poesie

by ticho

iw (: jeff parados solitair.exe neurochips u.g. egality deversorium adonai : inplanted maded and gived:

eine kleine weisses stille

absolutally value informations 100 + 1qq , sancti 36% / beequeen , čistá data/ puredates min. 18%, Mu:)ze, luci ferry firefull, dogly, škrty, spin 1,6, eE8, L7/ spin 1,2 , achtnachtriffen, monad , thc fullmodel (: cronosmutant (/ mutephorme, frrullato-l´calme ... and minmax. casolin 600 eu/cs , Ticho: 1600 francinů v jednom quietkvantum, Equinox foxly, delivation suborto on/off migga (goats×. bleat controled, Izaias 27.1 free, Dutyfull, cache ZZ 9 plural alpha quiet + / - 2/5,v. cache free / A redshift Q , tenderchaosnagualityartep: little mause shipussy, oktekk 1,21 mHz, neuronuovo - traffomag tuttifrutti, kolín ph 7,3 - 6,7- freemutation 6,01, manitou, pí code 3,14 , keanu code, breezematrix ihwr betula pendula 136 quiet/ min , actionalitty, Paris... 2013/ pH 6,8, 12 : 16 .15, přídeští A5+

10 000 jednotek hypervlnové synergie

všechno co jste chtěli vědět o pekle a báli jste se zeptat....

básník ticho

Růže pro Miladu

1.squaterský román ve Vesmíru

1.světový román se squaterskou tematikou

cybersamizdat

ON: praha.squat.net/ ticho

četné free, non admission for readroll

návod pro použití:

v textu na netu je místo grafémy ž použita graféma ľ , to je azda tím, že román je nalievaný po slovensky lebo sme bratia

v textu dochádza aj k zamene takeistých i druhých foném v ladeniu zvukofóna, lebo v pripade použití čitateľova vnímania v programe Basic magic dochádza takysto k specifickému vnímání duchaplné trojrozmernosti autorova klamárstva

čítanie textu nám umožní spoznaťsa s našimi obľúbenými hrdinami, vnútorná komunikácia uspokojí aj náročných bibliofilof

ktorý sa surfujú v kategórii non -fiction; napokon aj raz charakterových situácií vytvára náročný postpsychologický obraz hrdinov

romána, ktorý sú aj ozajstnými hrdinami rovnaké epochy tohoto milénia

swiftliniin noiselles pinguining liffe freš anarchia classic ylLegol legolandpressure impótnt G. pArt howto rys howbydoed karbunkul cache barting zaffee stigmatique sanssherifaction-fiction artcore punx pogolyric souder nonvisualsee story basicmagic syntaxerror prey airffer couldin janxe jingjang homellity source oktekkshot himline ilnepazici icefire hospaspirit marcus ezln guerrnica brest salchow výmyk inlinelifein codeing soufflé melusina tanganica nautilus oportunuity quiety eternoscopy teleportig contrateleporting contrastig storycasting oi streetwear spectral astral contré sophismé liberté egalité fraternité arturity roydeblanqueblues rebelact levjatan and more fingk cyberbreak storygameplaystation @ purelove ... ***

Ema 8.4. 4002 Praha/Prague

BÁSNÍK TICHO

Růže pro Miladu

3, 14.vydání 8.dubna 2004

námluva editora knihy

Ahoj, jmenuju se Zaff, ale můžete mi říkat Zaffee. V třetím vydání této knihy, kterou pro Vás připravilo vydavatelství Spancer @ Marks, najdete o něco méně brnících překlepů, než ve druhém vydání této skvělé knihy, a to podle toho kaý máte vyhlodávač. Může za to náš nový krásný chladnosvěží vyhledávač, vychytávač a ustalovač překlepů Mutch, s kterým jsme se seznámili na pochřbu našeho dlouholetého vyhledávače, vychytávače a ustalovače překlepů Butche. What is it that we seek? Třetí vydání je vypaketováno jako mírný cover, aby jste si mohli dopřát a tejknout dva nové oranžové obláčky kouře. cítím se sice mírně provanille, ale zároveň mě svírá touha po objasnění čtenářovi minulosti. Takže se skvěle bafte.

Váš Zaffod Boeplebrox

"V životě jde o každou chvíle..."

Butch, opravovač překlepů a romantický hlodavec

"Stala se totiž krásná skvělá věc. Tento sud piva, ve který už nikdo nevěřil, byl zdárně vypit. Takže narazíme další! "

Zaphod Bíblbrox, prezident galaxie

warning/ upozornění pro čtenáře: tato kniha se neřídí pravopisem spisovné Češtiny krásné, ale Slawic language.

Při čtení této knihy se peří vyvarujte řízení terminálů, létajících tomahawků, dopravních vozidel a kosmických cajků, protože kniha může příznivě ovlivnit vaše notorické a zříditelné schopnosti. Proti nejméně předpokladatelným dopadkům četby na psychiku a neurokonvulsní činnost transmitterů, zejména prudké změny nebo prudké ztráty inteligence, se můžete pojistit u Františkovy pojišťovací agentury. V případě trvalé změny psychického obrazu vaší blbý zničený duše vyrozumte neprodleně svého psychoanalytika a přiznejte mu , že se dočista zbláznil, předepište mu preparát doktora Kocha; a pozvěte ho na pivo, a než mu dáte přečíst tuto knihu, připravte si igelitový sáček. Aneb jak říká doktor Jaroléto: Kopyta koní už buší do temna skal, černý kočár se řítí hlubokou nocí.

Složení/ Skloniky: To, Ticho, Nirtra, zhulenina 8%, průzor, řezanice, řežné řešné, řešenice,nářez, řežný nátěr, stěžní řešně, průžer, průser, mioda,

transmitter, Ty.

Z lože nie: To,Ticho, Nirtra, Zhulenina 8%, Klámstvo max 2 percentá, Ozajstnost 2/3, Ironía, Fantázia - primerene, Názor, dvojitý Axel - Franz, Tajomstvo šéfa Klamára, Agent Tomato, mioda, transmitter, extruoza Deda Bajkára, aj Ty.

Skladniky: To, Ticho, Nirtra, průzor, řezanica, rešenica, rezné rešné, nářoz, průžor , průsor, mioda, transmiter, kloniky, koniky, Ty.

Délka četby : min. 13 hodin 36 minut 36 sekund = min. 952 korun 70 halířů v roce 2004

Děj knihy se odehrává v neosféře.

pro Albicocu

věnováno dívkám, ženám a grizetkám, Noci a Komunistické straně prostitutek

What I want

I see at a night

I´m quiet like a light

Maintentant est aujourd´hui

Paris Non pax l´Elephant

Au nord de la Music

žádná kapitola

Studijní prolog ve stylu sportovně - surrealistického radikalismu

(Sportovně - surrealistický radikalismus definovaly do vědeckovzdělávací podoby, na pozadí harmonického rozvoje současných tvůrčích představ, konečně až Gabriela Špalíčková a Markéta Lvíčková, prostě si ho jen tak definovaly. Pomerančové kukačky z Marsu to sice považovaly za velkou melantrichálii, ale strč si hlavu do rukávu.)

...někde v bezpočátku, uprostřed ticha ...

...slyšíš...

...má oči přivyklé tmě...

teď jsou mraky, hmmm...zamračený. Cirusy Nebel a Neboe. Nebe má divnou oblohu Saturn, král kruhů, otáčí prstenem času na své mrazivé ruce. Nejjasnější Sirinx štěká v dálce jako pes. Na střechu synkopy co chtějí říkají si kapky, po krovu deště se prochází v d dur ledové tlapky. V takové chvíli je dobré mít střechu nad hlavou, a to je Squatt. Nepálko, smotko z nilinu.

Venku , z cesty , je slyšet klapání kopyt. Jsou to děti, kdo vedou koně, koně přes město a včera na parkovišti jezdil celý den velký žlutý buldozer. Squatt. Takzvaný Dřepník. V Dřepníku bydlí squatteři, než si dáš bígo. Malý pracovitý temperamentní národ, - národ jsou ti, jejichž myšlenky procitají společně. Původem z říše Luan, pokuřeje džambáro, maje svoji Madonnu, blondýnu v džísce, ušitou od spolku Original Cosmos Kocar. Za chvíli to začne. To je tak , když si vole někdo ušije svý vlastní džínsy.

Kdysi žili squatteři ve své oříši. Pojď na brko. Ta oříš byla vysoká socha, skoro věž, špalíček, socha slova. Z dálky to vypadalo jako Babylonská věž, ale kdo se odvážil blíž, ten spatřil sochu slova. (Někomu to slovo připomínalo květinu z jupiterských perel - blaskavých šerel, někomu zkaměnělé lachtany polikající dny, zamyšlené vorvaně a mořské dhouly ve vzájemné hře; někomu ledního mědvěda Iceho ve skafandru + na kolečkových bruslích, někomu pecku z hranatého vajíčka, jinému výkřik applého Rolničky před jeho unáhleným uvržením do hereze, ale jeho skutečný lehátkový smysl nedokázal rozluštit nikdo, vůbec nikdo.) Ve slovu žili squatteři pohromadě, přes rozdílnou řeč si rozuměli, aniž měli v uších z hatmatilky kopr, toulali se po patrech a kouřili Vesele přítomnou. Kouřili Marijuanu. Oheň jejich nocí hořel přes všechen čas a hranostaj jejich dní splýval s šerem lesů.

Jednou se mezi nimi narodil básník. Takovej malej spratek. Furt nevěděl , co by vlastně. Napsal jednu báseň, jmenovala se Osmikrásky. To mu nestačilo, to mu nebylo skoro málo. A napsal další báseň, jmenovala se Zamilovaná tramvaj, a nebe se neproměnilo v popel. Mával rukama a skučel, hrál holkám na vlasy a brečel. Pak jednou vyběhl před věž a slovo, kterým byla tvořena v ptačí řeči přečet, když byl předtím oddělil ticho od mlčení, bylo to takový vypíplo. V oblaku marihuanového kouře se celá věž zřítila a milí squatteři se vydali hledat nový domov. Squattuj ve Vesmíru.

Rozešli se přitom do všech světových stran. Svět je prostě světovej. A na jejich cestách je doprovázeli senhart, nocopýr a nocoskok. Na památku své oříše se rozhodli žádný nový domov nevybudovat a obsazují prázdné domy. Aby je zachránili před vodstřelem. Říkají jim squatty, dřepníky; chtějí si prostě jen tak dřepnout. Squatt je trochu něco jako Squaw, milovaná žena. Howgh . V indiánském jazyce národa Povayanasquatsi, slovo squat znamená slovo život.

Řekl Labutí brko ve vlasech Šukajícímu bobrovi po třech iontech a myslel to upřímně.

Tam , kde stojíš je Tvoje místo. Tam, kde jdeš je Tvoje země. Tam, kde žiješ je Tvůj domov. Tam, kde spíš je Tvůj sen.

Na padáku památky sochy slova, svojí oříše věže, žijí společně a jsou si rovni. Není mezi nimi žádná hierarchie ani distance. Společnost fachčí a sype na desetitisíci chaotických detailech poznání a respektu, voo - doo windows, linux arsenal, lineárách bratrství gangu, možná jen na čistě behavioristických principech operativní zkušednosti se Svobodou. Anarchie je především kamarádství. Úplně vobyčejnej život na squatu.

Blesk obráceného napětí, zašifrovaný blesk v kruhu, psí značka věci, traffo, zap na tu značku ty sesyplo

Jeden ze squattů je i v Praze - Tr.oji Holešovičkách, pod Jablůňkovým zámkem, pod zahradníma terasama nad střechami Manhattanu a jmenuje se Milada. Modernistická vilka pojmenovaná po jedný roštěnce, ze které se stala paní Ferrariová. Ale vilku zrekvíroval po válce revoluční výbor. Zahradníka oběsil na ořechu, protože četl Moliéra a maloval nahé maurky. Teď bydlí ve ville asi chlchnáct eurosquatters. Papírna stejně tak vzácná. Za dobu , co tu jsou, se squateři trochu polidštili. Jejich zelená pleť poněkud vybledla, počet očí se ustálil na dvou až třech a jejich pohlaví se většinou rozlidštila. Jsou to teď průměrní obyvatelé galaxie, protože mají 2,4 nohy a hyenu. Přesto, že se takto domestikovali, v davu je stále poznáte hravě a poznáte snadno i jejich dům. Je to magická bytost propojená stříbrnými prstenci s okolními stromy. Z Artuše punkově vedle a nikolev nad portálem vyplouvá Modrý delfín.

Na průčelí je obyčejnou křídou nápis "Nepropadejte panice". Začíná ho překrývat krápníková růžice nazývaná "Smrkající ovečka" A hned u vchodu se nachází velmi svěží umbrella. In the middle lovely street zvláštní je Our House i vevnitř v zádveří, kde ho vyplňuje Neosféra a kde ve sklepení teče metro, vymyšlené na těch nejlepších nanologiích dostupných přání. Je tam tajná štola a Bar, kam chodějí roštěnky a sklep na koncerty, kde squatteři pro pobavení svoje i kolemjdoucích pořádají ty nejroztodivnější hudební produkce. Muzikantské kratochvíle, při nichž jsou do kovových útesů moderní operety vyrývány na útěku z muzikálu mladičkými hlasy sotva dospělými ty nejvíce zraňující výkřiky, strhující ve své vlastní ohavné zranitelnosti, chrlíce ze se svoji denní dávku hnusu. Plejou tu pankáči, punkři a punkýši z celýho světa, ale taky umělci z Karlova mostu a na svou vrbovou loutnu vodník z Vikářky. La Fraction, Einstürzende Mrakodrapen, Gunuggucap, Amanda Woodward, Domácí vězení, Nyabinghi Warriors, A.I.C., El Paso ; Postižená oblast, Lokální Postižení. Koncerty, na které se létalo iontosférou kosmickými Vrtulníky, pod palbou raket. Bylo to v těch slavných dobách, kdy ve squattu funguje Restaurant na konci Vesmíru a propisovací inkoust zobrazí Air. Čistý Fresh vstupuje do hrdel a rozpoutává mysl svěží, chladnosvěží. Squatteři jsou vůbec pacholci schopní dát za chvíli svobody ledacos. tutti frutti durutti

V patrech a palubách jsou pokoje, izby, ateliéry, kabinety, kajuty, pěknej bordel,bytečky, komůrky a společenské místnosti, kde se squatteři radí, kam chodit do práce a jak vyzrát na bídu, kde najít poklad bukanýrů, jak dál. Jsou to totiž takoví městští piráti, kteří jsou posádkami těch domů, z kterých by se jinak stali bludní holanďani plující na demolici; a kteří žijí z pokladů. Milada je takový Nautilus. Na střeše je přistávací modul pro kosmické lodi a naopak ve sklepě je kotel samotného pekla. V něm se za odměnu smažej duše prevítů., kteří za života kšaftovali s domama a parcelama. Jejich duše tvoří v patrech věž a kdo je nejvíc dole, ten je na tom nejhůř, protože jím protékají výkaly všech ostatních. Tyhle duše nejvíc pne, že jsou vestavěný do sebe, a že se nemůžou vzájemně prodávat. Většinu svého volného času tráví squatteři na dřepníku právě tím, že trápí duše v kotli, - čtou jim svoje básně, což šmejkalům přináší neskonalá utrpení. Squatteři čtou rébus, což nebylo těžké poznat, ten rébus měl podobu mraku. Ale Milada není jediný squatt ve Squatterské zemi a naše příběhy nás velmi často zavedou do velmi vzdálených končin v dalekých a starobylých městech, v dalekých a exotických zemích, na zapomenuté a neznámé planety neobjevených galaxií, jakožto i do Podolí.

Duše Squatterů je duše básnická.

Záštipky Marijuany, skouřit či ponechat, toť squatterův hlavolam.

. -/ _. . / _ _ _ / _ . / . - / . . /

V životě nastává někdy a výjmečně vzácná březá chvíle, kdy se náhle setkají lidé, kteří se dosud ještě nikdy v životě neviděli, - a poznají se. Někteří více, někteří méně rádi, neradi poznají, že patří k sobě a společně že tvoří kruh. Někdy pak mohou vymyslet a dokázat věci, které mohou měnit svět, anebo ho mohou alespoň dobře bavit, když si neustále vylévá z galoší krev. Alů je fakt, že třeba squattů je na světě pořád ještě méně než atomových hlavic. Je to, vedle impozantních chrámů, nebo puebel, možná poněkud polehčující žánr, ale toto srovnání je již od podlahy pěkná blbost Někdo si myslí, že squatteři jsou ve skutečnosti psi, kteří se proměňují v lidi jen na krátký okamžik a pak se vrací do psí nebo vlčí kůže a přitom lidský život je tak nešťastně rychlý a krátký

squatteři jsou značně svérázní, přestože za nimi chodí každý den vládní zmocněnec pro brainwashing Dort Tetov a učí je žít v komuně. Každý z nich se věnuje svému čarování nebo blbnutí a všichni dohromady se scházejí jen někdy, obvykle, když Kalda uklohní ve svym kouzelnym děravym hrnci nějakou laskominu a řekne: "Pojďte se nažrat pitomci, už sem byl zas tak blbej, že sem uvařil něco k jídlu. Beze mne by ste chcíply hlady, protože ste úplný úplnci a hlavně ten váš tesáček, ten ať mě moc čtyři piva. A kdo po sobě neumyje talíř, tomu dám pěstí dělnický třídy takovej lángoš, že bude srát tři dny maggi" A squatteři se scházejí u hrnce a řikaj" Děkujeme pana Kalda, to sme si nezasloužily, to nemuselo bejt, jakápak s náma památná almara, jé, to je dobrý, v tom je určitě psí koření." A pak si navzájem řeknou, že jsou pěkný sráči, a že se na to mnůžou vysrat, a že každej sere na barák, a já se na to můžu vysrat taky,a dělejte si co chcete, já du spát.

Jenže takhle to ve skutečnosti není, protože squatteři musí držet roller po hromadě, a to proto, že jejich bydlení je společností nepříliš velkoryse prohlášeno za ilegální a inkatastrální a pohoršenou veřejností je považováno za městské pirátství. Squatteří totiž zarputile neplatí daně ze dveří a oken. Fakt je, že jejich dům není na mapě a tak vlastně ani neexistuje. Pravděpodobně na tom místě prostě jen tak přistál a mohl by být do map zaskreslen zeměměřičem, pokud zase neodpluje. O jeho existenci se vedou právní spory, stejně tak jako o případný počet dveří nebo oken. Jejich existence není anitak protizákoná jako imaginární. Čas od času přijedou saně tažené krásným čtyřspřežím a úctihodní pánové v zimáčcích hlasitě počítají okna a dveře, ale nikdy se nemohou dohodnout, co jsou ještě dveře a co už je okno. Není to obyčejná nemovitost. Pan K. Líma, sudař ve výslužbě, který bydlí na nádraží v krabici od digitální rakve hlavního portálu,a který je jediným žijícím svědkem památné rvačky na perónu, rvačky slamáku a cilindru o doutník, to když tehdy Karlštejnu utekly v noci stromy, a nechtěly se vrátit, tak ten si myslí, že je to všechno virtuální podvod. Ale přesto si čas od času dům musí nasadit klobouk a bojovat o svojí existenci s chvostama. Chvosti jsou divný typy, kteří nemají dar pozornosti ani pozorovatelský talent a tak na věčnou slávu svojí umanutosti nosejí k svačině zelnou uniformu a taky frkací frčky. A když jde chvostům do tuhýho, tak zavolaj Grossovi grošáky, aby to spraly husarskou jízdou, jenže ouha, kampak na squattera, tomu rafinovanému živlu se hned tak někdo nevyrovná. Olé.au,au,au...

