Nejlíp to šlo voodoovrtulníkem z 63., a to bylo kousek pod ním. Jenže 65. patro okupovali hitleři. Taky byl dřív na frontě, jako radista. Ale moc tego nikdy nevybojoval. Připadal si tehdy jako Orwel v zákopech. Jeho válečnej osud nebyl tak totální jako v sovětskym filmu, byl to takovej pacifistickej zmetek. I když většinu času strávil svýma myšlenkama v sekyrárně u Berlínských jezer, na jeho úseku se soldierze většinou jen tak provokovali, než aby se mezi sebou fanaticky kartáček, na určito do smrti, byli to všecko hodně mladý kluci, a všichni dohromady měli pocit, že jim těch pár mrtvejch kámošů, který ve smrti volali mámu, bohatě stačilo. Bylo to jako v každý jiný válce. Zatímco v jedný ulici umírali lidi, v druhý ulici se o tom nevědělo, a tak se kalilo. Hitleři plnili svý vymaštěný rozkazy, který jim posílal telepatický sám Áda z Reichenwaldu, ale spíš jen tak chlastali, zatímco squatterzi byli furt zhulený. Jednou se stalo, že všichni byli zhulený tak, že nemohli chodit, a když začli hitleři pořvávat, tak někdo jenom mávnul rukou do oblaku zeleného dýmu. "Kurva , buďte v pohodě," zamumlal.

Pravda, měli Generálního Ještěra rádi, a on je, pravda, na smrt neposílal. Rači stavěli na hitlery pasti, takovýty pasti na mamuty; - protože squatteři byli všichni hubený, měli holt sportovního ducha, a tam, kde squatter zmizel ladně ve zdi, tam si nácek přerazil páteř do nevyzpytatelných hlubin Labyrintu. Manitou to tak zařídil. Ale jinak se to řezalo hlavně telepaticky, informacema, kwarkama a fotonama, pěstma a botama a nunčakama, kterýma to jednou chytnul ze zadu do hlavy, když bojoval s dvěma náckama najednou. Ale i tak to někdy bylo hodně hustý, občas. Tyhle kluci rozhodně neměli žádný trauma z toho, když museli někoho pořádně praštit. Nacisti měli teda taky svý hrdiny, palebný vojáky, to je jasný, nějaký železnýho Ottu Pilsnera, kerýmu antifáři zlámali prsty na Hlaváku, a jehož zkopaná fotka se objevila posléze v novinách a tak; když byla nakonec ustanovená demarkační linie, složili zbraně a dali se k Vikingům a Nibellungům, jenže ty z nich byli poněkud štonc, vládci jezer. Dovnitř se hitleři tehdy dostali jednoho soudnýho vykalenýho dne z virtuálního playstationu, a bylo to fakt hustý. Časoprostorový zbraně byly záhada ale pro každýho, kdo s nima operoval. Lidi , kteří operovali s časoprostorovou zbraní, na tom byli podobně jako lidi od šiféru. Každý znal jen jednu část zbraně, tu, s kterou v současnosti operoval. Zbytek jednotky žil buď v minulosti nebo v budoucnosti. Potměšilý čínský výrobce si své tajemstvíško důpře ohlodal a flouknul si s nim do plýhlo legolandu. Tajemství zbraně se předávalo jen vyvoleným. Starým dobrým čínským mistrům, kteří uměli rozluštit na zdech nápisy vyvedené akašickou kabalou. Ty nápisy tam zůstavaly po krvi, protože krev se nedá nikdy docela setřít, vždycky do nejdelší smrti po ní zůstavají mikroskopický částečky. Mistři si mezi sebou dokázali dávat znamení, aby mohli najít v zamotaný životní cestě směr a dokázaly tak vypíchnout z hrozitýho Teď smrtící tečku.

Kombinace Virtuálního a fyziologickýho prostoru na kterou byly zhulený mozky citlivý. Nebyl problém , aby se někdo prohulil do koncentračního tábora, jo, přesně jak to zpívaj Sex Pistol : "Pojedu na prázdniny do koncentráku," a když pak dohulil tohohle prokletýho zevla, probral se s popelavou tváří, měl o několik kilo míň a hrůzou rozšířené oči. Jednou přišla celá banda nácků s beranidlem a loveckýma dýkama, a to šlo fakt o kejhák. Co to asi muselo bejt pro kluka, kterej právě seděl s helmou virtuální reality na hlavě v 66. patře? Minimálně zážitek na celej život.

Několik Němců bydlelo v Praze, aby se úplně odnaučili Německy, aby zapoměli svojí rodnou řeč. Chtěli to ze sebe dostat stůj co stůj, to štěkání nacistických psů. Několik z nich, těch nejvíc traumatizovaných, se se svými kamarády usídlilo přímo v terezínské pevnosti. Udělali si tam takový malý umělecký kibuc, který město velkoryse trpělo. Popravdě řečeno, cítili se tam skutečně jako doma, když mohli v nekonečné záři zapadajícího slunce na dno ešusu malovat lžící židovskou hvězdu - jsou věci mezi nebem a zemí, ach jo...

Zatímco zuřily všecky tyhle boje, zamiloval se smeták do písničky, která byla opeřeným klubíčkem ušitým z perleťové koudele. Za chvíli bylo všude tolik pavučin, že se v nedýchatelnu ztratily všechny střely. Začal boj o Champagne. A na squatt se odněkud přimotal Bára Shepard. Byl to docela dobrej týpek, než ho usadil skřítek.

Kundakundatá... Z roku válečnýho nasazení byl przesne 333 tagů tak skourzenei, že si nic nepamatuje, jenom marihuanové sny. Nakonec to chytnul od vládního vojska a šel do zálohy. Jednou se přihlásil jako dobrovolník, ale zranění bylo znát, tehdy to jeden punkovník pěkně schytal a jen o vlásek unikl smrti. A to jen díky genetické manipulaci s klonováním času. Tehdy ieho všichni obklopili:"Tag co? Ticho?" svornie mlčščáli... Druhý den sundal radistickou uniformu, ta se poznala podle jedný Rancid placičky, a oblékl si svůj myšáčkovský civil. Možná o tom všem ještě bude řeč, ale teď iego nechte jedním tajným místem v 65. patře, který si pamatuje z bojovýho nasazení, proklouznout do 64. patra. Psst! Ticho! Ať iego nigdo neslyší, ani ta německá myš Eiffel. Oi,Oi,Oi....

...

Venku padá noc, tme se. Přichází Sylviové paňadří Noci. Noc má tyrkysovou potměchuť s vůní manga. V zátmí se míhají křídla andělů i paladinů i záhrobního ptáka Garugy. Popravčí kára čeká a kůň hrabe nervozně kopytem soukené rýhy do sena. Ferďásek frká nozdrama jak frpánkem. Malá sfinga se prostírá, potápníkova tanečnice tančí u Krejcárku. Bůh Tmeus není jak Šukající bobr, aby si rozepínal Kalhoty před obrazem Růžového Beránka vulgo létajícího psa. Říká : Oxymorum laurum, dexus oxygem imperio, šadablexc´ , švecples, fenix. Je prostě Noc a všechno je jinak, noční krajina mění ráz města. Domy vypadají jako kráčející lidské tváře. Dokázal bys je poznat podle lidských přezdívek. Tohle je doktor Stříška. A tohle, tohle je docent Rampouch. A támhleto, támhleto, to je pan Myslivna, to je starej lovec. Jejich rezedová okna spiklenecky mrkají modrou září, jako Ty mrkáš očima Jsou to kolemjdoucí. Jdou někam na mejdan. A uvnitř nich... Paní Tma. abracadabra Nocolet tiše roztáhne svá křídla jako když Grizzetka zívne. Tmůň kaňhá determitaf nějaký trefný koniny do timebooktoo. Tmavouk si plete síť. V ozónu prudce zavoní Adriana Sklenaříková; myši hrejou na píšťaly. O něco později přistane na půdě domu dívka na koštěti...