Oni vůbec mají squatteři na růžích ustláno.- Energie, elektřina, plyn a voda se získávají v námořních bitvách s panelákama a v zimě se topí dřevem a kamínkama. Nejoblíběnější knihou squatterů je tím pádem příručka:"Jak přežít v extrémních podmínkách" Matuna: Mojšíša 3,18.: - Nepoužiješ toastovač na bratra svého; Damián : Beton a Panel, Pokušení na sídlišti 36, 3.

Na akce se sjíždí lidé z celé Evropy i zámořských držav. Pokud je cestou poldové neutopí v řekách jako koťata. Kromě toho gunguje na squattu Food not bombs, zaopatřující krmi těm, kteří umírají hlady. Na squattu se rovněž konají sjezdy Komunistické strany prostitutek.

Svatá Kdybyna , Zlatý Ifion.

Po smrti mají squatteři věčnej klid a večnej kouř.

Nebo Nebiko.

My, co smíme do kostela jen na kalvárii a na mši chodíme jen úkradkem a potají , mluvíme tlumeně, šeptáme a šepráme a vůbec.... A tak soudruzi myšáčkové a soudružky myšičky, pokud slíbíte, že nebudete prudit, přestaňte se báti slov, byť by to byla slova příliš kouzelná a živá jako štěnata..a tatí, prdí taky ticho?

...Otevírá se Vám tajuplný a neznámý svět, plný kouzel a nevyzpytatelných fyziologických jevů...pronikáte do tajemných jeskyní o kterých kolují legendy a které jsou plné tajemství... otevírá se vám squatt...

Zapraszamy do zabawy tworczej... To woda zdatna do piczia. Cicho....

***

Tam na hoře Běsu žíhal stroj...

tikko...

Spanilá Noci, můj kamaráde...

Za sedmero panelákama, za sedmero smeťákama, za sedmero černýma děrama, za sedmerými kvazary je Země nikoho, do které posykovou bránu střeží ohnivý pes Firefull a jeho růže. Je to země pro Bukanýry, pro Bukanýry i pro Korzáry, pro Salašniky i Be-eggery. Ta země není skoupá na psí řeči, je to ale Země nikoho. Měsíc svítí na psí oči, to huňáčkové šněrujou čmušky. To místo není na Planetě Nowwhatt, ani na Planetě Whattanow, ani na Planetě Allother, a ani na Aldebaranu, a ani na Betelgeuze!! Je na Planetě Zemi. Earth, krásné dívce, v některých kosmickým mapách nazývané Souměrná a v jiných kosmických mapách nazývané Modrá planeta, někde na půl cesty mezi Siriem a Perseem, a tikáček to věděl taky.

Země. Tak mowi, Souměrná: Nejradši bych se celá rozpustila v moři, připadám si tak málo vesmírná i se svými mrazivými póly obraznosti a přišplouchlými pstruhy. Byla totiž slečínka trochu opilá. Chtěla bych se taky toulat jako kométa. Ach , ta svoboda. Chtěla bych se zamilovat. Opila se krásná dívka v blankytných šatech. Upustila plaskavou svou ploutnu na oběžnou dráhu. A čekala na milence. To Vám byla mela. Souměrná byla totiž neskutečně krásná. Nejkrásnější Planéta v širém Galaktickém okolí.

Vesmír ožil. Sirius, Slunce, Uran, Jupiter, Saturn, Merkur, Neptun, Pluto, a Mars - ten rovnou letěl na námluvy, prozpěvuje si krásné písně, zvané hudba z Marsu. A Venuše? Ta si mohla oheň vyplakat.

V atmosféře Země byl frmol jak nikdy, ve stratosféře. Člunek připlouval a s ním stále noví a noví čarodějní velvyslanci Planet a Hvězd, a s nimi kosmičtí dobrodruzi, a v jejich patách detektivové. Jednou člunek připlul s lodí Kosmických Bukanýrů, jmenovala se Milada. Původně byla vybavena zařízením na pohon nekonečnou nahodilostí , ale Bukanýři ji vymodelovali taky jinak. Poháněli jí svobodné myšlenky a kosmický med, byla to bukanýrská plachetnice na kosmický vítr, obdařená celou řadou pomocných motorů, a dalších vychytávek, jako třeba nejobávanější zbraní Vesmíru : Samostřílem ponožkového smradu, jak ho vymysleli Miquieto Parnoangelo a Randorf, což byli čtenáři Domácího kulila a týpkové; loď byla vybavena rovněž kvantovým ustalovačem jointa, palubním perličem, čeřínkem, vodomínem, šlukovkou, nanoionizérem, prototransmiterem, relátkem, fosfenory, průzkumníkem, Střevlíkovým nemožnometrem na měření rychlosti náhod, miodama, čip-čipem Centrálního nekonečna, vyhlídkovým takýtkovým periskopem, houbohledem, čidlama, tajnými zdroji kyslíku, slunečními vločkami, deskriptivním formátorem, detektorem nedetektorovatelných jevů, obávaným vejfukem - tzv. kanálkem, leninovými sáněmi, vodopádem hypervln, čerpadlem do zrcadla, fotonovým výtahem, hologramem fluidů, monočlánkem, antifotobuňkou, Linuxem, 3D colorhologramem, vnímafóny, perceptory, moderáty, provázkem a tak. Bingo! Člunek čeřil měsíční svit. V něm tajně vedl Miladu, Silence 7, Jadronku a Baribala koridorem fyziologické přítomnosti.

Předtím, než korzáři v měsíčním jasu opustili caffé Luna, kolem kterého se motal celý přístav nedaleko laguny Ste.Trinite, tak se na Galaktické spirále konala slavná rychlostní jízda mezi Baribalem a kosmickou lodí Grebulonů, neboť Grebuloni trpěli vyzývavostí více než depatitidou. Alů je fakt , že to Grebuloni trochu přestřelili a , když se ze začátku nemohli vůbec hnout, rozpálili svoje motory v takovým stylu, že jejich raketa dosáhla akcelerace velmirázně excelentní, až udělala díru ve Vesmíru a zmizela v Nevesmíru.

Baribal slavně přistál v portu caffé Luna. Z něj vylezl Zaphod, potěžkávajíce v ruce vezuánské šampaňské . Takzvané tekuté oktanarínové jiskřičky, - chutnaly velmi slavně po slávě, takovoutou chutí oktanarínověskořicového neovitacitu. Tak tedy,

Zaffee vylezl z kokpitu lodi, aby ho obklopily nesčetné davy zvědavců, a ti chtěli vědět, co se stalo nebo stane, totiž, která špatná zpráva rozžhavila nebo rozžhaví motory Grebulonské lodi do běla. Ale než se Zaffee nadál, odteleportoval ho cosmopol mobilním teleportem do vězení. Čekalo tam na něj velmi vážné obvinění, že má svůj podíl na díře ve Vesmíru a jeho pomalém zanikání.

Nebylo to poprvé , co byl ve vězění. Ve vězení, kde byl teď, bylo většinou jen několik rebelů, bukanýrů, básníků a dramatiků, a jedna superinteligentní zmutovaná chobotnice, která z dálky připomínala Hollyho, ale jmenovala se Marek. Skuteční zločinci patřili většinou k mocenským klikám a elitám, a jejich implantáty jim snadno otevřely cestu ven. Kromě toho tam byl starý přízrak podvodu, totiž nebohý ánkl Eddie, dočista provirovaný skrz naskrz, a vesele se šklebil: " ahoj jeffe, prej se jmenuješ d´artagnan, jakej ti mám nastavit setup? třeba ten meruňkovej, že jo frajere"

Zaphodovy dvě hlavy se srazily a pak si jedna druhou škodolibě prohlížely, která má větší bouli, odněkud do toho štěkal peso. Asi jsem to s těmi implantáty trošku přehnal, chytnul se svou třetí rukou za levou hlavu, jako by si chtěl dát pěstí. Stalo se mu to na Aldebaranu, kde se zhulil a opil tak, že jediný, co si z toho pamatuje, že si vůbec nic nepamatuje. Tenkrát ještě ve Vesmíru nebyly kapesníky, omotal si tedy ručník svátečně kolem krku a elegantním, byť nejistým krokem plným nevzpomínek se po podlaze , která připomínala parkety v Louvru, vydal na diplomatickou schůzku s Planetární náčelnicí Predátorů, kteří byli právě ve válkách s pověstnými Returnátory z planety, jejíž jméno nikdo neznal, protože ho po vyslovení každý hned zapoměl , než jej stihl zapsat, pokud rovnou nezemřel. Té Planetě Returnáturů se někdyněkde říkalo v novogalaxianštině Marmax nebo Hooma, 777; prostě tři šipčičky nahoru do leva, zlatá, rudá a černá a k tomu temněokrová tečka a tihle Returnátoři, yje škně .....hůůů, ty si je pěkně solili k objet i k fešeže ...později bylo několik mutantů, kteří jméno té planety údajně znali, byli to takoví genetičtí fandové do sémantiky, ale zachovali si je jako tajemství, a navíc, jejich krásnému, ale tajnému písmu stejně nikdo nerozuměl.

Až ve chvíli, kdy autor tohoto románu právě dostal šeredný knockaut radiopendrekem a byl celej vyerrorován; a kdy si Zaphod dával v terminálu krabí chlebíček, a hádal se o něj se sebou, zjistil, že jedna jeho hlava je neuvěřitelně zimplantovaná, že nemá modré oči, ale zlaté hvězdičky kolem panenek a barvu vlasů, kterou měl, tehdy vůbec neznal. Z krabího chlebíčku mu tehdy stejně bylo pěkně šoufl, protože ho zapoměl překódovat, slastně si na něm pochutnal a cestou na Zipp mezi Denebem a Vegou zase vyzvracel. Byla to, mí milí chrabří krabíci, samozřejmě krabí imitice.

Ve vězení, kde po rychlostním letu skončil i se svou šeredně zimlantovanou hlavou , byl naštěstí antibar a jmenoval se U dvou skřetů. Básníci se v něm šklebili nad pelyňkem, aby rozptýlile mnohamegapascalové deprese z vězeňského stresovadla. A když měli dost, dávali brko a nebo taky kafiko

Ty, Ty jdi rači ke Dvěma skřetum....

Cože, a kde to je....

No přeci tady.....

Takové asi rozhovory tam vedli. Takové tolky tam mezi nima letěly.

....jó, jo, tohle já vim náhodou moc dobře, to jsem byl právě dva roky u kosmický rachoty, jo, přesně, vole, dva roky,

jo, na Scarabu, a bojovali sme , vole, s Krikkitama, rozumíš s Krikkitama,a oni nám pouštěli rounou do hlav svý válečný písně, takovýto: "já měl jsem v sobě poslední bio-neurochip, a zabil jsem ho hned, s mrazem na očích..." zahňácal ten z kosmický rachoty

"A ty vole. A tos´ někde slyšel, jó...?" přerušil ho vyzývavě ondatří hlas nějakého fiškuntálka. "To di rači k dvěma skřetům..." rozesmál se skelně a mirorricky fiškuntálek

"Cože, a kde to je?"vyhrkl vypravěč, jak by přitom slyšel:"sakra vem ten fox a hraj ten stříkající olejový sprej na želví krunýř."

"No přece tady ..." vysmál se mu smích zhluboka se nadechující v sardonické bublině.

".... A já Vám říkám, že se odtud utéct dá." Praštil do airu Ještěr, cosmický vzbouřenec.

U dvou skřetů to pěkně stichlo...

To je ono, odtušil Ještěr do ticha. Je tady totiž s námi Ticho. A toho oni musí brzy pustit i kdyby Ticho udělalo Kdovíco.To byla pravda.

Ticho už na Zemi bylo, ale byl to spíš básník než To, svedl jabloni a předtím bohyni Visu, a tak ho šoupli zpátky do cosmického vězení, kvůli překročení pravomocí média, kvůli diplomatickým aférám a kvůli tomu , že se zapletlo do nějaké rebélie. Ticho bylo i na galaktické poměry Ticho, mělo několik různých otců a matek, a několik různých osudů a jen těžko si uvědomovalo, že nemůže být každého monami.

"A Ticho nám může pomoc se odtud dostat..."

"Tak co, ty jedno ticho...? přidal se Zaphod, kterého to ve vězení nebavilo.

"Uff... " prozradilo Ticho do tichoučka ve zvukovém pásmu.

Potom se v prostory rozsvítilo několik nefritových piniových perel v obláčku pixelů tekutého křemíku. Perly zavířily ve spirále a rychle se vyrovnaly do krátké přímky, kterou proletělo několik siločar. Prostor se zavlnil a na místě se objevil plazmatický monitor. Na monitoru se objevil fluid s Milošem Frýbou a přednesl vězňům tuto zprávu: Jsem ticho. Jsem ticho před zvukem i po zvuku. Jsem ticho lesních zvonků, do nichž kane slza anděla. Jsem ticho nočních dvorků, do nichž tlapou ježci z parků do kina. Jsem ticho, co jsi nechtěla. Modravou průrvou ve skalách, cestou stvořitele, přicházím k Vám. Strávím s Vámi jenom chvíli, pak nasbírám si v rokli hřiby. V zástupu svých ladných tmourů, spěchám zasejc rychle domů. Domů v perleťové věži. Perleťové věži se zlatou klecí, grálem plným many a Lunou v posteli. Jsem ticho. Hřmím z mušle po cestě k neznámu. Na svět se dívám dírou na klíče. Jen ryby moje krásné písně znají. Jen nápisy na hrobech se mým básním podobají. Jsem ticho, co se na dysplaji objeví se, když Ti v telefónku dojde baterka. Jsem ticho, které šumí z dálničního náspu a které křičí z daleka. Jsem ticho meteoru v Zemi Julese Verna na Luně. Jsem ticho monitoru, který bliká v opuštěné kajutě. Ticho jsem všech světelných let, to nic, co působí tak silné závratě. Planetu každou obepínám akašickým pásmem stejně tak, jak je Saturn obestřen svým pastelovým prstenem. Jsem ticho nočních korun stromů, kterým hvězdy kreslí oči a tajuplný měsíc zář. Jsem tam, kde se vznáší magická a nepoznaná vanilkově modrá zář ! - Můžu Vás ukrýt do sebe, a můžete se odteleportovat se mnou, jinak se z této Kyklopovi jeskyně nedostanete nikdy. Bude to ale možná pěkná pakárna a nemusí to vyjít, ale myslim, že můžeme udělat fotonový skok na eklektiku v oblasti Fornax Kapa v souhvězdí Minolty, je tam taková časoprostorová hráz a poblíž mnoho planet s různou gravitací. Ale pokud zaniknu, zaniknete se mnou. To je to hlavní riziko. A pozor, už v sobě někoho pašuju, pašuju několik myší a tak...takže jestli budete moc prudit, tak vybouchnu, protože se znám a bude po nás všech veta. Jo. A ještě je tady ta okluze, vlastně. A barometr je až na dvou vodkách...! A.... Slunce a měsíc a hvězdy v erbu lodi nápadně připomínají Sunstar, Sluncehvězdu....tajky podesnívka...

"Nevadí..." zvolal Ještěr . "Jsme zachráněni.."

Jasná páka: Jeden za všechny , všichni za jednoho.

Jeden beze všech a všichni beze všeho.

kapitola druhdy druhá

ICH WEISSES NICHT

Nevěděl..., kde je. Tadykterou satrapovou a čabrakovou část planety nikdy tolik neznal ani z knih.

To ráno - bylo to chlchnáctého zámotku roku Draka, - u sebe neměl naprosto nic, co by mu připomělo vlastní jméno:cigárka, troubek, mádr a tak. Na noc měl jedinou vzpomínku, a to, že spal v jeskyni plné pravěkých ještěrů, ale jak se dostal dovnitř a ven,

to si nepamatoval. Někdo ho tam dovedl, a ten někdo si nepřál, aby mu v paměti zůstala jediná vzpomínka. Ten někdo byl Aziel...

Aziel na něj čekal dlouho, protože věděl , věděl , že se musí zákonitě stát, že jakmile tenhle týpek jednou padne do přednaprogramované osudové smrtonosné pasti, tak má dvě možnosti...buď selže a peklo ho nemilosrdně schvátí v hadrovou čerň, anebo bude mít zrovna dost duchapřítomnosti ještě na čásek vyklouznout...anebo...anebo se může blbec vrátit na souhvězdí Beát. Horší by bylo, kdyby zařval v tomhle poschodí pekla, kde duše hoří v neuhasitelných plamenech a kterým často nepomůže ani svěcená voda z Medžugorie, a které Dante popsal s takovou chutí a vervou, že se tomu musel pousmát i Mefistoteles.

Stalo se to o půlnoci. Mioda, - mioda - umbrella v jeho observatoři černě zamžikala.

"A je to.." poprvé po dlouhé době si zapálil cigaretu

Aziel pomalu vyšel před dům, kde měl observatoř, jeho havraní vlasy byly sytý a vlhý jako koňský žíně a hořely tmou. Jinam, než před dům nemusel. Věděl, že pokud ten týpek přežije, musí jít zákonitě podvědomě k svojí miodě - umbrelle, jako kdyby se k životu přitahoval za pupeční šňůru, nikam jinam jít nemohl.

Schoval se do zahrady a tiše naslouchal. Za chvíli, když jeho uši přivykly tichu, zaslechl v dálce šum velkoměsta. Týpek nikde. Průšvih?

Zanedlouho přišli Jakub Arbes s Jakubem Petrem přilákáni svěžestí rodící se Věčnosti. Arbes měl své první fousky, které se kroutily jak písmenka Kabaly, byly však přitom jemné jak vláskový tabák a jiskřili Nocí jak v nich perlil hvězdný svit, Petr byl temný jako vždycky a vypadal jako Xaverius.

Zanedlouho však uslyšeli kroky, a kroky zachytily svou ozvěnu v přítmí vánku.

I rozechvěly se v Azielovy všechny struny, přestože za tu dobu, co nesmrtelně existoval v Pekle, přivykl již lecčemu a na lidský život si moc nepamatoval. Byl to on! Ten týpek! Tak přeci vyváz! Pomalu k nim přicházel a když je poznal, překvapeně zamžikal. Jakub Arbes? zašeptal a pln obdivu vzhlédl ke všem třem...

Těšili se dlouho, až mu ukážou ono tajemství. A těšili se jak se budou smát nad jeho překvapením. Svět ještěrů. Svět pravěkých ještěrů, který se tajně dosud skrýval na dně světa. Z jednoho nenápadného domku pod Bulovkou k němu vedla obyčejná sklepní chodba. Ale týpek se cítil, jakoby se právě vrátil domů. Obdařen šotkem, cítil se mezi ještěry jako doma. A přesto odtamtud s východem slunce zmizel. Cestu našel po nevědomé paměti , kterou mu vzápětí začaroval Aziel, měl takovou moc.

Po tom všem, co v noci prožil, se cítil překvapivě čerstvě jako broskev. Jako znovuzrozený. Na chvíli se zastavil pod podzimním keřem, nikde nikdo, ani takoví ti , co obědvají suchý z nosu, pod obrazem života. Pak si jí konečně všim... a pod Jablůňkovým zámkem našel tamten první barák s totemem...

Brodil se listím a obvyklýma nástrahama velikého Okolo: pupkem světa; ramenem jeřábu, který stál nad městem jako pták nad jezerem a lovil svým nablýskaným hákem malé betonové rybky, aby je opatrně ukládal do hnízda; příliš špičatýma paprskama, které ho bodaly do popraskaných sítnic; vzpomínkou na matku; cizíma očima; stínem Ještědu; srdcolamem; čemepukem; darebnýma všeprozrazujícíma zvukama; vlastníma myšlenkama; potokem Sempou; všudybylně scanujícíma virtuálníma tlapkama; pulsujícím monitorem dějin; ale ptačí zpěv ho uklidňoval a vedl mezi bodláky a bílím pravou městskou džunglí.

Zastavil se před domem pod schodama...

"No čau..., tak pojď..., ty...." řeklo To zevnitř velmi mile asi něco takového...

"čau..." zašeptal rozechvěle...