...

Z 63. patra nebylo jednoduché odletět iontosférou ve vrtulníku, ale šlo to. C´estu k vzlétavé plošce hlídal neuvěřitelný býk s lidskou hlavou, z jehož crustového řevu mělo strach i tikko: "...A pak se div, a pak se div, a pak se div, že bílí muži znásilňují Tvé ženy, protože si šmejd a umíš málo bojovat, protože se bojíš krve a zabíjení, protože jsi zbabělej srab..." řval Minotaurus.

"HELL!HEEEEELLL!!!HELL!"

Dante by řekl, že to byla předpotopní forma fauny.

že to byl předobraz všech budoucích firem utrpení lidské duše ltd.

Mnoho lidí zabíjel pouhý jeho řev, hroutili se před býkovy rohy, prose ho, aby je rozdupal svými kopyty. Byl to Thor.

Dojemná prasklina ve zdi svědšila o kapkách psí krve, neboť hned za zády apokalyptického zvířátka pobíhali krvežízniví pitbulové. CD -ROOM Bodlák k tomu posměšně šňupal kokain, skřehotaje do praskání nešťastníkových kostí: "Pitbull -teriér"

Ale tato zdárná cesta vedla myší dírou do kuchyně, kde čas plynul trpělivě a opatrně odměřován, neboť mu vládl přesýpací indián. Čas někdy zafungoval na squattu jako bomba, když dobře teklo metro a skřítek měl dobrou náladu a na tom záleželo hodně. Tehdy byly všecky pohyby jako za bouřky , fragmentální a zrychlené jako ve stroboskopu němého filmu; prostor vypadal jako digitální zrnovina, která se zčistajasna vyhrnula z hrnků; kdo to nikdy nezažil, neuvěří. Bylo to stejně matoucí jako plamené bytosti na hradních zdech. Vidět, či nevidět? Jsem to já, anebo to nejsem já? To je oč tu běží Bylo to prostě nadčasový, jiný limity, jak by řekl, kdo by uhodl, kdyby se monitor jeho milého Alberta nechvěl, jako kdyby mu tlouklo srdce... Jinak hodně věcí dokázalo být hodně rozmrzelých, neboť obyčejný smrtelný čas zdál se jim býti poctivou lenošárnou, a z jejich rozmrzelosti potom chytala rozmrzelost celá stratosféra.

Dobré ráno, řekly hodiny. Úplněk byl dosud oranžový, večer modřejší noci. O chvíli později, opatřen peruťemi nebes letěl měsíc jako bílý orel nocí, aby se proměnil v perlu z perleti.

"Hele, co chceš!" zvolal Tomato Cowboy, když ho uviděl v kuchyni v šálku ohnivzdorného oka

"Chci najít vrtulník," šmátral Týpek pohledem v labyrintu hrnků, ten s Werichem tam nebyl...

"Co je Ti do toho," unaveně řekl Tomato Cowboy. Vzápětí se mezi rajčatama strhla přestřelka kvůli Banánům, který na squattu hrály minulý pátek, zaklínaje náčelníka Apačů Seattla. A noční motýl proletěl Tichem, tentokrát stoprocentně a mraky táhly a víly řvaly.

Vzduchem zavoněl rajčatový džus, ozval se. Krabice od tomato juice se už dávno poflakovala v pinguinterii, kde Fantaghirou vyprávěla jakýmsi krásným vílám o planetách , které squattem bloudí, octnuvši se na planetě kocoura Mourka.