Vevnitř to vypadalo jako vždycky. Napadaný listy; ohořelý noviny s fotkou oběti války; peřina na schodech; medvídek s utrženým knoflíkem, zasádrovanou tlapkou a zlomenou berlí; ukřižovaná myška, svírající v tlapičce jakousi prapodivnou berličku; džínová hora politá asfaltem, v jejíž jeskyních se ukrýval Hadrosaurus; smaragdový destičky kybernatických mozků s vylámanýma čipama; hromady sutě s armaturama, klikama a zámkama, tvořící neprodyšnou sypkou bytost Labyrintu; dosud sytý mlejnek Bůh ví na co, nejspíš na prakecy - jen tak zapomenutý mlejnek na prakecy; zakrvavené holubí křídlo; rozsypané peří; rozsypaná hromada matek všech možných velikostí; trčící dráty připomínající malé černé chobotničky a připomínající, že tenhle svět je pod vodou a skutečně, když si to uvědomil, ucítil v nose znamý sladký tlak a oči ho roštípaly, tlakem neviditelných, ale zřetelně vlnících se vod; paprsek světla, který sem pronikal škvírou v bednění a ostře ukazoval přelomeným paprskem na pohozený obleptaný pavučinou klíč, který opatrně schoval do kapsy...měl se mu totiž velmi brzy velmi dobře hodit, ale to To!, to To!, BigIT, to tam bylo... Zaplavil ho oceán představ a na chvíli ho k tomu místu připoutal jako trosečníka k ostrovu...

Všecko mu to ale došlo až pozdějc...

Pomalu si začal vybavovat předchozí večer na sklonku měsíce zámotku. Co se stalo, než ho odvezli v bezvědomí z kolejiště... Když se to vracelo z barBaru, šel ještě po svejch za velké přízně pravděpodobnosti hluboko za rozdováděnou partičkou, ale najednou si začal uvědomovat, že brzy bude muset vstoupit do Černokřídlý, a možná i zemřít. Úplně ho to dostalo. Chlad ulice ho vyděsil a jeho společník vylekal. Tak obrazně blízkost smrti nikdy předtím nevnímal. Na druhou stranu mu celá tato myšlenka přišla velmi fantastická. Jenže Černokřídlá tma se každým krokem blížila, stejně tak rychle, jak v něm rostlo napětí. Před křižovatkou se zastavil. Úplně tam přimrz. Společník se mezitím někam vytratil, zřejmě dostal strach. Loučil se a aranžoval svoje tělo, aby mohl varovat budoucnost, před tím, co tak náhle poznal a o čem tušil výjímečně jen málokdo. Svět se do něj zařízl jako megastřínkový nůž ostřím všech svých časoprostotových hran a v té chvíli jakoby zhasla i poslední liška, čas, čas se zrychloval a točil v kruhu. Něco takového zažil naposledy při dni Micán. Měl by zmizet. Ostentativně ale udělal krok vpřed. A pak? Jako kdyby prošel černou magnetizující kaňkou...V ní uprostřed zářila posvátná zář. Co ještě spatřil v nejvzácnější záři? To, co v něm zůstalo věčně a to, co zůstalo věčně i mimo něj.

Díra, která v něm byla, se zaplnila těmito nečekanými vzpomínkami a ostatními souvislostmi. Vrátil se na silnici a přešel most. Zároveň s tím, že si vzpoměl na rozhodně poměrně pozoruhodné události předchozího večera, vzpoměl si totiž, že někde musí být i jeho pes, malej čmucháček; bylo už pomalu poledne...

Když se o něco později setkali s M. podruhé, bylo mu to To už jasný úplně...až na to , že jeho vlezešink byl napůl v tahu. Totiž !! Nebylo totiž plně nejzřejmější, co v té chvíli vlastně šeptání času právě přináší a Impresário téhle chvíle jednal s nesmyslnou a vypjatou krutostí jako pohrdavý satyr, jehož věčnost raněného stepního vlka se brzy utopí v alkoholu. A tak láme větve stromům, aby s nimi třískal do větru a své účty s básníky, těmi vycvičenými a ostražitými šelmami, předváděnými ctěnému a honosnému publiku šarlatových kaváren s hlavou odvážného krotitele - šéfredaktora uprostřed jejich, ještě zakrvácených, dravých dravčích čelistí, tak tedy tyto účty skládá odvážnými, ale mnohdy útočnými a příkrými řečmi, kterými drápe v jejich duši, stejně tak jako svými netwarskými drápy, po nichž zůstává na těch tolik milých a božských salóních zaprodancích tisku otisk ve tváři.

A přesto, aniž by mával nad hlavou vítězoslavně knedlíkem, jak, sic, - a vrtěti knedlíkem, bylo předpovězeno vědmou! - onen nebohý a milý bochánek, prostý vší CHemie, aniž by věděl něco o borůvkách, zůstal totiž ležet v metru - Na počátku bylo metro!; upsal se této chvíli, aby o ní, jak si přál, mohl jednou zázračně vyprávět, tak jako kdysi, když bájní básníci magických racugi sedávali v povzdálí chatrčí opékačů ryb, pod sakurou a kdy během jimy pronášených slov slétávali se potemníčci půlnoční, ořešníčci ticholouskáčkovití a strašidelní tmouři a s posledním veršem v té jedinečné chvíli, na pokyn básníkovi dlaně ona satura radostně rozkvetla a skutečně, do té doby, než začal ztrácet pamět, přilétali i k němu během psaní básní a románů i během jejich vyprávění potemníčci půlnoční, tmourci nocorušoví, ba i nocoleti se širokými křídly a jednou snesl se nad jeho verši ve věčné chvíli albatros a jindy zas přijel papoušek na motocyklu, jindy zas se seběhla banda kvílících démonů nahánějící hrůzu, ale jednou rozkvetla s jedním veršem krásná a voňavá krvácející Růže.

Ta chvíle se ovšem v dalším započatém řádku brzy proměnila v nezměrné utrpení, ťalo tě totiť, že po Růži kdekdo zatoužil, a když další noc po tomto kouzlu nikdo k němu nepřišel a ani jeden potemníček půlnoční nepřiletěl a dokonce ani poezie k němu nepřišla a když takto nad ránem dřímal nad bolestnou prázdnotou, která byla nepoměrná a černá a která jakoby v sobě měla rozpuštěnou elektřinu, stejně tak jako lidem v žilách koluje krev, - tak byla zraňující, když ho obepínala jako těsný šat. Alů i o onu Růži přišel velmi nešťastně.

Během oné doby, během měsíce zámotku, kdy se jinak a jak jinak naplňovaly osudy i všech našich ostatních hrdinů, se na čas přátelil s Karlem Bodlákem, který byl jediným člověkem, který mohl pochopit, co se asi stalo. A tak jednou, když se ho jedna víla tak krutě zeptala "jak se má Váš potemníček"?, vydali se všichni tři do Jablka na pivo.

I první, co ty tři potkalo, po krátké bitce s pěti gangstříky, bylo, že je mezi sebe vtáhly pařící kurtizány se slovy: "Co takhle travka by nebyla?" Tu se jeho tvář zakryla krutou a týrající bolestí, - jako by si již nikdo nepamatoval, jak za jedné noci vyčaroval k okouzlení všech ze zátiší dospívajících kaštanů kvetoucí sakuru... Zmateně se rozhlédl a když spatřil před sebou výsměšný obličej Karla Bodláka, nevině přitakal!

Když dokouřili plný iontů joint, ukázaly se býti kurtizány velmi vlídnými a i víla bavila se velmi pěkně. Brzy však nivé děvy vytasily své wampíří zuby, neboť marihuana měla s nimi takové kouzlo. I normálně měly jejich rozkošné zoubky wampíří rysy, ale kouření Marihuany v nich toto kouzlo rozvíjelo. Zoubky povyrostly, jejich pleť potměla a oči proměnily se v oči dračí. Jedna z nich měla dokonce i vlčí pas s krásnou a hlubokou opojnou vlčí studnou. Poznal to hned, neboť byl znalcem všeho vlčího a psího. Nesnesitelně ho k sobě lákala. Měl jí plný nos. Objímala ho a letmo líbala a když již doufal, že si ho odvede na noc do svého vlčího doupěte, aby ho učinila nesnesitelně šťastným, zakousla do něj své wampíří zuby. V rozkoši, která ho potkala, napsal svou vlastní krví báseň, k velké nelibosti oné víly, která přece přišla do Jablka společně s nimi a která se začala vztekat a uhrančivě se všemi hádat, neboť měla oprávněný pocit, že s toutou krví vykrvácela zároveň i báseň, která měla být napsána pouze pro ní. A o kterou wampiřice vílu takto připravily.

"Pojďme, tady chcíp netopýr," zahalasil Karel Bodlák, jehož oči měly zmrzlinovou barvu a jehož sardonickou tvář obepínaly browningové vlasy a jehož oblečení připomínalo černý skafandru, - to je ten Charlieho úpadek, to je ten úpadek Charlieho. A tak se za veselého halasu vydali všichni tři opět do noci do Noci..

Po pár krocích a šlépějích postavili se však ti dva proti sobě ke krutému boji o vílu. Bili do sebe pěstmi a brzy jim zvědavě crčála z obličejů krev. Oděv byl roztrhán , jak se váleli po zemi a kopali do sebe navzájem tvrdými kopanci, kdykoliv se jim podařilo srazit soka k zemi. Víla však během této rozpustilé pranice někam utekla a když to sezdali, přestali se bít a stáli proti sobě před jedním obzvlášť vypečeným panelákem, prudce a přerývavě vydechujíc krvavý opar mocného fluida.. Pak se beze slova rozešli, každý svojí cestou. Bodlák na boulevard a ten druhý do ghetta na squatt.

To všechno tu vyprávím jen proto, abych nevydal tyto Děti ráje gillotině jen tak, bez ničeho, prostě chci , aby onen úder smrtící páky přežili ve svém posledním mrazivém výdechu, jenž věčně nesmrtelný vychází z hlavy již oddělené od těla a jak jistě drahý Pireli, smím li Vám říkat takto, jak jsem si Vaše jméno letmo přivlastnil, jak jistě jednou sám pochopíte, pokud se, k mé velké bolesti, stanete vražedníkem, -mívám i já sám někdy úzkost ze smrti.

Nu, a pak právě hlavně proto, že jak jsem již obratně naznačil, nebylo totiž úplně nejzřejmější, co vlastně šeptání času přináší a navíc, brzy po těchto událostech jednoho, jinak velmi lahodného modrého čtvrtka, vtrhla do pokoutné a jinak poněkud legračně ukryté redakce autora tohoto románu čtveřice mužů v černých lesklých uniformách a před jeho očima poslala celý román klávesou Delete do pekla, rozlámala na prach drahocené diskety se svědectvím o oněch historiích a odnesla si s sebou sbírku básní Karla Bodláka nazvanou : Manželství i po čtyřverší.

A pak najednou nebylo jak dál. Bylo to mnohem horší než smrt. Vždyť ne nadarmo se říká, že nejsmutnější pohled na světě skýtá rozmetaná sazba. Ale měl jsem snad nechat naše hrdiny zahynout? Ne, nikolov!

Brzy jsem se k nim zase vrátil. Pravda, nezastihl jsem je v nejradostnějších chvílích jinak silného, plného a živého života.

....

Stůl byvš tak pokecanej, že mohl pokecat. Potolkovat. Stolík, co to ustál. Jeden z těch pokecú vypadal jako zjevení Giakometty v Santa Merdu, po který laně lašnil pod svym flousem, ale do rzieczie Yemu njebyo, ani do Mowi a vypadal jako víko do pařezu tří kopyt. Pyramida, stolní pyramida by ukryla tři instantní Ramsese nebo sedm kondenzovaných Polívkářek. On byj ticho, jako ticho v bijáku. Ani Robotka nic nerzikala a to iemu vadzilo, bo s ni nechcel načego ladno nachipovat Ticho svoego. Toho se ego púměť báchala jako křesťan poklušení.

Byla to ploudlá Robotka nemigladka a byla zamotaně vymaděná. Jako lopata sice nevypadala, a jak postřeh, byla amorfní a prokletá a li-protoporcelánová, ale do Markéty měla daleko. Řasný Open system - down. A to ho mohlo pěkně poladit. Byla vyrobená tak, aby Mllěla do kola blbý kecy sopciášní kecoluce, cintala na ubrus, prala prostříradla, telepatizovala furt do husta, sypala mouku do dřezu a aby beja poloklká geisha s kulatym xichtečkem, a to byla její vlastnost nejvlastnější, zatímco Týpek tak zatvrzele toužil ráno i večer u maštale kontroverzním kontrapunktem kongeniálně konvertovat ke konvalinkám, což nestih ani nevystih.

Najednou se Robotčin voice´sreproduktor rozkřičál: "Squatterzi zasronie, co tady parazitátujete, Migosh vám rozbije vaše huby, paraziti!" Krziczala ta prastěná Robotka, to byl teda void. Byla to tak hoďka , co tam byl. Pejsek se rozštěkal: "Tohle seru. Tady nejim" štěkal pejsek a hrabal předníma. Robotka stichla.

Sfoukl svíci, co jí zapálil. Zatáh hrdlo vína , co přines. ".. Mám málo času a pro mě je čas tekutina vzácná jako krev, a na tvýho debilní Migoše ti seru." asi vypadal dost przekleple. Robotka se zarazila a její miody si ho nenávistivě, ale překvapenjě měržili. Migoš byl v prospektech výrobce tý robotky nivco kak Svatý gospodin rozzařující. Nechal jí tak; svíci , víno na stole, uklidil plakátky, štětky a plastikovou láhev s lepidlem na tapety a šel hrát do druhé místnosti na křídlo. Pejsek odťapkal s ním, spokojenej, že je po jeho. "... to je plíma, že to čvaňháš zrouna ty, s těma porafanýma šílama.." myslela si Robotka o čase a krvi.

Pes se uvelebil mezi těma hromadama skvostnejch hadrů brokátovejch džínsů legendárních svetrů jejího zakýblenýho šatníku, který nechtěl ukrást pro Nepálku, radši si rzek, že Nepálce něco na ní koupi za zlato z Hlaváku, Prahlanádržky svatý co do jména, esli eščě nějaký sežene; Pejsek vypadal jak velikonoční Beránek, ale nebyla to provokace, dokonce to tak mělo právě být. Jak tajně pravil Ježíš Kristus v Damiánovi 3.1. Panel a Beton. "Tam hledej rozzařující jas světla dní, tam kde Bůh a Osud Tě učinili Pánem svého času, tam, kde Ti přinesl Tvůj jediný domov na Zemi, anebo rozzařuj!!" Bylo to tehdy u lesa Cherettu, když opékači chleba slavili svátek.

Ráno si vybavil svý vypraný prostříradla barzo včas, do rourový pošty z igelitu, rychle se pokřižoval, a vypad z 66. patra jako kdyby horzelo, však už bylo 11 hodin, takže miggal jak namidlenej brko. Ještě před ním bláznivě vystřelil pes, až se mu zamotaly pacinky. Chtěl bejt u všech čmušek první. 3eli k sobje na pudu, ale vzal to přes 17. patro. Sedmnácté patro bylo v Berlíně, ale z 36. patra tam jelo zázračný metro. Robotce - v noci byla docela hezká, poněvadž byla zakletá - zaplatil vzácnou kopií obrazu... Byl na něm doktor Kapka. S mochomůrkou místou deštníku a s plamínkem. Ale i tak strávil celý den v denní kapse, maje jakousi truhlářskou práci. Vyráběl modrý stolík, universální model stolku s kolmým pilířem místo nohou, což vyžadavalo opatřit tablo javorovým těžištěm. Nějak se u toho zapoměl.

Mezitím byl Doktor Kapka s Tomato Cowbojem na výletě na psí kočce. Zapíjeje zdlouhavé strasti způsobené prudkostí vášně. Broskvovým juicem a ředkvičkovým pivem. Neboť Tomato Cowboy byl muž činu a Doktor Kapka se právě vrátil. Byla bouřka. "Ahoj. Jsem doktor Kapka a držím Vám plamínek." Plamenné blesky pronikaly kapkami deště.

Žirafy utíkaly , aby utekly. Utíkaly jako telegrafní sloupy vytržené ze země tichotřesením. Poselství ještěrů spočívalo v receptu na míchaná vajíčka a v předávání energie očima.

A o tom nevěděl ani polystyrén, ani Problém Koledovič.

Vzduchem plavaly oříšky.

V palubním deníku se objevil tento zápis:

"Zhulte všechny radary. Kurs: kvadrat ZZ8 . Množství ethanu 18,1 %.Množství eteru 17,9 %.

Stav posádky: 1 mrtvý, 3 ranění, 3 v zajetí, 2 v podpalubí 5 na útěku (různé i pomíjivé důvody)

2 vykašenci 1 dezolát

jinak:

12 schopných mužů a 3 húlúvú

1 kormidla

1 monočlánky

2 01 kodeři a programátoři

2 modeláři

2 mlátičky - hackeři, háčkaři

2 radary a družice

03 barmani , voda, plyn, benzin

2 motor a kuchyně

Jedna psí smečka

Koeficient náhody 605 876 829 na šestsetpětmilionůosmsetsedmdesátšesttisícouosmsetdvacetdevátou.

Stav medu do motoru na kosmický med: 1736 srdcí čili Ouplnáct srdcí

Hemoglobin: 0,82 spektra čili Velkadesátsvojka spektra

Firing: 3 plameny, 3 růžice čili Tak akorát

Fáze rudého posunu 1, 1 ze 16 jednotek čili Docela by to stačilo

Ticho: Kaštanové paňadří, hodnota 23 quietkvant (qk), ekvivalent: Ticho tří mlčení. Úplňkové ticho ve 2 23 spin 0,24, paňadří Ithaka, lakyda, ladida.

My kluci, co spolu chodíme na pivo, táhneme spolu, a bylo nás dost.

...

Pro ostražitýho pouštního fenka to bylo osudový zjištění, že na baru došlo zčistajasna pivo. Nebylo ani ve sklepě, protože tam byl aligátor. Do sklepa bych rači nechodilo. Přesně jak to prorokovala Noc. Die Nichta. Střezte se chvíle, kdy bude aligátorem vysáta poslední kapka piva z opilcova břicha. Hmm...Pachtit se za nějakou zvukonosnou štěrbinou, když máš v životě jen pár chvil na to, aby si moh pobejt s kámošema, a když ....jinak to klapalo, vycházely mu všechny rychlý pohyby...dřív točil klikou od dveří jako volantem, bušil na přechod jak na virbl, teď byl úplně v pohodě, na co šáh , to mu padlo do ruky, sed za bicí, ulovil do rukou paličky a souprava začala stříbrně cinkat, jenom ta láhev piva co držel v ruce byla prázdná, jako kámošův pohled z druhýho konce baru. "Helle, chceš říct ftip?" vysoukal ze sebe.

"Hmmmm,"

"Víš proč si kytaristi berou na koncert paličky?

"Hmmmm,"

"Aby mohli parkovat na místech pro invalidy."

"Hmmmm,"

Někde uvnitř svýho periferního vidění zahlédl démona alkoholu, jak vynáší z domu poslední kus nábytku.

Ten samý den , ale přeci jen o něco později nebo dřív, se v jedné kajutě stala příhoda, která udělá v souvislosti děje našeho vyprávění ještě méně jasno, ale o to více jeho dloužku nepoladí. Zatímco Nepřítel No.1, nezakrývejme ho jménem, nezaslouží si to, zatímco Nepřítel No.1 si naplánoval, že Miladu zničí do konce pětiletky a že z ní udělá virtuální basu, tak se Milada dala do zpěvu. Zpívala: Na Miladě byla Basa; u Tomyho stála a když Tomy nebyl doma, Milada sama na ní hrála. Aby sama nezůstala, tak myši s ní rej hrály, všichni pogo tancovali, a kdo všici , no to my!, sakra přeci na Miladě byla Basa; u Tomyho stála a když Tomy nebyl doma, Milada sama na ní hrála. Aby sama nezůstala, tak myši s ní rej hrály, všichni pogo tancovali,a kdo všici, no to my!, sakra přeci na Miladě byla Basa a ta sama hrála...