Tomato Cowboy pomalu umíral, škaredé rajčince maje ho na svědomí sa pošklobovali nad svojimi oružijami. Snědl jedno z nich a na tváře Tomato Cowboye se rozzářil úsměv, zašeptal:" Prosím Tě, namaluj mě, namaluj mě, namaluj mě jako Tomato Cowboje, a pozdravuj ode mne Banány, víš, mě nikdy nevadilo , že jsou z Afriky."

Umřel.

Smutně se zadíval na hradbu kečupu, kterou v plastikových lahvích donesl Marin...Byl to výmluvnej pohled. Měl Marwina docela rád, ale nestíhal ho.

Jednou umře i se svým psem a kočkou jako James Dean. Zůstane po něm to, co po ostatních. Dřevěná plachetnice, učebnice francouštiny a kapesní slovník, pár černobílých časáků, se zapomenutýma kapelkama, ve kterých hráli kámoši, lístek na dánský trajekt, pár knížek od Castanedy a dalších čarodějů, matematicko-fyzikální tabulky,boxerský rukovice po dědovi, kazety s legendárníma nahrávkama panelákovejch protostsongů, pár prázdných lahví drahýho alkoholu pokapaných voskem, krabka na tabák, černý fusekle, džínsová hora, jemný povlak marihuanovýho popelu, rozsypaný zrníčka trávy

Namaloval Tomato Cowboye. Ten se brzy na to proslavil jako slavná filmová hvězda.

Namaloval Tomato Cowboye, aby mohl pařit s doktorem Kapkou na psí kočce...

"Ukaž..." řekl lampiónek.

Ukázal mu ten obrázek...

"Ty víš co,... Na tohle tu čekám už pěkně dlouho... " zablikal potěšeně lampionek.

"...Ty jdeš pozdě... musíš to vzít skrz zeď, zídku, jo, jinak to nepůjde...." trámy zapraskaly v nenaplněných snech: "My jsme z Jeseníků, ševelily žalostně..."

" á, to je jiná, tak dobrá,... " Lampiónek se rozsvítil, rozsvítil se jako Venezuela.

Jenže ani přes zídku to nešlo, protože všude byly mrtě skouřené Nirtry. Chodby se naplňovaly desetitisíci hlasy. Změt jazyků pozemských a nezemských promlouvala jako Bohdá Radio London.

A první kanál: "Žákovská knížka!"

A druhý kanál: "This is a joint"

A třetí kanál: "Všechno"

A třetí kanál:

A další kanál: "Vysílání Pana Pavla - rádio Bubeneč "

A Deutsche welle: "Do you sprechst L´Allemand? Etwas Andere..."

A Hněv Berlína: "Feuer Frei !!!"

A radio Sestra: "...ukonči to. hele můžeš si myslet, že sem ošklivej pavouk, můžeš si myslet, že jsem připlaval v malovaný truhle z Polska, můžeš si myslet, že když padaj sněhový vločky na konečný v Hostivaři, že je to krásný, obzvlášť, když přijede osmikolovej vyprošťovák na krásný rande s briketou, můžeme se bavit, ale nepiš to..."

Jenže Lyra je smyčka,v tý Hostivaři byl jednou s Wojtou Lískou a ten měl doma Boha. Bůh si tam rozšafně hověl pod oknem .

A Radio Strakapoud: " ti ti Ti tá T/á tÁ ti Ti ti"

A taky jezero plné mrtvých barmánců a barmanek; z jejichž úst ale bylo možno se nadýchnout.

V jedné barmské pohádce dokáže jed hada zabít na dálku a slova krutě zavražděných prodlužují život na poušti, v jiné barmanské pohádce se pivo promění v karamel a obyčejnou whisky, která opije všechny pijáky namol, je na to zaklínadlo.

A Radio Gomes: "Ticho se škaredilo do komputeru, Bůh ví , kde ho pod mostem vzalo. A nyní přímý přenos na vlnách Gomes: Ticho, odkdy pod mostem rostou computery místo smradlavých vajglů a pohozených stříkaček?