Poesia

Kapitola třetí:

JAK JE ZNÁMO, LYRA NEMÁ ZÁSOBNÍK.

Zapata jezdil celý den na mezku a docela dobře se tím bavil. Večer však zatoužil po koni, a tak přeci jen začal opravovat sedlo.

Moc mu to nešlo, nebo spíš vůbec a tak se vydal za Sanchezem. Sanchez leštil strojní pušku a pískal si z plných plic, které byly rezaté jako trumpeta. Vytasil své kukuřičné zuby, kterých bylo hnedle celé pole.

"Amigo," výskl, až Zapata zezelenal. Objal ho. "Neseš mi sedlo."

"Nesu," poplácal ho po ramenou a popošel ke stolu, který byl vyřezán z kaktusu.

"Dneska už to nebude. Mám práci. Maňana." A vrátil se k milované zbrani. Normálně by ji odvezl do kůlny a přikryl plachtou, kterou by zasypal hnojem, ale teď jen vyndal z bubnu láhev, kterou tam před Zapatou schovával.

"Tady, " rozchechtal se, když otevřel zuby láhev kořalky a vyplivl zátku hodně daleko, neboť jí nemínil vrátit zpět...

Zapata ale brzy usnul a celou noc se mu zdálo o mezkovi. Ten měl lidskou hlavu, kterou si chtěl mermomocí nechat korunovat Marně hledal Zapata ve snu svého moudrého koně a nakonec musel přichystat mezkovi korunovaci. Když se probudil, namlátil mezkovi holí a dal mu na hlavu korunu z vavřínu. Pak si přivedl nového koně a půjčil si sedlo. Bylo vyšívané zlatem. Cválal na něm až k místu, kterému se říkalo El Paso a nad kterým ve dne v noci kroužili supi. Když se na druhou noc vrátil, nechal svolat chlapce a oznámil jim, ať se přichystají k útoku na San Sebastian. Chlapci propukli v jásot, i přesto, že jim výslovně nařídil navštívit Papa Rocha, což byl světec a pistolník v jedné osobě. Nikdo již nedoufal, že Zapata přestane odkládat útok na San Sebastian, přestože právě v San Sebastianu měla většina z nich dívky. Ale Zapata měl plán , jak získat město na svou stranu. Hlavní roli měl sehrát mezek, kterému říkal Maximilián.

Když Zapatovi muži přitáhli k San Sebastian, hrál Sanchez na trumpetu a Pedro tloukl do bubnu malou, ušmudlanou pánvičkou. Přitáhlo s nimi rovněž mnoho kondorů, což obyvatele města vyděsilo smrtelnou hrůzou, neboť to nebylo tak dlouho, co se mezi lidmi rozšířila pověra o tom, že až nad San Sebastianem zakrouží hejno kondorů, město padne do zkázy . Jaké však bylo jejich překvapení, když k městu vyrazil zcela sám obyčejný mezek. Prošel městem a bez uzardění vstoupil na radnici. Ke starostovi, který tím byl velmi překvapen, promluvil lidským hlasem. Žádal po něm klíč od města a za něj slíbil, že hrozní kondoři odletí a nikomu se nestane nic zlého, ani samému starostovi. Konsternovaný starosta podal mezkovi klíč, ten ho chňapl do zubů a za chvíli již místní posádka skládala zbraně a Zapata vstoupil do města. Když kondoři ani po týdnu neodletěli a strašili stále obyvatele San Sebastian, šel si rozlobený starosta stěžovat k Zapatovy, ten ho ale poslal do prdele, protože se opil.

Bylo to v ten den, kdy Velký bílý racek přinesl v zobáku na dvůr Řádu Saténových mašlí vyřezávanou truhličku, a v té truhličce byla hlava rytíře Modré růže. Ať již se ve světě provinil jakkoliv, byla jeho hlava nabalzámovana druidovou mastí a uložena v zlaté kleci, aby i po smrti říkala své básně , tak jako kdysi hlava Orffeova.

"Co říkají stromy,milý druide," zeptala se Princezna světce, když připravoval rytíře Modrou růži na onen svět.

"Ále tak," odpověděl druid nepozorně. "O dřině v kamnech, která je čeká. O tom , že je bolí papír, zvlášť jsou li na něm prázdná slova, ošklivosti, nebo zvěrstva. O otázkách, které jim klade vítr. O touze stanout tváří v tvář Vesmírným bytostem. O holotě, kterou se neradi zabývají, i o Vás, krásná princezno. Vám se ovšem klaní. Čekají , kdy se v zahradách zavlní Vaše medové vlasy."

Ten samý den se v radiové komnatě pomezního centra kajakářů v Komořanech konečně objevil Jack Týblt. V ruce držel potravinové stravenky do školní jídelny z roku 1986, a dožadoval se letu valníkem Concordia do Uranie, a to hned, a to do roku 2024, a to luxusní třídou. Třepal v ruce lístkama. O týden později již brázdil školní kanál na laminátové lodi, poháněje se vlnkami dřevěnou vařečkou a jak tak plul, tak minul Hupa. Hup se dlouhou trápil s čmáráním graffity, až mu došlo , že slovo Hup, je, hup, všude tam, hup, kde je hlavní uzávěr plynu, hup, na každý zdi , a pak už jenom vymyslel hup - hup, byl to originalista...

...

Dostat se w 36. patro bylo ten den o mnohem víc jednodušší, než se dostat obruskem barzo ladnym w 37. patro. Nejlíp to šlo voodoovrtulníkem z 63., a to bylo kousek pod ním. Jenže 65. patro okupovali hitleři. Taky byl dřív na frontě, jako radista. Ale moc tego nikdy nevybojoval. Připadal si tehdy jako Orwel v zákopech. Jeho válečnej osud nebyl tak totální jako v sovětskym filmu, byl to takovej pacifistickej zmetek. I když většinu času strávil svýma myšlenkama v sekyrárně u Berlínských jezer, na jeho úseku se soldierze většinou jen tak provokovali, než aby se mezi sebou fanaticky kartáček, na určito do smrti, byli to všecko hodně mladý kluci, a všichni dohromady měli pocit, že jim těch pár mrtvejch kámošů, který ve smrti volali mámu, bohatě stačilo. Bylo to jako v každý jiný válce. Zatímco v jedný ulici umírali lidi, v druhý ulici se o tom nevědělo, a tak se kalilo. Hitleři plnili svý vymaštěný rozkazy, který jim posílal telepatický sám Áda z Reichenwaldu, ale spíš jen tak chlastali, zatímco squatterzi byli furt zhulený. Jednou se stalo, že všichni byli zhulený tak, že nemohli chodit, a když začli hitleři pořvávat, tak někdo jenom mávnul rukou do oblaku zeleného dýmu. "Kurva , buďte v pohodě," zamumlal.

Pravda, měli Generálního Ještěra rádi, a on je, pravda, na smrt neposílal. Rači stavěli na hitlery pasti, takovýty pasti na mamuty; - protože squatteři byli všichni hubený, měli holt sportovního ducha, a tam, kde squatter zmizel ladně ve zdi, tam si nácek přerazil páteř do nevyzpytatelných hlubin Labyrintu. Manitou to tak zařídil. Ale jinak se to řezalo hlavně telepaticky, informacema, kwarkama a fotonama, pěstma a botama a nunčakama, kterýma to jednou chytnul ze zadu do hlavy, když bojoval s dvěma náckama najednou. Ale i tak to někdy bylo hodně hustý, občas. Tyhle kluci rozhodně neměli žádný trauma z toho, když museli někoho pořádně praštit. Nacisti měli teda taky svý hrdiny, palebný vojáky, to je jasný, nějaký železnýho Ottu Pilsnera, kerýmu antifáři zlámali prsty na Hlaváku, a jehož zkopaná fotka se objevila posléze v novinách a tak; když byla nakonec ustanovená demarkační linie, složili zbraně a dali se k Vikingům a Nibellungům, jenže ty z nich byli poněkud štonc, vládci jezer. Dovnitř se hitleři tehdy dostali jednoho soudnýho vykalenýho dne z virtuálního playstationu, a bylo to fakt hustý. Časoprostorový zbraně byly záhada ale pro každýho, kdo s nima operoval. Lidi , kteří operovali s časoprostorovou zbraní, na tom byli podobně jako lidi od šiféru. Každý znal jen jednu část zbraně, tu, s kterou v současnosti operoval. Zbytek jednotky žil buď v minulosti nebo v budoucnosti. Potměšilý čínský výrobce si své tajemstvíško důpře ohlodal a flouknul si s nim do plýhlo legolandu. Tajemství zbraně se předávalo jen vyvoleným. Starým dobrým čínským mistrům, kteří uměli rozluštit na zdech nápisy vyvedené akašickou kabalou. Ty nápisy tam zůstavaly po krvi, protože krev se nedá nikdy docela setřít, vždycky do nejdelší smrti po ní zůstavají mikroskopický částečky. Mistři si mezi sebou dokázali dávat znamení, aby mohli najít v zamotaný životní cestě směr a dokázaly tak vypíchnout z hrozitýho Teď smrtící tečku.

Kombinace Virtuálního a fyziologickýho prostoru na kterou byly zhulený mozky citlivý. Nebyl problém , aby se někdo prohulil do koncentračního tábora, jo, přesně jak to zpívaj Sex Pistol : "Pojedu na prázdniny do koncentráku," a když pak dohulil tohohle prokletýho zevla, probral se s popelavou tváří, měl o několik kilo míň a hrůzou rozšířené oči. Jednou přišla celá banda nácků s beranidlem a loveckýma dýkama, a to šlo fakt o kejhák. Co to asi muselo bejt pro kluka, kterej právě seděl s helmou virtuální reality na hlavě v 66. patře? Minimálně zážitek na celej život.

Několik Němců bydlelo v Praze, aby se úplně odnaučili Německy, aby zapoměli svojí rodnou řeč. Chtěli to ze sebe dostat stůj co stůj, to štěkání nacistických psů. Několik z nich, těch nejvíc traumatizovaných, se se svými kamarády usídlilo přímo v terezínské pevnosti. Udělali si tam takový malý umělecký kibuc, který město velkoryse trpělo. Popravdě řečeno, cítili se tam skutečně jako doma, když mohli v nekonečné záři zapadajícího slunce na dno ešusu malovat lžící židovskou hvězdu - jsou věci mezi nebem a zemí, ach jo...

Zatímco zuřily všecky tyhle boje, zamiloval se smeták do písničky, která byla opeřeným klubíčkem ušitým z perleťové koudele. Za chvíli bylo všude tolik pavučin, že se v nedýchatelnu ztratily všechny střely. Začal boj o Champagne. A na squatt se odněkud přimotal Bára Shepard. Byl to docela dobrej týpek, než ho usadil skřítek.

Kundakundatá... Z roku válečnýho nasazení byl przesne 333 tagů tak skourzenei, že si nic nepamatuje, jenom marihuanové sny. Nakonec to chytnul od vládního vojska a šel do zálohy. Jednou se přihlásil jako dobrovolník, ale zranění bylo znát, tehdy to jeden punkovník pěkně schytal a jen o vlásek unikl smrti. A to jen díky genetické manipulaci s klonováním času. Tehdy ieho všichni obklopili:"Tag co? Ticho?" svornie mlčščáli... Druhý den sundal radistickou uniformu, ta se poznala podle jedný Rancid placičky, a oblékl si svůj myšáčkovský civil. Možná o tom všem ještě bude řeč, ale teď iego nechte jedním tajným místem v 65. patře, který si pamatuje z bojovýho nasazení, proklouznout do 64. patra. Psst! Ticho! Ať iego nigdo neslyší, ani ta německá myš Eiffel. Oi,Oi,Oi....

...

Venku padá noc, tme se. Přichází Sylviové paňadří Noci. Noc má tyrkysovou potměchuť s vůní manga. V zátmí se míhají křídla andělů i paladinů i záhrobního ptáka Garugy. Popravčí kára čeká a kůň hrabe nervozně kopytem soukené rýhy do sena. Ferďásek frká nozdrama jak frpánkem. Malá sfinga se prostírá, potápníkova tanečnice tančí u Krejcárku. Bůh Tmeus není jak Šukající bobr, aby si rozepínal Kalhoty před obrazem Růžového Beránka vulgo létajícího psa. Říká : Oxymorum laurum, dexus oxygem imperio, šadablexc´ , švecples, fenix. Je prostě Noc a všechno je jinak, noční krajina mění ráz města. Domy vypadají jako kráčející lidské tváře. Dokázal bys je poznat podle lidských přezdívek. Tohle je doktor Stříška. A tohle, tohle je docent Rampouch. A támhleto, támhleto, to je pan Myslivna, to je starej lovec. Jejich rezedová okna spiklenecky mrkají modrou září, jako Ty mrkáš očima Jsou to kolemjdoucí. Jdou někam na mejdan. A uvnitř nich... Paní Tma. abracadabra Nocolet tiše roztáhne svá křídla jako když Grizzetka zívne. Tmůň kaňhá determitaf nějaký trefný koniny do timebooktoo. Tmavouk si plete síť. V ozónu prudce zavoní Adriana Sklenaříková; myši hrejou na píšťaly. O něco později přistane na půdě domu dívka na koštěti...

...

Z 63. patra nebylo jednoduché odletět iontosférou ve vrtulníku, ale šlo to. C´estu k vzlétavé plošce hlídal neuvěřitelný býk s lidskou hlavou, z jehož crustového řevu mělo strach i tikko: "...A pak se div, a pak se div, a pak se div, že bílí muži znásilňují Tvé ženy, protože si šmejd a umíš málo bojovat, protože se bojíš krve a zabíjení, protože jsi zbabělej srab..." řval Minotaurus.

"HELL!HEEEEELLL!!!HELL!"

Dante by řekl, že to byla předpotopní forma fauny.

že to byl předobraz všech budoucích firem utrpení lidské duše ltd.

Mnoho lidí zabíjel pouhý jeho řev, hroutili se před býkovy rohy, prose ho, aby je rozdupal svými kopyty. Byl to Thor.

Dojemná prasklina ve zdi svědšila o kapkách psí krve, neboť hned za zády apokalyptického zvířátka pobíhali krvežízniví pitbulové. CD -ROOM Bodlák k tomu posměšně šňupal kokain, skřehotaje do praskání nešťastníkových kostí: "Pitbull -teriér"

Ale tato zdárná cesta vedla myší dírou do kuchyně, kde čas plynul trpělivě a opatrně odměřován, neboť mu vládl přesýpací indián. Čas někdy zafungoval na squattu jako bomba, když dobře teklo metro a skřítek měl dobrou náladu a na tom záleželo hodně. Tehdy byly všecky pohyby jako za bouřky , fragmentální a zrychlené jako ve stroboskopu němého filmu; prostor vypadal jako digitální zrnovina, která se zčistajasna vyhrnula z hrnků; kdo to nikdy nezažil, neuvěří. Bylo to stejně matoucí jako plamené bytosti na hradních zdech. Vidět, či nevidět? Jsem to já, anebo to nejsem já? To je oč tu běží Bylo to prostě nadčasový, jiný limity, jak by řekl, kdo by uhodl, kdyby se monitor jeho milého Alberta nechvěl, jako kdyby mu tlouklo srdce... Jinak hodně věcí dokázalo být hodně rozmrzelých, neboť obyčejný smrtelný čas zdál se jim býti poctivou lenošárnou, a z jejich rozmrzelosti potom chytala rozmrzelost celá stratosféra.

Dobré ráno, řekly hodiny. Úplněk byl dosud oranžový, večer modřejší noci. O chvíli později, opatřen peruťemi nebes letěl měsíc jako bílý orel nocí, aby se proměnil v perlu z perleti.

"Hele, co chceš!" zvolal Tomato Cowboy, když ho uviděl v kuchyni v šálku ohnivzdorného oka

"Chci najít vrtulník," šmátral Týpek pohledem v labyrintu hrnků, ten s Werichem tam nebyl...

"Co je Ti do toho," unaveně řekl Tomato Cowboy. Vzápětí se mezi rajčatama strhla přestřelka kvůli Banánům, který na squattu hrály minulý pátek, zaklínaje náčelníka Apačů Seattla. A noční motýl proletěl Tichem, tentokrát stoprocentně a mraky táhly a víly řvaly.

Vzduchem zavoněl rajčatový džus, ozval se. Krabice od tomato juice se už dávno poflakovala v pinguinterii, kde Fantaghirou vyprávěla jakýmsi krásným vílám o planetách , které squattem bloudí, octnuvši se na planetě kocoura Mourka.

Tomato Cowboy pomalu umíral, škaredé rajčince maje ho na svědomí sa pošklobovali nad svojimi oružijami. Snědl jedno z nich a na tváře Tomato Cowboye se rozzářil úsměv, zašeptal:" Prosím Tě, namaluj mě, namaluj mě, namaluj mě jako Tomato Cowboje, a pozdravuj ode mne Banány, víš, mě nikdy nevadilo , že jsou z Afriky."

Umřel.

Smutně se zadíval na hradbu kečupu, kterou v plastikových lahvích donesl Marin...Byl to výmluvnej pohled. Měl Marwina docela rád, ale nestíhal ho.

Jednou umře i se svým psem a kočkou jako James Dean. Zůstane po něm to, co po ostatních. Dřevěná plachetnice, učebnice francouštiny a kapesní slovník, pár černobílých časáků, se zapomenutýma kapelkama, ve kterých hráli kámoši, lístek na dánský trajekt, pár knížek od Castanedy a dalších čarodějů, matematicko-fyzikální tabulky,boxerský rukovice po dědovi, kazety s legendárníma nahrávkama panelákovejch protostsongů, pár prázdných lahví drahýho alkoholu pokapaných voskem, krabka na tabák, černý fusekle, džínsová hora, jemný povlak marihuanovýho popelu, rozsypaný zrníčka trávy

Namaloval Tomato Cowboye. Ten se brzy na to proslavil jako slavná filmová hvězda.

Namaloval Tomato Cowboye, aby mohl pařit s doktorem Kapkou na psí kočce...

"Ukaž..." řekl lampiónek.

Ukázal mu ten obrázek...

"Ty víš co,... Na tohle tu čekám už pěkně dlouho... " zablikal potěšeně lampionek.

"...Ty jdeš pozdě... musíš to vzít skrz zeď, zídku, jo, jinak to nepůjde...." trámy zapraskaly v nenaplněných snech: "My jsme z Jeseníků, ševelily žalostně..."

" á, to je jiná, tak dobrá,... " Lampiónek se rozsvítil, rozsvítil se jako Venezuela.

Jenže ani přes zídku to nešlo, protože všude byly mrtě skouřené Nirtry. Chodby se naplňovaly desetitisíci hlasy. Změt jazyků pozemských a nezemských promlouvala jako Bohdá Radio London.

A první kanál: "Žákovská knížka!"

A druhý kanál: "This is a joint"

A třetí kanál: "Všechno"

A třetí kanál:

A další kanál: "Vysílání Pana Pavla - rádio Bubeneč "

A Deutsche welle: "Do you sprechst L´Allemand? Etwas Andere..."

A Hněv Berlína: "Feuer Frei !!!"

A radio Sestra: "...ukonči to. hele můžeš si myslet, že sem ošklivej pavouk, můžeš si myslet, že jsem připlaval v malovaný truhle z Polska, můžeš si myslet, že když padaj sněhový vločky na konečný v Hostivaři, že je to krásný, obzvlášť, když přijede osmikolovej vyprošťovák na krásný rande s briketou, můžeme se bavit, ale nepiš to..."

Jenže Lyra je smyčka,v tý Hostivaři byl jednou s Wojtou Lískou a ten měl doma Boha. Bůh si tam rozšafně hověl pod oknem .