Ticho : ******************************************************************

" Ano, tady reportér Alfy 1 , hlásí se Alfy 1, právě vysíláme na vlnách Radia Gomes přímý telepatický rozhovor s Tichem, jéžíšmarjá to je zima..."

A Radio Stihni TO!

Jenže ouha...zídkou to k vrtulníku nešlo...protože za zídkou byla dlaždičkárna, a v dlaždičkárně seděl hokejový rozhodčí Ondra, a on věděl jednu věc, že tohle se Musí vzít přes zrcadlo.

Hej, tam dole pod zcouvákem, tam je hodně klecí...

Následující fázi cesty si vůbec nepamatoval, protože myslel na to, jak Ondra s Marinem pluli na trajektu do Kobenhavenu...

Ale pak letěl, konečně letěl voodoovrtulníkem v iontosféře. Nastartoval vrtuli věčnosti a i s pejskem , který se na poslední chvíli vyštrachal z skrýše zmizeli v Tichu.

Jasně , že to byla Javořina.

dalo se do díště, lidí to je vopravdu díšť...radovala se květina...

...

... jointy ho kousaly do rukou, dokud mu Manon nevydechla v náruči...

na malou chviličku pocítil ke svému zděšení úlevu, když její duše naráz přešla do nebe, pak se ale tiše rozplakal...

někde uprostřed squattu tiše rylo rydlo

Kapitola šěltí:

BUENO

EINE BLUME, EINE STERN, EINE FEUER

Poesie se třpytila

Bio ráno. Promítané do plujících oblak tetovaním červánkové pěny panenství. Vždycky, když dívka přijde o poklad, tak se nebesa červenají. Bylo mu líto, že to nebyl on, protože měl pannu jen jednou a smutně se coural Berlínskýma parkama. Skoro breščál, jak mu to bylo líto, z pupku vyrostl mu fialový břečťan, který ho smutkem obmotal. Nikomu nezáviděl, ale bylo mu to líto. Byl jenom barzo kinklej.

V zelené trávě leželi nahý druidové a vítali nový den. Togo dostalo z nejhoršího, jak Afrika. Afrika Tě vždycky dostane z nejhoršího! monamíčku můj. Svlíknul se a lehnul si mezi druidy. Očistná síla země ho zaplavila hned. Během okamžiku se cítí skvěle, vyroste z něj strom, jehož koruna ševelí s korunami ostatních strómů, a to mu vrátí radost ze života. Chuť na cigaretu je ta tam. Vzpomínal na svoje mravence a pozoroval je džínově modrým sklíčkem; dostal ho od Andersenova psa jen qůli Tichu. Jinak by ho nemjel nikdy, jako ten nátrubek, co na něj ve svým bungalovu troubili mloci.

Jeden z těch mravenců se jmenoval Looky , byl to student. M?ěl ve virtuální realitě velký bronzový pokoj na 77. patře. To se zařídilo po nový smlouvě s NomuraMatrix, takže se dobře znali přes bronzový vjeci a čas od času se dosytosti bronzově nadováděli. Jenže společná budousnost je tak trochu minula, - vlastně už bylo po ní, čekalo je jen jedno kolébání kytar s imlantovanýma vysílačkama v terminálech. A mlha. Mlha jako špeta.

Pak začaly stařenky venčit ty svoje jozefčíky a tak šel k Turkovi na kafčo za třičtvrtě marky. Cestou vykouřil snad tři cigarety. Ulice, do který vešel, totiž sála jako upír.

Berlín roku 1997 byl plný rozkopaných ulic a futuristických vizí a den se táhnul jako špageta.V divadlech už skoro hráli Dürenmatta, - Physik, a taky Hermina Fragta, - Lučba, ale pořád ještě hráli Brechtova Celníka, a taky Ratten 007, ale co kdy budou na světě prkna, bude nejlepší divadlo Theatro Idealic. Když Thalie vstoupila na jeviště, přestali vojáci střílet omalovánkama a artušema a šoupat kanadama a stichli jako Pěna. Bylo to jako kdyby se do Berlína vrátila Marlen. Kluby byly narvaný hlavně na Area 51 a 1 PF a na .... Tyttytátty, to byla ta nejlepší kapela v celým Berlíně, byli to Poláci s dreadama až na zem a když spustili tyhleti Tyttyttáti, tak zmlkla džungle v celym St. Pauli. ajns cvaj draj funk: sajlenc neví vo co gogo go go, jetz.

Na prázdniny se jezdilo do Šlecvicka - Holštínska, a do Hoyeswerdy. V Rotteboxu, který stál na Postdamerplatz se proháněli kosmonauti v tubusech a tak se tam proháněl s nima. Dlouho potom zůstal z těch vizí jenom nový Reichstag , z kterýho bylo cítit sedlácký čižmy i padesát let po válce. A tak nejkrásnějším místem Berlína zůstala oblast kolem Warschauerstr., kde byla zeď nejmagičtější, a kde se jednou za měsíc rozložily po mostě přes Sprévu obrazy německých kumštýřů. Vlastně by se dalo zeptat, jestli vůbec existuje hnusnější země než střední Německo a proč s tím Němci něco nedělaj, proč je to furt táhne do ciziny. Rači bych jel stříhat plot kolem Berlínského jezera. Wannsee a Havel, Berlínské jezero bylo oplocený jak Osvětim a kdo toužil po vlnách lázeňského moře , musel za 5 marek na městskou pláž plnou buzíků - evengelíků, jinak neměl šanci. Žádnou tajnou pláž by nenašel. Kolem jezera byly roztahaný americký jachtařský spolky a vila literárního klubu, kde Spolek krasoduchu fazolí Interbeam hostil nějakýho böhma z Prahy, bim bam bum. Na nástěnce zlacený skříňky bylo napsáno něco jako: Und Unterwelt goes, Jáchym Topol roman "Engel exit" , ještě, že to není "Engels Exit" napadlo ho a trochu se začet: Man nehme ein biSchen Trainspotting, schaue mal kurz bei alten Beat - Poeten, a kdo si to chce smurfnout, musí mít 29. 80 DM,...Tečka na kvadrát. Podpis: Verlag Volk und Welt Berlin, Susanne Tank. Susanne Tankovou znal z barů na Oranien, co jsou kolem Soho 36, měla krásný oči a pěkný brýle, ale její básně moc nečet, bylo to takový áááá, a óoó , a úúú, jako: když mi to děláš jako rakev, tak dělám ááá, když mi to děláš jako zmrzlina, tak dělám úúú, bylo to prostě ujetý, no , možná jednou dvakrát je to pěkný, když je to fakt pěkný, ale když je těch sbírek tuna a to ví každej blbec, kolik tun váží jedna tuna střevlíků...

Možná, že se v téhle chvíli rozhod rozejít se na nějakou dobu s literaturou, tam u toho oplocenýho jezera plnýho jedu, takle na něj ta nástěnka u obklíčenýho jezera zapůsobila, jako kdyby dostal vodním pendrekem, ke všemu měl hlad jak vlk; nic jinýho než poesie ho ale vlastně nenapadalo.

Vlastně napadlo. Vzpoměl si. Vzpoměl si, jak se jednou, když šel ze školy, skouřil v polský hospodě do ladna. Najednou slyší: Ich bin keinen deutsch, ich bin Böhmen. Tehdy se poznal s klukem, kterýmu v hospodě dali radostnou přezdívku Böhm. Ten kluk tvrdil, že je spisovatel a rocker, což se našemu hrdinovi moc nezdálo. Tehdy byli všichni koho potkal buď začínající spisovatelé nebo začínající básníci nebo začínající rockeři. Nikdo nebyl začínající tesař nebo začínající truhlář. Což ho jednou přivedlo až na stavbu. Protože, když je někdo jedinej sám, tak musí. Dokonce i začínající malíři byli začínající spisovatelé. Těžko šlo potkat, kromě seňora Příklopíta, někoho, kdo si nehrál na spisovatele."Mě zajímaj ruce, co dokáže chlap udělat rukama." Až na to, že bylo zajímavé potkat v Berlíně Čecha, sotva by ti dva spolu prohodili několik slov. Ale možná, že se mu to jenom zdálo, protože ho popletl ten plakátek vystavený ve zlacený skřínce na palisádce vily. Celá příhoda se taky klidně mohla odehrát během tý zatracený stavby mostu do ticha...