A Radio Strakapoud: " ti ti Ti tá T/á tÁ ti Ti ti"

A taky jezero plné mrtvých barmánců a barmanek; z jejichž úst ale bylo možno se nadýchnout.

V jedné barmské pohádce dokáže jed hada zabít na dálku a slova krutě zavražděných prodlužují život na poušti, v jiné barmanské pohádce se pivo promění v karamel a obyčejnou whisky, která opije všechny pijáky namol, je na to zaklínadlo.

A Radio Gomes: "Ticho se škaredilo do komputeru, Bůh ví , kde ho pod mostem vzalo. A nyní přímý přenos na vlnách Gomes: Ticho, odkdy pod mostem rostou computery místo smradlavých vajglů a pohozených stříkaček?

Ticho : ******************************************************************

" Ano, tady reportér Alfy 1 , hlásí se Alfy 1, právě vysíláme na vlnách Radia Gomes přímý telepatický rozhovor s Tichem, jéžíšmarjá to je zima..."

A Radio Stihni TO!

Jenže ouha...zídkou to k vrtulníku nešlo...protože za zídkou byla dlaždičkárna, a v dlaždičkárně seděl hokejový rozhodčí Ondra, a on věděl jednu věc, že tohle se Musí vzít přes zrcadlo.

Hej, tam dole pod zcouvákem, tam je hodně klecí...

Následující fázi cesty si vůbec nepamatoval, protože myslel na to, jak Ondra s Marinem pluli na trajektu do Kobenhavenu...

Ale pak letěl, konečně letěl voodoovrtulníkem v iontosféře. Nastartoval vrtuli věčnosti a i s pejskem , který se na poslední chvíli vyštrachal z skrýše zmizeli v Tichu.

Jasně , že to byla Javořina.

dalo se do díště, lidí to je vopravdu díšť...radovala se květina...

...

... jointy ho kousaly do rukou, dokud mu Manon nevydechla v náruči...

na malou chviličku pocítil ke svému zděšení úlevu, když její duše naráz přešla do nebe, pak se ale tiše rozplakal...

někde uprostřed squattu tiše rylo rydlo

Kapitola šěltí:

BUENO

EINE BLUME, EINE STERN, EINE FEUER

Poesie se třpytila

Bio ráno. Promítané do plujících oblak tetovaním červánkové pěny panenství. Vždycky, když dívka přijde o poklad, tak se nebesa červenají. Bylo mu líto, že to nebyl on, protože měl pannu jen jednou a smutně se coural Berlínskýma parkama. Skoro breščál, jak mu to bylo líto, z pupku vyrostl mu fialový břečťan, který ho smutkem obmotal. Nikomu nezáviděl, ale bylo mu to líto. Byl jenom barzo kinklej.

V zelené trávě leželi nahý druidové a vítali nový den. Togo dostalo z nejhoršího, jak Afrika. Afrika Tě vždycky dostane z nejhoršího! monamíčku můj. Svlíknul se a lehnul si mezi druidy. Očistná síla země ho zaplavila hned. Během okamžiku se cítí skvěle, vyroste z něj strom, jehož koruna ševelí s korunami ostatních strómů, a to mu vrátí radost ze života. Chuť na cigaretu je ta tam. Vzpomínal na svoje mravence a pozoroval je džínově modrým sklíčkem; dostal ho od Andersenova psa jen qůli Tichu. Jinak by ho nemjel nikdy, jako ten nátrubek, co na něj ve svým bungalovu troubili mloci.

Jeden z těch mravenců se jmenoval Looky , byl to student. M?ěl ve virtuální realitě velký bronzový pokoj na 77. patře. To se zařídilo po nový smlouvě s NomuraMatrix, takže se dobře znali přes bronzový vjeci a čas od času se dosytosti bronzově nadováděli. Jenže společná budousnost je tak trochu minula, - vlastně už bylo po ní, čekalo je jen jedno kolébání kytar s imlantovanýma vysílačkama v terminálech. A mlha. Mlha jako špeta.

Pak začaly stařenky venčit ty svoje jozefčíky a tak šel k Turkovi na kafčo za třičtvrtě marky. Cestou vykouřil snad tři cigarety. Ulice, do který vešel, totiž sála jako upír.

Berlín roku 1997 byl plný rozkopaných ulic a futuristických vizí a den se táhnul jako špageta.V divadlech už skoro hráli Dürenmatta, - Physik, a taky Hermina Fragta, - Lučba, ale pořád ještě hráli Brechtova Celníka, a taky Ratten 007, ale co kdy budou na světě prkna, bude nejlepší divadlo Theatro Idealic. Když Thalie vstoupila na jeviště, přestali vojáci střílet omalovánkama a artušema a šoupat kanadama a stichli jako Pěna. Bylo to jako kdyby se do Berlína vrátila Marlen. Kluby byly narvaný hlavně na Area 51 a 1 PF a na .... Tyttytátty, to byla ta nejlepší kapela v celým Berlíně, byli to Poláci s dreadama až na zem a když spustili tyhleti Tyttyttáti, tak zmlkla džungle v celym St. Pauli. ajns cvaj draj funk: sajlenc neví vo co gogo go go, jetz.

Na prázdniny se jezdilo do Šlecvicka - Holštínska, a do Hoyeswerdy. V Rotteboxu, který stál na Postdamerplatz se proháněli kosmonauti v tubusech a tak se tam proháněl s nima. Dlouho potom zůstal z těch vizí jenom nový Reichstag , z kterýho bylo cítit sedlácký čižmy i padesát let po válce. A tak nejkrásnějším místem Berlína zůstala oblast kolem Warschauerstr., kde byla zeď nejmagičtější, a kde se jednou za měsíc rozložily po mostě přes Sprévu obrazy německých kumštýřů. Vlastně by se dalo zeptat, jestli vůbec existuje hnusnější země než střední Německo a proč s tím Němci něco nedělaj, proč je to furt táhne do ciziny. Rači bych jel stříhat plot kolem Berlínského jezera. Wannsee a Havel, Berlínské jezero bylo oplocený jak Osvětim a kdo toužil po vlnách lázeňského moře , musel za 5 marek na městskou pláž plnou buzíků - evengelíků, jinak neměl šanci. Žádnou tajnou pláž by nenašel. Kolem jezera byly roztahaný americký jachtařský spolky a vila literárního klubu, kde Spolek krasoduchu fazolí Interbeam hostil nějakýho böhma z Prahy, bim bam bum. Na nástěnce zlacený skříňky bylo napsáno něco jako: Und Unterwelt goes, Jáchym Topol roman "Engel exit" , ještě, že to není "Engels Exit" napadlo ho a trochu se začet: Man nehme ein biSchen Trainspotting, schaue mal kurz bei alten Beat - Poeten, a kdo si to chce smurfnout, musí mít 29. 80 DM,...Tečka na kvadrát. Podpis: Verlag Volk und Welt Berlin, Susanne Tank. Susanne Tankovou znal z barů na Oranien, co jsou kolem Soho 36, měla krásný oči a pěkný brýle, ale její básně moc nečet, bylo to takový áááá, a óoó , a úúú, jako: když mi to děláš jako rakev, tak dělám ááá, když mi to děláš jako zmrzlina, tak dělám úúú, bylo to prostě ujetý, no , možná jednou dvakrát je to pěkný, když je to fakt pěkný, ale když je těch sbírek tuna a to ví každej blbec, kolik tun váží jedna tuna střevlíků...

Možná, že se v téhle chvíli rozhod rozejít se na nějakou dobu s literaturou, tam u toho oplocenýho jezera plnýho jedu, takle na něj ta nástěnka u obklíčenýho jezera zapůsobila, jako kdyby dostal vodním pendrekem, ke všemu měl hlad jak vlk; nic jinýho než poesie ho ale vlastně nenapadalo.

Vlastně napadlo. Vzpoměl si. Vzpoměl si, jak se jednou, když šel ze školy, skouřil v polský hospodě do ladna. Najednou slyší: Ich bin keinen deutsch, ich bin Böhmen. Tehdy se poznal s klukem, kterýmu v hospodě dali radostnou přezdívku Böhm. Ten kluk tvrdil, že je spisovatel a rocker, což se našemu hrdinovi moc nezdálo. Tehdy byli všichni koho potkal buď začínající spisovatelé nebo začínající básníci nebo začínající rockeři. Nikdo nebyl začínající tesař nebo začínající truhlář. Což ho jednou přivedlo až na stavbu. Protože, když je někdo jedinej sám, tak musí. Dokonce i začínající malíři byli začínající spisovatelé. Těžko šlo potkat, kromě seňora Příklopíta, někoho, kdo si nehrál na spisovatele."Mě zajímaj ruce, co dokáže chlap udělat rukama." Až na to, že bylo zajímavé potkat v Berlíně Čecha, sotva by ti dva spolu prohodili několik slov. Ale možná, že se mu to jenom zdálo, protože ho popletl ten plakátek vystavený ve zlacený skřínce na palisádce vily. Celá příhoda se taky klidně mohla odehrát během tý zatracený stavby mostu do ticha...

Ticho. Ticho by hned napadla Architektura. Dům,co vypadá jako Slon, se dvojitým sklovinovým atriem, a do kterýho se vchází po schodišti chobotem, elefunkcionalismus. Nebo dům, což vypadá jako Brontosaurus, s aťáčkama v šupinách, pro rodiny s dětma. Nebo jako Tmour, nebo Nocolet, nebo Ořešák Louskáčkovitý, přípotoční labyrint s meandrem senza mimoůrovňových vzájemně průchozích sklípků. Jenomže Ticho někdo sejmul, aby mohlo být vyškrtnuto ze seznamu Vesmírných divů na úkor plný šrajtofle a sebral mu všechny jarastáky ze střepbanky. Pak tady byl ještě pes Ticho. Jeden se plet s druhým , a když Tě něco kouslo, tak nebylo jasný, jestli to bylo kousavý ticho od básníka nebo od psa. Jednou někdo napsal na zeď: "Nestrkejte hlavu do psí jámy." Ticho totiž nejen že léčí, ticho taky kouše. Když ten Ticho dělal ty svý strašidelněujetý akce, po kterých si od něho odsedal nejen celý Babylon, Dahab a Eufrant s Tigridem , ale i celá Divadelní akademie, tak psal na letáčky "Krmení divé zvěře" "Čestná přestřelka popravčích čet" "Spartakiáda plechových kontajnerů"

Divadelní soubor "Mrtví Cimrmanové", "Dead Cimrmans", o kterým nikdy nebylo moc jasný, kdo v něm vlastně hraje, byl založen někdy právě v té době jako subkolektivní divadlo do zdi, což by bylo velmi nečekaně odvážné proscéniové řešení, kdyby soubot nečekaně nevystupoval v přírodních amfiteátrech.

Vypadalo to skutečně velmi atraktívně. Ráno stoupala z amfiteátru mlha. Ale už dopoledne přiběhl na scénu pejsek a zaštěkal. Pak přijel prvním vlakem první naivka a odehrál svou scénu. Zmizel v nenávratnu a na scéně se objevil první sbor. Obzvláště v představení Ifigenie v kómatu, bylo vystoupení sboru velmi důležité. A to....A to! A to už se začali objevovat dokonce i první diváci. Nechtěli totiž promečkat chvíli, kdy se na scéně objeví první hrdina.

Don Leonardo, hvězda souboru, souboru "Dead Cimrmans" dokonce celou jednu sezónu neděl nic jiného, než že celou sezónu objížděl lesní amfiteátry s najatými řidiči a bodyguardy. Stalo se, že měl nečekaný úspěch. A potkal ho osud hvězdy. Když v opilosti pokácel několik pralesů, nechal si narůst fousy a hrál už potom jenom poustevníky.

Hodně Zřízenej jednou zřídil Ministerstvo nitra, který se celkem ujalo, až na to, že byl z hlavy ministerstva pomalu sesazen jeho zřizovatel, v úplným klídku. Možná, že je teď ta krásná chvíle, kdy čtenář uslyší šeptání... šeptáníčko.... možná , že nevím, co to ale bude, protože Tvoje Ticho Tě nesleduje...

Na Ministerstvu Nitra byl jednou objeven jeden strašnej paskvil vypečenej Jungovým elementárním generátorem mysli do medového pšeničného koláčku. Bylo to z hlavy jednoho squatera:

Chlchnáctýho Naděje roku 207

Některý voidy nemám sám moc rádo. Jsem to já nebo to nejsem já? Vnímat, to je oč tu běží.... Možná, že jak Komunisti, Komunisti - neuměj chlastat!, - zavedli pracovní sobotu, tak se zavedlo, ach v raných dobách osvícených, nepracovní pondělí, kromě Svátku Poslední Máj - Svátek Nepráce, kterej se slavil na Squattu každý rok; někdy jako Gelnerova Halič. Možná , že poslední dobrý ticho bylo, když byli Gellner s Tomanem v Paříži. Ladronka stála právě v Tomanově ulici a Gellnerova ulice byla ta, která na squattu vedla od břízy k ořechu, tam, kde bylo náměstí CheGuevarry.

A pak, pak je tady ještě ta otázka pivního Hamleta:"Máš na pivo, nebo nemáš na pivo?" Vyhozen z Akademie, protože zapomněl na nefrit a co slovo ticho znamená, kromě toho , že je to strašná pruda, - že to slovo samo o sobě je jenom klíč, symbol, signál, že s tichem samo o sobě fyziologicky nesouvisí.

Chodí na pivo se svým kamarádem , s kterým kdysi v jednom industriálním šramlu mlátili do trubek. "Potulní industrialisté Spojené ocele" hráli někdy do té doby dokud jim neumřel kabaretní spíkr Rambo. Navštěvovali spolu řepně - bramborové kraje v přípotočních údolích a pšeničně - cereální v záplavových sférách, kde, na radu velkého Bondyho stavěli rozhledny, aby se jednoho soudného dne mohli pokochat velkou vodou.

Celebrální Celer! Nezapomenout!

Nikoho to nedojalo. Komunistická strana Ticha zahájila němku. "Soudruh" Ticho se mezitím vydal na špacír po Čechách a kam přijel, přijel tam jako Královský jasnovidec, dělal jako by nic. Uválenej z Dloužky přednesl pár otravných básní, které uměl nazpamět a kousek z románu. Čtyři z tanku a pes. Popletl všem hlavu, ionta balil snad půl mediny a zapomínal zdravit, čímž nás všechny zase pěkně poladil. V Hashkově ho zhulili, že nemoh chodit, musel se to učit. V Držkově mu rozbilu hubu, že se mu měsíc kejvaly zuby. V Dakonu mu pět šmejdů ukradlo harmoniku. V Mazlafonii se za něj všichni vydávali, takže i tam ho stihla vlna nepochopení. V Los Logos ho zmutovali, div ho nezabili. A Ticho ztratilo paměŤ.

Vlna ticha, která se šířila jako docela dobrá prča celou Planetou i zemí ho samotnýho vyplašila, a celý tomu nasadili korunu mexický Mars Volta z Marsu. Ještě , že aspoň nebylo tak sjetý, občas se vytasilo s něčím takovým jako Silenetika nebo období Silence, ale rychle na to zapomělo. Vypadalo to, že ho o to jeho skvělý ticho někdo obložil, když někde zevlovalo. Sedělo s Jeffem Paradosem a pes Ticho se smál ze spánku, protože se mu zdálo o vánku, jeho grizzetka dělala všude strašný boro, miody pípaly, chtěly vědět Vnímafón, ale Ticho hrálo rači na kytaru, který říkalo Čita. "Vnímat, toť otázka. Jsem to já , nebo to nejsem já, to je to, oč tu běží. " jo, o tom si Ticháček myslí sádlo, sádlo velké velikosti, velikosti velké kosti...

...jeho hraniční setup běhal na přeskáčku, jak Mickymausovi boty po břidlicové střeše Milady, přikovanej ke skalnímu dílu,důvěrné alokace ztratily důvěru, soundequalizaire propastný void, quietless, otisky joitů ve vzduchu jak trilobeatů v břidlici,

kmitočet klesal až do zapomění, před scanerem se hromadily hromady okamžiků a tak, vždyť to znáš, jaký to je, když je ta chvíle, kdy si všechno kolem Tebe nasadí masku smrti...

A k tomu tiše tikaly, pohřbeny hluboko pod zemí, hodinky dělostřelce Neumanna.

Na nebi zářili záblesky nebeských znamení.

-

Královnou Noci byla v Berlíně Alexandra. Královnou Oranien"Urinien"burgertor. Obepínala jí svěží a pronikavá věčná vůně casolinu, sexuálního kerosinového fermentu . Byla snědá jako Trilian. Byla krásná. A byla drahá. Drahá jak měsíc v Egyptě. Jako perleťový tmour. Ta nedělala zagorku. Mohla strávit Noc v penziónku s vlnící se hedvábnou postelí. Byla královnou Alexandraplatzu, který se táhl od Tachales a caffé Zapata, kam chodila krásná Mira, + 36 jejích polibků; a dann taky Tucholsky; pak dál Alexandraplatz se táh, kol stánku s Arielem, až ke Sťukně, k Sprévě a Opeře, v tomhle roce Ajanty, královny koní. V pasáži slov se dotyk blýskal na výstřel.

Na mapě F.- Bahnu to byl Sashaplatz. Na mapě F - Bahnu byly taky dvě místa, kterým se říkalo U koně...Solitair by říkal týhle mině Bohouš. Mina Bohouš na M. bylo U Veverky, taky mina Bohouš. Traffo F, Traffo D, Traffo G, TraFFo E a Traffo A. Přestupní tečka: Flora, Flowers Flora!! -ale byla to jízda pro sebevrahy.. Na zdi Yorkstr. bylo napsáno: Nechceme Solingen , ale Německo.. a FC ČKD TICHO...Mistři!! vůbec to byla zeď bohatá na události... uuuunnndddddáááálllllloooooo100i, Ereignisen, události a šprušně

Šprušen zí dojč?

Ja klár... majne name is Fenstřík, jsem skvělý ve svém svetříku, ve svetříku s dírou od dělové koukle...

V U. Bahnu postávali lidi s ptačíma očima, jeho známí z Neslyšitelna, ale jenom kolem nich proletěl, protože mu byla zima z australský skvrny na stropě v bytě, ze kterýho ho koktavě vyrazili nějaký zmetci, co cvičily dřepy a jonglovali se slipama, když šel někam hodit krtka....

Na schodech kostela prince Viléma sedělo hejno hippíků a lidí bezdomoví s velkym Norkem, kterýho pořád miloval, i když měl už svýho vlastního psa, peruána rosomáka.Pili víno z krabičáků, že to bylo cítit až k Wellakomu, dal jim drobásky , co vyštrachal omylem ze sklenice od okurek, když smráknul z ledničky kus sýra a utek. Když šel kolem plotu, za kterým řvaly tygři, našel tam v trávě mrtvého ježka a v jeho bodlinách zapíchlej vzkaz pro sebe. Jindy takhle chodil do školy, do jazykovky, ale teď chtěl jít na schůzku německo -anglické překladatelské společnosti, chodila tam Suzanne Tanková. Nervozně si ubalil tabák z tynglíku, byl to ten modromodrej s loďkou, schwarzer krauser No. 1, na lávce se nervozně zastavil a šel zase nazpátek, protože šel celou dobu špatným směrem. Cestou si čet plakátky a letáčky, ale svoje nový jméno našel jen jednou, na junnglový akci, která byla předevčírem. Když měl tři týdny stihomam z německého pasu, tak to asi bylo ze stejného důvodu, ze kterýho je u hesla Jan Ámos Gagarin napsáno

Vladimír Iljič Preclík. Minul i Viadukt, kam chodili kontráši, taky Akvárko nemocných rybyček, protože tam plulo moc jeseterů z moc lososů, Rybičky taky minul, protože se tam natáhli Köllneři a na Tržnici se prali Turkové s Kurdama a stálo tam asi dvacet antonů. Punkový hospody zmizely úplně, a to byl, jojojoj, teprv rok 1997, Maulwurf otvíral od pěti, Remarque vypálili hitleři, do Muflu nemoh a na nádraží to bylo tramvají daleko. U Turka ve Hvězdě byly dvě krásný Arabky a napadlo ho, že ještě stihne frühstick völkküche a vydal se kolem wagenburgu k Schwarzkanalu do Köpi na ovesný vločky s jablíčkama a oříškama a rozinkama, ale cestou zmizel v Berlínské zdi. A tam k svýmu velkýmu překvapení potkal....Andersenův sen..

.. a .elektrické housle popojíždí na svých kolejích od zastávky k zastávce, kde na ně čekají nervózní šmidlalové. "Ty housle se dneska ale couraj..." klepají si na čelo kalafunou. "Tak kam to bude,?" ptá se konduktor nastupujících. "Dva lístky do G moll." Ano pane...

A housle se rozjedou Adaggiovou křídou zdobenou zkamenělými plameňáky, ve vedlejších ulicích jsou na potupné žerdi zavěšeny desetistupňové prapory... my tady jenom čekáme, kdy už skončí III. světová válka, volaly vyděšeně malé housličky

das himmel is nicht schön, das himmel ist hübsch

gedicht ist nich gebicht

Kapitola 3,14

ZHULTE RADARY

Byly jednou jedny dvě kadibudky. Jedny, který nebyly vůbec..., jó a pak ty druhý, co vypadaly jako ty první.

Vypadalo to jako poslední štace netopýřích lidí. Ve vzduchu byla cítit chuť netopýří krve. Ale byla to naddoba. Člověk objevil, že kromě pevného skupenství má také to kapalné a plyné. A tyhle roviny skutečnosti se do sebe navzájem mísily.

Rázně se protikávala do Ticha vteřina bytí, ale s jistými potížemi, jako když se nůž zařezá pod krajíc, jen jakoby zdvojeně. Jako kdyby zase se čas neustále zastavoval na kus věčnosti. Jako kdyby doba dostala schízu. Jako kdyby se část děje odehrávala hluboko v nicminulosti, nebo v budoucnosti. Nebylo jednoduché žít na této hraně bytí. Ale bylo to pronikavě krásné. Pivo chutnalo jako karamel. Tráva hořela pracně sytou zelení, nebyla to ta vyšisovaná sídlištní. Čas chutnal jako tropické ovoce. Skořicové večery promítaly nymfy mezi stromy a mirády vzpomínek v jedičném a nezapomenutelném exposé arabské gumy. Kouzlo poesie.

Jogín by v takové chvíli prožíval prozření, civilizovaný člověk básně, inkvizitor by šel do lesa na dříví, romantik by v cizí posteli dojídal kus salámu, Gucziahy by planul nad senza kovovým šrotem, Rodrigez by zapálil joint a Slunečnice by zářila. Bylo to jako chodit po provaze napnutém v nekonečnu mezi Věčností. Kdyby se toho dožil Arnoštek, měl by jistě radost. "Pánové!" zvolal by. "Pánové! tuto vzdálenost mezi bankou a plovárnou ujdu skutečně pěšky! A nejen to. V tomto jasném bezvětří .." A naslnil by prst a strčil by ho do vzduchu. " Jau..!" Zvolal by a strčil by prst do pusy a pak by pokračoval: "Vlasy mi přitom nebudou, tak jako vždycky, stát hrůzou na hlavě, ale budou mi vlát v čechravém podivuhodném vánku!" A skutečně by to udělal. A okýnka fordů by vrnivě rolovala a z nich by se do klobouku sypaly mince.

Pád znamenal pád duše a zásek. Duše sice nemusela mít přislíbenu spásu, neohrožená však být musela. Na fotografii fotografa Jerrymana by taková chvíle pádu mohla vypadat, jako chvíle probouzející se zhypnotizované sfyngy v proměnlivém kotouči vody. A molekulárněhormonální efekt takového pádu teda nic moc. Je to chvíle, kdy hladina endorfinu klesne na hodně nepříjemně nízkou úroveň a kdy každá bytost musí dávat bacha na hyeny, protože hyeny na to mají čich. Protože bytost s nízkou hladinou endorfinu přestává vydávat syté feromony, čehož si hyeny důležitě fšimnou. "Tak co, jak se máš?" štěkne první hyena. "Co děláš?" štěkne druhá hyena. "Kam pádíš?" dodá třetí. Bytost pokrčí neškodně rameny. "A nechceš jít rači někam makat?" řeknou hyeny svorně tý udřený bytosti, bytosti udřený z práce a chystají se k boji, chystaj se tu bytost dorazit. Sejmout. Dát jí svojí ohavnou tečku.

Sfyngeři hořeli v olejomalebné chuti záře ohňů ataackartu, jehož tvůrci trpěli uměleckou pyromanií. Tvůrci Ataackatru obdivovali Lovecraftovi horory, trpěli hypochondrií z cestovních bedekrů, chlastali na Žižkově a občas zavítali na squat v přísných uměleckých liniích. Meluzína byla docela v pohodě a šlo jí hlavně o korálky. Marnost seděla jako obvykle v rohu a marnotratně šila z ostudy kabát, aby se nenudila, a z jejích šedavých očí zářily marné,ale krásné sny. Polibky slávy chutnaly tak trochu jako energetický nápoj smíchaný s alkoholem, to byla ale pouze kloka pýzdrod, - souhra náhod.

Nebuď legrační, nemlať veľitela. V průletu měla schůzku Antifa, takovýty týpkové z módních žurnálů, vančurovskou čepku, šišatý kalhoty, lehký krokový botky, roudný šutky, místo cigaret hašlerky. Žlutá měla chuť na Zelenou a Červená na Modrou, když se to smíchalo, tak z toho byl pěknej zhulipap.

Batman seděl na na své půdě a četl si Ondřejův večer. Nový básnický večerník, propojený jednoduchou uhlovodíkovou vazbou na Noviny Noc, které vznikaly pod světlem světlušek a Vladimírkova Linuxu, a díval se k tomu na vysílání GH. Galaktické holovize. Sirius vysílal Hovězí války, seriál, který miloval pes. Kromě romantického seriálku Tamámasa, ovšem. V posledním díle Hovězích válek, je Válečná loď Pitbulů Nuckedbone sestřelena někde v sektoru 6. kvazaru. Zachrání se jen kapitán Egrr. Voříšek

Voříšek najde zlatou kost z pokladu Sv.Azora. Na planetě Bona, v centru Galaxie, vypukne válka mezi znepřátelenými smečkami Fíků a Azorů. Kapitán Pejsek se vydává ze svého rodného Siria aby zachránil Egrra a mír na Boně a aby s Voříškem našel zbytek mystického pokladu. Packa zlobí. Fazolka čeká štěňátka a Norek se vrací do rodné boudy...

Jenže na Artkanálu letěla variabilní permutace výstavy Básníka Ticho v Utopii, kterou pořádal Doktor Kapka pod názvem: Jen

tak trochu si kápnout do stojatých vod aneb "Koho papír jíš, toho barvou lyžuj." Třeba světlechlodovou adel, šělťovou, javnou maggi,, gorgonzolovou a zrnozelenou a zmrzlinovou modří. Protože na výstavě hostoval Střevlík, doprovázelo metafyzické vlnění Ticha sladké bzzrr, lepící se na rty. Batman byl velmi vzdělaný muž. Skoro tak jako Píďalka. Ticho vypadalo jako sněhulák a mělo na každý pád vpád hustejch epigonů a městský kolem kroužily jak rarity. Do šatlavy se neslo obrněným hlasem: "Adonai". Potom , co vláda nechala pro výstrahu uzemnit několik mimozemšťanů, zvedla se cena ropy na historickou úroveň jeden guláš za barel a na planetu se přestaly dovážet azbestové pilulky. Přesně jak to říkal Magnus Klein, než se stal předsedou vlády bývalý nosorožec:" Zapoměl jsem na to, jak na prezidentův kotník. Zapoměl jsem na to skutečně obrule, zapomínavě, přehrtavě, jasně jako oštrozok..."

Zkrátka taková večerní idylka, co bych Vám vyprávěl milý Pirelli.

Milada se zamilovala do jednoho činžáku na Žižkově, jehož slakový atrium nečekalo na prodlení z pytlíkovanýho ticho proluky plastikových kelímků a jehož čepíř rovně stál někde na rohu Bořivojky s avenue Marilin Monroe. Ten dům si v noci nahazovaj od kojmý střechy šajn a protoťe měl proscéniový šmah, divišův bleskovod a smajtovaný kjikovaný vokap, co kápne do oka, nevypadaj zrouna zřídka vůbec zazděně ani jako méně procestovalý blázen a Milada za ním noc co noc utíkala, i když hned za řekou postával magický Fagor, teskně hraje na trolej. Zkrátka, ten dům měl za komínem a na vratech ceduli DEMOLICE !!

Batman měl na starosti pohodu, protože na squattu něměli poldy. Byl to taoistický mnich, který zostal jejich úlohu. Byl zmocněncem Ministerstva Nitra a Ministra Rozprávky. A když někdo sral, ulovil ho Batman bumerangem a pověsil za uši na hrušku, kde se o zábavu jeho zasraný prdele staralo milostivé vosí vojsko. A tak se stal z togo sráče na chvíli pozorný neposeda. Který si četl v manifestu západního anarchismu , v Procesu změny aneb Prohlasu, že " nechceme peníze, ale svobodné ekonomické prostředí založené na svobodném trhu práce a volné směnitelnosti energií, nechceme policejní represivní aparát, ale mnichy, kteří se v ulicích budou starat o bezpečnost, nechceme aby se naše ideály staly kořistí opilců a estébáků.. a proto jsem ustanovili anarchistickou ústavu co má tři šťastné hlavy a která začíná větou : Člověk žije ve Vesmíru jako svobodná bytost... a kterou tak krásně zaplatili životem naši věrní kamarádi a proto se na ní co ?!...proto se na ní nevysereme !!!"

Absolutně Nadlidské Ticho bylo sqjele qjeci i na skvotu. Odklínalo voo - doo a proto mělo sytěetérovou chuť. Bylo slabé jako teď vždycky , protože zrychlovalo srdeční tep o 3,14 alfaúderu na minutu/ 2,1 betahodnoty, oproti legendárním 19 nadtepům půldelty a nulové bety nicmoc, ale jistě to bylo dáno jistými nedostatky v oblasti percipience a percepce pohody a frudy venterentity Archimedova zákona. a ticho: rádo sbírám mrtvoly, co dám ženě k vánocům, no přece Tsunami, ach jo, to bude bolet jako Bolíveje a zavři hubu práskači.

Na terasách bojovali Apači se Siouxiema o poslední joint Velkého Manitou. Pod terasama kvetla mošna a bílé šeříky. Topoly pouštěly bílé chmýří. Ořech skvěl se nad píckou. Kolik bylo hodin to vám neřeknu, ale pořád ještě začínalo jaro...

Když konečně sesmolil Proces změny, odhodlal se napsat toto Mindu: Pivo zmodralo na dřevěné duze, jeho příběh vypěnil na cestu, naladěn původně positivně, vonná tyčinka dohořela na Ukrajině... Pak už napsal jen tříaktovou piktodu, a jednu Danku, která se jmenovala Pramínek bajtů Lyrica Tekkna a když mu zmodraly prsty v jedný sovastoše, dal do lahve od tonicu jedno Tremolo a utonol ho v řece. Tak přece. Předtím se probořil na ledu pes, a tak se k němu plazil po břiše, jak to znal z komixu Rychlé šípy a tomu psovi zachránil život. Pak sa odtrepotkal vyboskať na konárik.

Uvědomil si, že úplně ztrácí nadhled. Fašisti mu namlátili a konkurence pěkně zdrchala. Věren své pohádkové duši, vydal se na novou cestu. První koho cestou potkal byla Claudia Schiffer. Při tý slavnostní příležitosti ho napadlo jen jedno. Jestli jsou nahý Marťanky hezčí než nahý Predátorky. Potom mohl už jen jedno jediný, odkráčet na lodičkovou zmrzlinu.

Cestou na lodičkovou zmrzlinu potkal Razumichina, který mu připoměl, aby si zašil díru v klobouku, jenže to už bylo cestou do budoucnosti na koncert Abused, který zatím hráli v ložnici asi pro hukot lidí z půlky světa, z kterých nejmíň polovina patřila mezi tapetáře... Oba dva, On a Razumichin, mohli být rádi, že jim cestou chlupatá pětibába neshodila na hlavu cihlu, ale to jen proto, že oba četli Olbrachta a uměli si hravě poradit s každou čarodějnicí.

Když zašíval klobouk, vzpomínal na první setkání s Doňou. Jakoby přišla dívka s žlutou průkazkou. Tolik zle udělalo to, že Doňa byla revolucionářka. Její průkazka byla rudá. V očích společnosti to byla ale kurva; jako kdyby měla na plecích místo draka vytetováno jen číslo 5150. Všechny ty chtivé a debilní oči společnosti nakoukly žlutě do dveří. Do očí mu tehdy vytryskly slzy. Pak zastříkal ten žlutý hnus blankytným sprayem.

Široko daleko žiaden aplauz. Tomu řikám pakáreň. Hobluj. Toto je ozajstné poduatie.

Stejně umíš hovno, řekl hlas ze záhrobí squattu.

Takhle to dopadá, když je někde příliš mnoho hlavních hrdinů. Toho našeho ale nechme zatím zašívat klobouk.

Durmanka řádila zas jako pominutá, protože jí nějakej pitomec nalil levnou vodkou. Pro ní tohle všechno byly keněviny a tak dělala scény: "Scenu dokážem napsať i ja , " křičela Durmanka, a aniž by si to vědomě uvědomovala, lila vodku tam, kde si myslela , že vidí zjevení. Mám dojem, že se na tom místě právě nalézala hlava nějakého nebožáka. Jenže Ticho v lihových sračkách opileckýho křiku trápila krutá Hangra. A tak se nedalo svítit. Odnesli si jí brazilské myšky. A jemu to bylo jedno, protože měl spoustu starostí s černýma skládkama na Hrášku. Už zrušil dvě. Vypátral škůdce, jako detektiv v bedně, a usadil ho tak, že škůdce tu skládku z přírody zas odvezl. Posílal jim dopisy z písmen vystříhaných z novin. V těch dopisech bylo: "Doufám, že to bylo naposled. Fantomas z Hrášku."

Dort Tetov promlouval svý vydlabaně nadřazený kecy o jednotě nakupujících v Supermarketu, ale sám měl hlavu jako kuří oko. Jednou , když chytl Básníka Ticho, jak krade Olomocké tvarůžky, kopnul ho svojí smradlavou čínskou botaskou do nosu, byl to pěknej čůral ( L jako Laponec) a komunista. Tou dobou byl v ohništi vlhký popel a na nedaleké stavbě metra si hráli dělníci s buldozerama a obrovskýma sklápěčkama, který znal jenom z Legolandu, strašně jim záviděl tu krásu a brečel kvůli tomu dojetím v parku, a když pak byla stavba hotová a ministr stříhal nůžkama záštipky marihuany, tak ten park do toho šeptal jeho básně. Chodil do Schönebergu k Blixovi Bargeldovi, než ten podnik ze závisti a nenávisti vypálili Lidi chcíplý děvky, který budu do nejdelší smrti fuckovat vod ponku; čus práci. Apači, Apači jedou...

Řídící terminál vydal do čtvrteční noci pokyn ke startu. Začalo odpočítávání. Trysky se začaly naplňovat věčným vanem noci.

Na virtuální mapě Ticha se konečně objevily Ostrovy spění, 36 pikselů na jihovýchodní záři.

Loď letěla nízko nad Velkou Černotou, pak se vyhnula Velký snový hoře, obelstila všechny srdcolamy a letěla hloub do Noci, dokud se na usměrňovači nálad konečně neobjevily Lučba a Výtoň. Odtud už to bylo vidět Takýtkovým houbohledem.

Detektor neviditelnosti hlásil 86 procentní koncentraci křídového kruhu, jeden blíženeidentifikovatelný objekt zvící míče v němž byla identifikována pronikavá myšlenka jednoho akčního Filozofa a tři bombardéry Steahll.

Po krátkém a hustém boji, ve kterém rozhodl palubní perlič, který nastříkal na neviditelné bombardéry dálkovým sprayem růžová srdíčka a hippisácký graffity, Loď vklouzla do fottonové vývěvy, podletěla neviditelný dolmen, který znázorňovaly ultrapaprsky na obrazovce počítače a brzy na to přistála nedaleko Upsonu.

Protože zakřivení prostoru neodpovídalo propozici, byl parsek o něco kratší než mohl být. Vylodění tak proběhlo o tři pikosekundy dřív, což bylo super, protože tím pádem partička argonautů nečekaně objevila podmořský ostrov malých nirvánových víl.

Byla to krásná dívčí stvoření zpoloviny z perel.

Nebylo tedy divu, když o několik letících let nato zasáhla Vesmír další tajemná vlna squatterů, kteří pod heslem Squattuj ve Vesmíru zakládali ohně věčné svobody navzdory těm, jejichž vyhřezle zakrnělé hemisféry stačily tak maximálně na razdvatři, seno, tráva

Space off-

...a stejně mi někdy ta Milada připadá spíš jako regata než plachetnice, odtušil Matuna

...jo, to jo, přizvukoval Razumichin a smál se tomu docela srdečně

večer se zaposlouchal do cikánských písní

z podpalubí vykapávala elektrická voda

Tak

tiše přetiše

tak

žádný vraždy, žádný znásilňování

kap

víte že jste třeba vojáci svobody

nejdůležitější je pohoda, protože nepruď , nebo budeš všude ze debila... a každej ví, že zaprudit na joint smrdí neopářitelně.

Do toho všeho vybočil z koridoru funkčních představ o enviromentalitě DNA Maslowski. Bylo mu tješkí mu vysvětlovat, že my možná blábláblá, ale komunisté, že mohou podle určitých burzovních šablon získat majoritní podíl ve vedení podniku a ustanovit v něm dělnickou radu a že podrobný nívod najde v L¨Humanité. Jenže Maslowski neuměl číst a tak vystrčil před squattem z poklopce pomíjivě erektivního a hnusně otylýho ptáka a křičel:"Hej kundy, hej kundy, tady je taky jeden macek." Jenže měl smůlu, protože takhle brzy na jaře byla většina roštěnek ještě na zimovištích a tak za chvíli dostal cihlou po hlavě a utíkal s roztříštěnou lebkou k Praseti, kde ho pokousali psi. Nakonec mu dal jeden taxikář takovou bombu do xichtu, že Maslowski vyletěl přímo z auta na chodník, bez klobouku a bos, protože bota se mu vyvlíkla za popruh. Myslim, že Maslowski tu Noc zadřel dost zevlovně. Stejně už byl dost dlouho zralej na tečku. Milada byla smráklá jako vždycky, toužila po nových střevíčkách a štrobla a šiška v jednu chvíli a naprosto nezávisle prohlásili, že tenhle dům jednou zapálej. Ticho, kterýmu z toho imbecila Maslowskiho trochu štráchlo, šlo rovnou do kostela, aby zvěstovalo nový ekvivalent Ticha, totiž 18 000 nových španělských kytar. V zahradě zpíval tajně dudek, jeho zpěv voněl jako ohcit.

A tak nějak to tehdy chodilo na Miladě, která z Ruskýho kola Fučíkárny vypadala jako malá, ztracená cikánka

...

dealeři Perleti krčili ramenema a jediný co jim zbývalo, byla jejich tygří statečnost a vánoční vůně kterou pděli z kalhot

*

*

Kapitola čtvrtá:

POTRUBÍ

Pak šli do akce. Do akcie ekologyczne. Tesáček, Andy, Jíra a Básník. V jejím duchu bylo vyhodit do vzduchu potrubí, kterým jedna Chemička vypouštěla tajně do řeky svinstvo. Za peníze, který dostali na čističku, totiž vyrobili majitelé čističky potěmkinovskou blamáž, potwory zajabiscie. Vybrali to barzo nejlepší místo , co mohli. Bylo to v průmyslové zóně, na dvoře jedné manufaktury, kde bylo furt olejové mokro a voněla tam solvína, a kde opravovali peugoty, peugoty , kterým se v noci zdálo, že brázdí moře jako jachty. Od jednoho zaměstnance, tajnýho vegetariána, měli přesnou mapku, kudy vede potrubí. Ten kluk to potrubí dokonce jednou prolezl, aby měl jistotu, že mapka není úplně mimo. Kromě potrubí na ní byly ještě kaktusy, velbloudi, myši, stromy a dvě , tři, ostatním zcela neznámé země, které se jmenovaly Ifion, Asland, Dreamedia.

Aby zamaskovali všechny stopy, a aby je nikdo neviděl na cestě, brodili se cestou nějakým příměstským rybníkem, ve kterém už dávno zakázali jakýkoliv rybolov, protože se v něm rodily ryby s dvěma hlavama. Z žab, které mluvili lidskou řečí mu bylo skutečně špatně. "Ticho, co tu chceš," řvaly žáby jak na lesy. Závrať se mísila s nauseou. A žáby:"Teď na to Ticháček přijde, že je v Americe." Ale Ticháček byl po krk v hustym nedýchatelným žabinci. Takhle se dostali přímo k manufaktuře.

Na určeným místě minohledačkou potrubí skutečně našli. Na mapce tam byl Ifion. Lehli si na břicha, přikryli se celí celtama a ženijníma lopatkama hrabali díry, do kterých ukládali výbušniny. Roznětku měli obyč, elektrickou, ale měla časový spínač vlastní výroby a tak nemuseli tahat drát. Nebyl to takový nářez jako v Temelíně, kde po něm svítil světlomet a kde se plazil dvě hodin jak indián. Nálož se odpálila, až když přebrodili rybník zpátky, a předtím vytáhli z milého pejska uspávací injekci, kterou pro ně ukradl jeden civilkář v jedný krajský zoo, místo pušky použili indiánskou foukačku, kterou si Tesáček přivezl od indiánů z jižní Ameriky. O

akci se nikdy moc nepsalo, havárií potrubí je v zemi dost. Vyšetřování útoku ale odhalilo podvod Chemičky s čističkou, a to jim stačilo. A o tom pak informovaly všechny hlavní TV stanice. To, že policie tajila bombový útok, to jim nevadilo, i když s Tesáčkem to

cukalo jak cuketa a ani na příští rok vláda nevyhlásila bombový prázdniny, ale to už nikdo z nich nestudoval architekturu...

.Kapitola pátá :

GLOBÁLNÍ KULTURA

Zavři knihu a jdi spát, víš, víš, jak mi bylo, když jsem poprvé umřel...

Zpívaly mraky

Dopravní značky plavaly v kajaku po magistrále. Zákaz struhu!, Pozor stukna!, Zákaz telepatické komunikace! Škrtlá obrácená šedesátka. - Ve smyslu: Na místo, na které zhypnotizovaně hledíte, hledíte už hodinu.

"Já ale žádný zákony neporušuju," halasil Tesáček, v tý svý trampský kamizolce. "Já dokonce ani neporušuju dopravní tohlencto.... Já jdu prostě po chodníku." Chodník se kroutil jako pstruh, z nedalekého baru vyběhlo několik rybářů a chystali si pruty.

"Tady jste došel. Tady už dál nepůjdete. Občanku!" Nekompromisně zavelel policista, a připravoval si tonfu.

"Ale japato? Já totiž vůbec nenaplňuji zákoné podmínky pro perlustraci." Divil se Tesáček. "Já jsem jen obyčejným účastníkem dopravního provazu a žádám Vás, aby jste to respektoval. A jestli ne... tak já si napíšu vaše číslo. Ale jak vidím, tak vy vůbec žádné číslo nemáte, a tím, tím porušujete zákony České republiky. My přece žijeme v právním státě, nebo ne?"

"Co je mi do toho?", křičál polda. "Vy jste výtržníci. A děláte výtržnosti. Na to si stěžuj, na ty sráče vokolo," křičál polda a strčil do Dřeváčka. "Kliď se odtuď, nebo poletíš jak namidlenej blesk!!"

Jednou rukou do něj strkal a druhou mával na ostatní policisty. Grossovi grošáci si chvatně utahovali helmy a upevňovali štíty.

"Tak to ne!" halasil Tesáček. A snažil se poldovi vyklouznout. Udělal krok dopředu. "Já si prostě půjdu támhle do toho krámku koupit zmrzlinu a vy mi v tom nebudete bránit."

"Ty jeden hajzle!" Zařval policista jak bůvol v hospodě a srazil ho tonfou k zemi.

V okamžiku vyskočil z davu Malá puma Lužnik hrabě Martinéz de Ciccio.

Tygřím skokem se vrhl beng - bengmanovi po kotníkách a svižně za ně zatáhl. Oba dva se skáceli k zemi. Pak vyběhl Rezisto, s hlavou skloněnou dopředu jako sprinter. Nabořil to jednomu policistovi hlavou do břicha. Ten se kácel a Rezisto přes něj přepad. Jak padal, vyškrábl mu nějak tonfu a hned s ní sprintoval zpět, obklopen jásajícím davem. A to už se hnuli všichni. "Na něěěěěě!!!," Tisíce lidí se dali do běhu. Hou-hou pískové odhazovali zbroj a mastili pryč. Zachraň se kdo můžeš.

"Utíkaj!" jásali lidi a brečeli štěstím a dojetím.

Najednou se do davu vřítilo nervozní zelenobílý auto a schodilo pár lidí z kapoty. Jenže pak už to dál nešlo, lidi byli pod pneumatikama a řvali bolestí.

"Gestapo!Gestapo!" křičeli všici a v mžiku obrátili favorita na bok, měl zařazenou trojku, a kola se točila do asfaltu...

Poldíci seděli vevnitř jako myšky a dělali, že si čtou komixy...takovýty cancy s obrázkama...

A pak už se ty tisíce lidí valily jako řeka. "Svobodu! Svobodu!"

"Kapitalismus - špína a hnus!" Policejní teror!" "Lidská práva!" "Zrušte otroctví!" "Kraďte více chleba!" Třeskot skla. Epesní bitva se zásahovkou. Lívancová četa kapitána Hráška to pálila jak u Verdunu. Zima v zimě - léto v létě!

Najednou přiběhl nějakej týpek s řetízkama na rukou. "Kucí, kucí, jdou po mě." Odpáčili mu je páčidlem, který pohotově donesl nějaký strojník z nedaleké stanice metra, a odvezli ho taxikem.

Večer to v Ateliéru vypadalo jako po bitvě. Na posteli sedělo v řadě asi pět lidí s obvázanýma hlavama. Další leželi v kruzích na obrázech. Mokvavá krev. Ticho. Bylo jich tam snad třicet šest. Nikoho z nich neznal. Viděl je všechny poprvý. Musel odejít, ještě někam na fotbálek. Nechal je tam tak, jak jsou. Vrátil se až po několik dnech, když se všichni rozjeli pryč. Zůstaly po nich jen nápisy na zdech. Internet byl tehdy ještě v plenkách. Ačkoliv o něm každou noc snil. Všecko se domlouvalo přes vrbový větvičky.

Bylo to v době, kdy se na scéně kuličkových gangů objevil jeden, který si říkal Modří vymačkávači citrónů. Svoje oběti, který vobložili tu a tam o pjéťo, pokládali grázlíci za městem na koleje, kde je přejel noční vlak a protože měl právě čas, dva z nich s klidným svědomím a uklidňujícím pocitem odprásknul atomovou bouchačkou a jejich maso uvařil pro hladový psy, co šťourali mrazivým čumákem na smeťáku u letiště. Roztrhali je v mžiku a sežrali do poslední kosti. O LORD

Tlapičky jako sněženky, čumánek jako sněhánek, světla jako smaragdy a safíry, ....vuala pejsek...

Kyrie Elison

.....snad ne Ole Olson? Rovnou sv. Olaf, Pán Světla z Temnot

tak, Děkuji náčelníku, že ses mě zastal

Jadronka měla oči zelený jako kočka a břidlicovou střechu....

Kolem profičel vlak a v tom vlaku Barokní dívka. A Adriana Sklenaříková fotografovala ten vlak a z ticha vyplul malý obláček nirtry do salvy loveckých pušek...

...když se to dověděl, začal v poslední chvíli celej zpocenej mrkat...

"....děte pryč proboha aspoň kousek dál..."... myslel si svý přání.

tiskl se ke kovový trubce zastávky, aby spolkla sílu a držel se za břicho...

"máš hlad viď ?" začal jeden, když zved oči od novin...

"ale práce ti nechutná, co? "

"kdyby si šel rači někam makat!"

zklamaně rozhodil rukama a zakoulel si očima hrozivě na břicho...

a pak popošel k poštovní schránce..

s obrázkem nahoru byla pohlednice "Jo" ...Byla na ní EL Šaraf ..

na poslední chvíli vletěl do autobusu, už neměl nohy, utrhla mu je bomba...

bomba na dálkový ovladač...

chlap, co popošel mezitím opodál za baobab, zmuchlal noviny a rozplakal se škytavým pláčem...

"Muselo to být v úterý..."

Zamyslel se Gavroche do hlubin několika století. Šlo mu to hezky. Ale nikdy tomu nepřikládal žádný velký vzdělanecký význam, prostě mu to jen tak šlo... V úterý totiž začla válka...! A to si Gavroche z budousnosti pamatoval velmi dobře!

Kapitola šestá

COCA - COLA ÜBER ALLES!

Ten den se táhnul jako makarón. Večernice přeletěla přes Slunce.

Atmosféra byla tak hustá, že mohla rozmačkat i tři kajícníky v jedné sutaně.

V přístavním jižáku se všude válely nedopitý, rozcmrndaný, občmárlý, načatý, rozlitý, čerstvý, zmlácený, rozpitý, vypěněný, poloprázdný, cinklý lahve a pomačkaný, zpicturovaný, spalmovaný, scrapovaný plechovky Coca-coly. Byly všude. Rozstrkaný mezi květinama. Zastrkaný v květináčích. Zastrkaný v groowech. Na laptopu. Pod laptopem. Za laptopem. Na okením rámu. Za okením rámem. V ustalovači miod. V generátoru náhod. Plavaly vzduchem jako rozchlemtaný kocábky. Rejdily ve vlnkách. Byly zasutý do koberce, který si sám sebe neustále pletl s říčním zdymadlem a trčely ze školní mapy světa, tam , kde tekla Visla; Odřená a Višlá. Miggaly u stropu jako ptáci a v jednom rohu pokoje si stavěly hnízda z azuru, který sem přinesla předevčírem pohledná listonoška ve žlutým pleteným svetru a modré uniformě. Jemně vkládaly do azuru víčka a jejich hnízda tikala homerunem. Skleněnky odřezávaly plechovýma víčkama kroužky ze zmlácených pet -lahví a králičíma pacičkama letovaly hnízda de epilepsovitých nádobek. Sotva byla některá hnízda takto vystavěná, začaly coca-colové láhve snášet vajíčka Rojovníku. V klenutém zrcadle se rýsoval skutečný coca-colový monument. V matném světle to tam vypadalo jako jednolitá lisovaná hmota, protnutá jen třemi kubistickými křivkami. Dojemné jak obraz od Andyho Warhola. Uprostřed pokoje seděl na slonu z cocacolových plechovek rozkročmo R.Jack a uvážlivě hlásil do bárakového hlásiče, který jako elektrotechnik sám implantoval: "Coca-Colu nebrat! Coca-Colu nebrat! Coca-Colu nebrat!"

CUCK - COLA. McMurphys drink. Olé!

***

vanpeyr byl ve Švýcarsku na koncertě Gunangetcat, na kterým uhrančivě sbíral plastikový kelímky za frank za komínek, a pověstný večírky u vanpeyra ve stylu potkali se u kolína, tím skoncovaly se svou vynalézavě vyměřenou mondéností dvou obzvlášť vyšitejch medvědů. Ty večírky měly pověst hlavně v jižní Evropě a jejich ctitelé sebou po světě tahali videokazety s kolínskýma medvědama, a to ještě zdaleka nebylo všechno, co mohli čtenáři René Daumala čekat od nepokrytě otevřených dveří jednoho pokoje - nepokoje...

Hej pane, pojďte si hrát...

Teď přespával na komíně jako čáp a myslel si, že to Dana Šermířová se svým sklonováním EZLN trochu přehání obzvlášť po návštěvě Kokaina Kokainoviče Kalašnikova, kterej jí dostal svýma bezproblémovýma modrýma očima; i když kapitán Marcos vítězně přijel do Mexico City v dlouhým krásným bílým trucku jako pilot F1 a ona je pořád pěkná žena. Očima modrýma jako pěněženky.

Jejich krásné konspirativní schůzky v Klementinu nad Dějinami sochařství měly ale pořád kouzlo latiny, beneficium...často to bylo to jediné, na co v komíně vzpomínal a spontáně kreslil do skicáku anděly. Tesáček, byť byl postava do Čapka, jako Anděl tedy asi nevypadal, ale holky většinou jo, měl z toho pocit , že by z toho v kostele zkameněl, ještě tak vyfásnout dobrý lajzly na cestu nekonečnem. Ve snu ho trápila noční můra a v tý noční můře kopal hrob...brzy na to začal připomínat Hollyho...

Ticháš byl se zápalem středního ucha u svý matky, která měla ve svý malý panelákový díře továrnu na satelity. Měla normálně v kuchyni takovej malej lis, kterej tam přivezli lidi ze satelitní korporace a kterej toho moc neušmudlal a montovala na něm součástky do satelitů, vypadalo to tam jako někde v Barmě. A tak milej Ticháš s léčivýma šumnýma špuntama v uších, aby zaboha nic neslyšelo, montoval v kuchyni svý mámy satelity, aby svý mámě pomoh a poloosamělá Milada tiše surfovala nocí i dnem; z půdy se nesl teskný sound saxofonu, a z podpalubí cvrkání kosmického cvrčka...

nebe hoří ale víc než sis přál nebe hoří ale štěstí je dál...

venku je škaredě a den se táhne jako nudle z nosu..

***

Kouká, kdo přijde na brko a kouká, že Vlaždiga, vítr přehodil lístek a začalo to foukat , jakoby všechno začalo šeptat

Udělala na něho červený oči a zvědavý světlo se schovalo do patra, mělo na hlavě apartní klabouček a na zádech batoh ze světla a v něm všechny možný cajky, co barevně svítily. V kamnech pronikal plamínek anarchie, měl v sobě dvířka, že by těch kouzel bylo víc?

Kdyby Vlaždiga přifrčela na bruslích, tak by ho dostala, ale přišla pěšky. "Co budeš dělat , až ti uplave první nebe?" - to moc nevim, z papírku se šklebil dráček kaktusáček a kluk si začal přát, aby nikdo další nepřišel.

Jednou se jí povedla skvělá věc. Nikdy totiž nesvítilo světlo. A tak přišla k žárovce a posvítila na ní zapalovačem a ta žárovka se rozsvítila "chceš posvítit?"

začala ho líbat a jeho konečně přestaly bolet afty, přivřel oči a když je potajmu otevřel, všimnul si , že do místnosti proudí jasný proud oříškového světla

"Víš co je na tomhle nejlepší?"

Zakejval hlavou

Pokynula k oknu

Za oknem to vypadalo jinak. Nebyl tam horizot z rozcvícených světel. Rozprostírala se tam hlubina, plná planet a hvězd.

Konečně poznal to tajemství, kdy se Dům promění v loď a zmizí ve Vesmíru

Všechno bylo jiný než dřív, vypadali jako by vypluli z monitoru, jako by byli udělaný z nějaký počítačový hmoty, jako by měli kůži ne z ještěřích šupinek, ale pixelů

"Víš, co mají společnýho planety a rakety?"

Zakroutil hlavou.

" Bydlí společně v jednom Vesmíru"

Jo , to bylo hezký...

Ale když řekla,"teď vypadáme jago v monitoru," tak sebou jenom podrážděně trhnul, nebyl šťastnej, spíš nervózní,

jak je to najednou možný a laptop ani nereagoval!

"Ach jo, " trochu se odtáhla,

"Promiň" chtěl pohladit, ...najednou se zastyděl, tyhle pocity ještě neznal, byly pro něj nový, neměl je ještě s kým prožít...

"Tak už to ubal," řekla a zapálila si cíčko

Chvíli si vzpoměl na ticho, aby nežahalo, s tim jednou přišel Štrobla, měl oči úplně rudý, úplně jinak než vždycky, a říkal hodně pomalu : "Tý, helle, ta má hlad... taky tě tak požahala?" škrábal si na rukou neviditelný, ale o to bolestnější puchýře...

"A co? " zeptal se, aby něco řek

"No nevim" a ponořil do vzduchu ukazovák, jako by hledal příčinu toho požahání, co ho dostalo.

"Nějaký déčko, jako jo? Stíha? A co tě prosim tě jako solí?"

"No nevim," ukázal ruce. Měl na nich takový divný černý šmouhy jako nápisy. Ty nápisy byly srozumitelný a vypadaly jako nějaký zlopověstný tetování

"Ty vole , co to je?" nic lepšího ho nenapadlo

Štroblíř najednou zmlknul jako by ho něco uhranulo

Docela na dlouho

"Není to to ticho?" zeptal se Štroblíře

"Ne, Ticho je špatný , ale tohle je něco jinýho"

"Hmmm..." neměl mu jak pomoc, vypadalo to děsivě, napsalo mu to na ruce nápis, něco jako "Ježíš přijde v Záři."

"A co to bylo za model? To byl nějakej Skunk? Kdo Ti to dal?"

"No , ticháč, právě...Se ho náhodou zeptám, jesli nemá hulení a von : - No, já stejně teď moc nekouřim..."

"A von tohleto normálně hulí, nebo co, co je to za skéro, ty vole..."

Na Kladně hráli takovou magic hru na ticho. Byl to na způsob startu kosmický lodi. Ticho muselo být při těch zvonivých amplitudách vždycky na svým místě, jinak si muselo líznat margaritánskou kartičku. A ta mohla mít velkou moc. Mohla tě klíďo - píďo zaklíst na třista životů. Mohla tě proměnit v sochu. Mohla tě sebou odnést na svou planetu. Mohla ti ubrat sílu v boji s Markomagem.

Ani nevěděl jak, ale joint byl na světe. Dvoje souměrný křídýlka, lanková spojka, kormítko, zobadlo, vocábek, klofýtko, Když To skouřili, tak fakt bylo chvíli ticho, takový, jaký má asi bejt. Marihuana voněla moc krásně, nic se neozývalo, jenom takový kovový zvuky kolibřích křídel, i ve něm to znělo. Měl pocit, že má v plicích turbínu a tou turbínou nabírá čerstvou sílu. Sílu, která byla senza freš. Pak se od někud ozval smích, ani nevěděl odkud.

"Já už musim jít. " Štipla Vlaždiga "Musim na blicí. Máme kapelu. Můžeme hrát někdy tady?"

"No snad jo," řekl potichu, ale byla už pryč.

Šel spucnout ňákou chálku, co mu tam nechala. Takovou tu školní svačinu. Senza si na ní pochutnal. Ještě nikdy v životě mu jídlo takle nechutnalo.

***

Jedné noci se v amplitudě mezónu meritu jednoho potulného přístavu všichni proměnili v ptáky a letěli do jednoho domu na Letné, který zůstal sám. Tam poprvé potkali Jakuba i sebe. Lítali z místnosti do místnosti a předli tajná hnízda. Po půlnoci přiletěli létající kočky a chtěli je vyhnat. V té chvíli měsíc pohasl a kočky poznaly, že zratily jehou sivou ochranu. Krátce nato se domem rozlil inkarnátový jas. Všichni se proměnili zpátky v lidi a museli zpět po svých. V domě zůstal jenom Vločka.

Na druhý večer se domluvili a letěli společně. Tak uběhlo několik nocí. Po nich začali lítat na Letnou k Maleně a ke kyvadlu do divadla Paměti. Tam je jednou očaroval Orsid, který je tam vylákal, když měl eternitovou sílu a oni na všechno zapoměli.

Velitel lodi si zapáli joint a odklepával popel do nedalekého komínu...

Z nebe se snášely belgické poštovní známky.

Bylo to v přerušení hry, někdy na začátku.

Kapitola sedmá

VITRIOL A SNÍDANĚ

- QANEP JAK SQUATERůM CHUTNAJÍ BROSKVE

ČILI HOUPÁNKY...

Uprostřed, nebo z kraje Noci se Zásvětí zachvělo, někam přivezli doprou zmrzlinu, senza tu lodičkovou. Posmrtní ptáci zapěli. Compem proletělo vzrušení, roller paměti spokojeně zavzrněl do nekonečného porostoru, átmanova vnitřního já. Nocí zašustily první džínsy, další už se šouraly, závoj Smrti obestřel Ticho, a tomu ještě hořely rty a světla, no ty seš senza ticho... Nocolet roztáhl svá dávivá kurasová křídla.

O2ha hrdinů , pr8č s7 pt1l ? Do Ticha pronikaly vůně omamných růží z arabských pohádek. Pohádka pro dospělé děti? Ne! Žhavá magická realita!

Milada zářila zahalenými okny do světa, jako kdyby do Noci mrkala kočka. Milada měla zelený oči, oktanarínový se smaragdovými plameny. Někdy měla oči jako Paříž, jako kdyby těma dvěma protékala stejná řeka. Nebo... nebo měla oči krásný jako Praha. Praha má asi nejkrásnější oči, co jaká dívka může mít, sladký, studánkový, bernardýnový. Koukat z těch oken, z oken Milady, bylo jako koukat z Rozhledny do Takýtkova houbohledu. Díval ses zkrz okno do kaluže, a v ní si viděl, jak v Barmě popravují přímo v celách studenty. Podíval ses do jiný louže a viděl si Bosňance, jak stojí na mině. Podíval jsi se do třetí kaluže a viděl si, jak ruský obrněnec jede čečenskou vesnicí a periskop pátrá po ženách. V louži tý nejčernější si viděl, že tě brzy čeká další rána pendrekem, a pak jsi zřel. Kdo ale stál v louži a koukal dovnitř, mohl zahlédnout, jak si Gellner věší Kabát na starý dobrý věšák na dveřích, přisedá si ke stolu s Tomanem, Vrbou a kalně čpící levnou svíčkou, a nadšeně je chápe za rameno. Z jiné louže mohl zahlédnout přibližujícího se Geparta ze stromových listů, z něhož se v mžiku vyklubal pobřežní člun guerillové hlídky. Z třetí louže mohl zahlédnou, jak básník se svíčkou v ruce maluje po nocích věčný obraz plný hvězd. Z další louže spatřil U7, bojovníka noci. Z louže té nejmodřejší spatřil opuštěného Wolkera, jak v expanzi svých svěžích očí vidí návštěvy ze svých básní. Milada zářila okny do světa, jako kdyby do Noci mrkala kočka a spokojeně vrněla. Zlomibába měla někde jinde fůru práce. V Jindřichově Hradci totiž vypukla vzpoura na internátě.

Chloé se dělá špatně taky z vůně Vitriolu, leknín v jejím srdci schladl. Jedna z možností jak ten zatracený Vitriol vyčarovat, spočívala v modelu, kdy se benzín odpařoval z dží´n´snů do vodní páry a do marihuanového kouře a pak se destiloval do vratných láhví, pomocí tlaku z deprese společnosti, který byl tak obrovský, že ona, pro někoho zlopověstná pára, se v něm hravě zkapalňovala. A pak to chce kapku krve... Trochu peří z křídla Anděla. Není lehký je najít, rozmlácenejch kostelů není moc. Voda a oheň. Pravý vitriol, alchymistův sen. Když k tomu přidáš tři minuty síry, uran z Uranu , trochu rtuti z teploměru a trochu turkmenskýho zářivýho plutonia z Holešovický tržnice... máš na světě neutronovou bombu, "sěven korpístov čeč," prohlásila dřevěná hlava soudruha Putina, která právě vykukla z dřevěných kamen. Chloé vyklouzla s Tichobotem ven a Tichobot, co má kromě modrých uší osm růžových tlap a dva oranžové choboty, ulovil něco k nesnědku. Malá myška si mezitím postavila maličkou skluzavku ze střešní tašky a šťastně se na ní vozila na maličkých sáňkách. Šťastná, že tím někoho rozesmála.

Plival oheň, dokud jím neuhasil žízeň, dokud v sobě neucítil svěží "mentolový" vítr, větrný fresh, a pak mu procházely hlavou plameny. Chloé se mu ztrácela ve Vitriolovém labyrintu. Zavřel do skříně obraz France Kafky a poslouchal, jak autoru slov : "Alles ist schwindel" neviditelně tluče srdce. Jenže ďábel byl rychlejší a ten obraz roztrhaly děti v Hotelu Modrý Tulipán. Tři cáry plátna pak někdy zmizely. Jeho potom roztrhaly střepy, když se minul s advokátem, který na něj nervozně čekal u Jindřišské věže, aby mu předal argumenty obžaloby. Z věže se linul lyžový pěň houslí devítek přímo na vykasaný krk nějakého rezolutního soudruha. Byl to pěknej podraz.

Ten obraz France Kafky namaloval programátor jedný atomový elektrárny, co chodil v klokočkovym svetru. Kusy z něho zmizely, když byl Ticho za mřížema.

Ale Vitriol, Vitriol je furt...

Když mě Ticho nebudeš hned mlátit, poletíme teď. Začne LucyFerry v jednu čtvrtinu času. Co by sis myslel?

Snídaně: Jedno slunce, rozklepneme na oblohu, orosíme...

Vodkový opar z baru a snídaně je na squattu.

Ovesná kašička. Řečená Dalajlámka. Dej Peagasům, to Ti povídám. Dej Peagasům ovsa. Zpívá si Dalajlámka.

Nakrájet jablíčko, když ti chutná pivíčko. Dám ti jadýrko, ty jedno nemehlo.

Rozinky, to jsou ty pusinky. Müsly, já umím myslet nechemicky. Všecky ty ingredience!

Žádná nesmí v ovesné kači chybět chybět.

Banán! hmmmmm....

Polífka? Hovno pana supa + chlebová dýmka

k objedu se po Hovnu pana supa podává ešče Okurková smetanová omáčka

Ne, je to tak, že někdy vaříš pro chudý, pro ty zlomený tam dole, pro který je samozřejmost spát na zemi, a pak jsou dny, kdy lautr nemáš co do huby...

".. .vrať mi ten nůž, nebo Tě zabiju... " vyštěk Fenek, pouštní liška z planety Gannuunggacat, vlastně se jmenoval jako úplně normální kluk, jmenoval se Ríša...

"... nejdřív mi řekni, kde mám hada..." řekl Vencíř velmi vyklidněně

"... já nevim Venco, kurva, kde máš hada..."

" .. mě se totiž zdá , že rozumím zvířecí řeči. Takž vy ste vole dali toho mýho hroznýše do polívky..." řekl Vencíř velmi namáhavě

" ..seš vole nějakej zhulenej..." prohodila spící troska, z který bylo vidět jenom číro a raneček kostí zašitej v letecký kůži

".. hovno sem zhulenej ty... , bych kouřil , že bych kouřil soju, kurwa..."

byla to pravda, v hrabě mu zašramlala kamená spoušť, čelisti vydaly strojový zvuk, před kterým se třásl živoucí rosol široko daleko...vždycky když měl málo trávy, zapraskala mu hrozivě lebka, což všechny vystrašilo...

"... ten pes štěkal : Kam utíkáte , mám hlad!....já to slyšel.... tak mi vole řekni , kde mám svýho hada. Nebo Tě zabiju..." pokračoval a vítr co se zved vyplašil holuba, co zámaval křídlem na římse.

" .. já nevim Venco, kde máš svýho hada, tak se běž třeba podívat, jestli není v teráriu..." zahlásil ten druhej týpek docela dobře...

"...kam bych chodil, když tady vařim jídlo, ... co? kdo vole uvaří pro ty lidi z nádraží... sobota... vole.. a všichni sou v prdeli...

hlavně , že sou zticha..."

Přišla Durmanka, rozhlídla se po nich trochu nervosně, pohodila hlavou, "mám hlad..." zašeptala.

" keď já varím, že sa ani nenajím, to všici prindů... aj tamti prijdů, milaďáci ...A? ...keď sá má niečo urobiť, všici sedíte jak piča...A?! .... No čo. Ty počůvaj, nemožem zatopiť, lebo je v kamnech had...Áno, tam je svinutý do klubíčka...chcem tám zatopiť....lebo je tam zima...zašeptala do proměnlivého přízvučna

do klenutého barda katerpilár vnímafónu zcela nečekaným úderem kolibří palačinky vstoupili z mramorového chodníku z napadaného loňského listí divošsky vyhlížející Laurel a Hardy v trenčkotech, aby conevidět učinili přítrž planým řečem, a jali se svými vyplašenými krokodlaky bránit z trávy pletené štíty begyptského krále před uslintaným stádem koz netrpělivě žmoulajícím jeho trpělivě vypracovanou zbroj...V té samé chvíli dočetla barokní dívka jménem Tunika knížku od pata a založila jí do svých nevinných skript, podívala se z okna vlaku a pak na chvíli zahlédla z tratě v jednom rohovém domě svůj nový byt. Ostatní dívky, její spolubydla, se tam právě radily nad jakýmsi kouskem nábytku. Okamžitě jí napadlo, co s oním ampérovýn kouzlem provede, ale když otevřela dveře bytu, našla na nástěnce vzkaz, že na M. hrají NV, a že se ptaly, jestli můžou přijít. Bylo jí to hned jasný. V NV hrál na VN Y. , kterej chodil už tři týdny s D. a protože ostatní holky zatím takhle dlouho s žádným klukem nikdy nechodily, tak se šly na ten zázrak podívat. Sázky byly 2 :1 na rozchod. Y. je prej furt zhulenej a tak vždycky zapomene dát D. osudový vale, a tak se jenom čeká , kdy mu dojde marihuana. Taky se prej na Squattu kouří joint furt do kola, takže se nemusí shánět tráva za prachy...Barokní dívka si nerozhodně sedla na křeslo od svý mámy a když kolem projel vlak, z kterýho čučel nějakej vykulenec, tak radši zhasla a dlouho se neodvážila ani hnout...jenom trpělivě poslouchala všechny zvuky , až kolem okna proletěl obrovský plyšový havran se zlatým prstenem v zobáku...

Kolem jezdily vlaký a skoro z každýho někdo čučel, jednoho čumila si dokonce vyfotografovala....

Když potom vyvolávala fotky, byla na týhle sytá bílá skvrna uprostřed čmouh, pojmenovala tu fotografii Ostře sledované vlaky

a začala Průvanová středa a noviny Poezie "Poezie - noviny Noc" zapadly tuhletu báseň: "Do Platónské jeskyňky, kde četl své básně labuťáku podoben básník Martin Jirous, vstoupil náhle duch Aléna Diviše, aniž by si nerous. A Paul McCartney ukázal prstem s pod flous a řek: "Ty ste fi, tyn trpaslék na bartetú? A Alén Diviš řekl hrtě:"Ano, jů"

takový obyčejný psychonaut

sebral se a jel do Blavy

a Ticho štěkal: "Moc se nesoukej. Nebo Ti do toho Božího hrobu pomůžu. Nebo rovnou domu!!* Roztrhám tě na cucky!!

?

motto:

Jak je známo, mám ve zvyku střílet na lokaje.

Julián Sorel

Dalších několik dní strávil tím, že hlídal Zář, pronikající k němu z Vesmíru. Tato jasnost byla zjevně ničím a obsahovala vše. Naplňovala jeho věčnost sytostí. Bylo to nevstřebatelné. Bylo to příliš. Když se nepatrně vzdálil, Zář se ho magneticky dožadovala. I na velikou dálku vnímal její vzlykavé vzlínaní. Zahrnovala ho výčitkami, poutala ho k sobě tajnosnubnými přísliby. Až když se k ní vrátil, podařilo se mu Vesmírnou Zář ukonejšit; chovala se jako děvčátko. Byla to Poesie. Byla to Kosmická lyrika.

Byla krátká Věčná půlnoc a hned po ní se rozprostřelo Athénino paňadří Noci. Do hodiny mezi psem a vlkem bylo ještě daleko. Směrem od nádraží nesl se zpěv zdymadel a noční zpěv napájených trolejí zněl jako Siréna. Otevíral bránu do jiných světů.

Jednou se probudil a všichni byli pořád spokojený brouci z vesmíru, jenom on se proměnil v člověka. Všichni měli krásný tykadla a ladný lovný krovky, jen Řehoř měl ošklivý nabledlý tykvovitý roury, kterejm ten zlosyn říkal ruce a nohy, takovýty hnáty s bambulkama, co mu vyrostly přes noc. Všichni měli křídla a dělali pusinkama "crr a bzz", jenom Řehoř dělal "Ach jo", a Milada řekla, "Cože? takhle nemůže nikam jít," a když přišel Střevlík s vyparáděnýma fialovýma krovkama, tak řekla :" ten blbec nikam na pivo nemůže" a Střevlík sklopil tykadla Vstal a šel za nějakou Broukerkou. Moje tykadla jsou Tvoje tykadla. Let it be...

Poslední , kdo ošklivýmu Řehařovi zbyl, byl Píďalka, co si nezavazoval tkaničky, a ten mu nosil jabka a koukal se s ním na zprávy vod Miloše Frýby. Toto najednou v prostoru takto prsklo: "PRSK". Ták, přesně tak to prsklo. Přiletěly nefritová piniová zrníčka a digitální spray namaloval obrazovku best color united a po krátké znělce "MUSIC WILL BE OCEAN" se na virtuálním fluidu objevil Miloš Frýba, aby zvěstoval, kde se všude právě kalí a že nejlepší pšounty sou od Kosti a Emby. Jenže Píďalka se jednou proměnil v motýla a uletěl. Letitbe...

Contemporare network news

Na prázdnym sále poletovala straka mezi otrhanýma plakátama, z kterejch se nejvíc držel ten se Sidem Viciousem, kterej vždycky zezelanal a zčervenaly mu oči...

Venku zpívala sojka do tance pěnkavám a jinak bylo všechno v prdeli...

Až na to, že jeden hodně ostře pokovanej týpek, nějakej kámoš Y. z NV., usnul s kytarou v náruči uprostřed výtahu svýho rodnýho paneláku, který pak ráno paní Dvořáčková dovádivě přivolávala do šestého patra. Nakonec přišel takovej nasranej hromotluk, vytáh toho týpka z výtahu za vlasy a kytaru mu hodil na hlavu. Týpek usnul v tu ránu na chodbě a ze sna na ní brnkal. Probudil se právě ve chvíli , kdy kolem něho nesli dva Ukrajinci skleněnou tabuli. Odemkl dveře od bytu, mrsknul kytaru do hromady jinýho harampádí a šel někam na pivo...

Šel do hospody, kam chodil Bohumil Hrabal, na zdech byly starý fotky a na stolech opravdický pivoňky. Seděli tam dělňáci a makáči a jeden polda z Libeňský kriminálky, co byla přes ulici, a kde byl kdysy chvíli zašitej. Ten polda tam seděl s jednou cikánkou a dávali dohromady výpověď , páč ta ženská měla hodně dětí, chlapa v krimu a ani ánunk o tom, co je právo. Chvíli zápasili o psa a to, kterej šmejd z Kobylis utopil ve Vltavě tu starou šlapku a o to, kdo na něj udělá pořádný RAF!! Jistě , že to byla žena v pokročilém stádiu lidství.

Rokytka se nesla k Řece, a v jízku plavaly tři láhve od dobrý vody, který znal, byly to jeho starý známý. Přišel mu v těch láhvích dopis, kterýmu moc nerozuměl, protože byl v italštině. Něco jako: Evakuační lodě odpluly. U Saturnu je někdo sestřelil. Nevíme kdo. Proč? Máte ty nový Chalangerry? Moc by sme je potřebovali na orbitu... Další Evakuační lodě přiletí ve 27 hodin 36 minut žíznáctého medna

FF: Jak se má Zaff?....

***

Začalo To

Miss Queen.

K nočnímu nebi odstartovaly dvojplošníky jointů k leteckým soubojům.

Jeden pilotoval kníže Romanov, druhý hrabě Messerschmit.

Palubní střelci , kteří zůstali na zemi, upírali oči k nebi. Venuše žhnula.

Tam nahoře byla pěkná hloubka.

Messerschmit si frajersky zapálil cigáro. Romanov zahlíd plamínek a reflexivně poslal tři žahy nad jeho hlavu, až mu ulít řetízek a odvysílal Messerovi do vysílačky "Přistaň!" a písničku o Messerschmitovi od Naďy Urbánkový...

Messerschmit to měl jednoduší a napálil to přímo do Romanova, do vysílačky mu poslal jenom " Nežvaň..... " Motor dvojplošníku se zakuckal a na nebi se objevil plamen. Když letadla prolétávala kolem sebe, pálil Messerschmit zářivé střely a lidi na zemi viděly ohňostroj. Zraněný Romanov se polekal a střelil kolegu Mausrem rovnou mezi oči , které se na něj z ustavičné blízkosti vesele smály.

O chvilku později sestřelily oba dvojplošníky řízené protiletadlové střely Indické armády. Všechna noční rádia začla hrát v jednu chvíli Nestřílejte dvojplošníky od ElLi, bylo to hany.. Ticho, to je vlastně taky takový Zlatý slavík. Krev komínů se pěnila: Dám dělovou ránu bum bum bumbum, a můj bude váš dům... Ty křídla, ty křídla, z těch dvouplošníků, se jednou našla. Jsou v Nutopii stejně jako popartový sklípkani. Stejně jako jedna skvělá acidová báseň od jednoho skvělýho básníka, takovýho Achilea kouzelníka Žita...

Duchovní ticho, pruhovaný ticho, puntíkatý šátky

"Tak co je novýho?" vesele zahalasil Douky

"Komorous se odstěhoval do Humpolce!" volal na něj ze třetího patra Klingkong.

Před Miladou rozkvetly kočičky.

Kapitola osmá

ONDRO, UŽ JSOU TADY

Obvykle by zařízení squatterova pokoje vypadalo velmi jednoduše. Dva tři litry sexy prádla. Reflektor v němž ňadra zhasla.

Kartáček naruby. Uchorožec z hospody. Nějaký ten vnímafón a vodomín.

Ale Saturn otočil prstenem na své ruce. Perlozářný pastelový Saturn, prsten Noci, král kruhů, Časupán. Protínal hvězdnou dráhu Blíženců a Ticho tím pádem umíralo. Visa, bohyně Saturnu, která měla krémovou pleť jako Tahiťanka, už si s ním nevěděla rady a přitom ho naplňovala rozkošemi od dne do dna. A Ticho: bolí mě uši a blbě z toho vidim. Zavedla ho k Neffertity, pak k jedné holce s pavíma očima, pak k další, pak k ještě jedný, modrooký.

Milada měla kočičí oči a mahagonové vlasy, břidlicovou půdu a její duše vypadal jako Královna zvěstování.... a řekla:

"Ty šašek...já šila pro ten sen..ty newjerziš v nic... šašek tobje usekla hlava....kde tobje tluče srdce... Ty neviš!"

Nad bránou se