Ticho. Ticho by hned napadla Architektura. Dům,co vypadá jako Slon, se dvojitým sklovinovým atriem, a do kterýho se vchází po schodišti chobotem, elefunkcionalismus. Nebo dům, což vypadá jako Brontosaurus, s aťáčkama v šupinách, pro rodiny s dětma. Nebo jako Tmour, nebo Nocolet, nebo Ořešák Louskáčkovitý, přípotoční labyrint s meandrem senza mimoůrovňových vzájemně průchozích sklípků. Jenomže Ticho někdo sejmul, aby mohlo být vyškrtnuto ze seznamu Vesmírných divů na úkor plný šrajtofle a sebral mu všechny jarastáky ze střepbanky. Pak tady byl ještě pes Ticho. Jeden se plet s druhým , a když Tě něco kouslo, tak nebylo jasný, jestli to bylo kousavý ticho od básníka nebo od psa. Jednou někdo napsal na zeď: "Nestrkejte hlavu do psí jámy." Ticho totiž nejen že léčí, ticho taky kouše. Když ten Ticho dělal ty svý strašidelněujetý akce, po kterých si od něho odsedal nejen celý Babylon, Dahab a Eufrant s Tigridem , ale i celá Divadelní akademie, tak psal na letáčky "Krmení divé zvěře" "Čestná přestřelka popravčích čet" "Spartakiáda plechových kontajnerů"

Divadelní soubor "Mrtví Cimrmanové", "Dead Cimrmans", o kterým nikdy nebylo moc jasný, kdo v něm vlastně hraje, byl založen někdy právě v té době jako subkolektivní divadlo do zdi, což by bylo velmi nečekaně odvážné proscéniové řešení, kdyby soubot nečekaně nevystupoval v přírodních amfiteátrech.

Vypadalo to skutečně velmi atraktívně. Ráno stoupala z amfiteátru mlha. Ale už dopoledne přiběhl na scénu pejsek a zaštěkal. Pak přijel prvním vlakem první naivka a odehrál svou scénu. Zmizel v nenávratnu a na scéně se objevil první sbor. Obzvláště v představení Ifigenie v kómatu, bylo vystoupení sboru velmi důležité. A to....A to! A to už se začali objevovat dokonce i první diváci. Nechtěli totiž promečkat chvíli, kdy se na scéně objeví první hrdina.

Don Leonardo, hvězda souboru, souboru "Dead Cimrmans" dokonce celou jednu sezónu neděl nic jiného, než že celou sezónu objížděl lesní amfiteátry s najatými řidiči a bodyguardy. Stalo se, že měl nečekaný úspěch. A potkal ho osud hvězdy. Když v opilosti pokácel několik pralesů, nechal si narůst fousy a hrál už potom jenom poustevníky.

Hodně Zřízenej jednou zřídil Ministerstvo nitra, který se celkem ujalo, až na to, že byl z hlavy ministerstva pomalu sesazen jeho zřizovatel, v úplným klídku. Možná, že je teď ta krásná chvíle, kdy čtenář uslyší šeptání... šeptáníčko.... možná , že nevím, co to ale bude, protože Tvoje Ticho Tě nesleduje...

Na Ministerstvu Nitra byl jednou objeven jeden strašnej paskvil vypečenej Jungovým elementárním generátorem mysli do medového pšeničného koláčku. Bylo to z hlavy jednoho squatera: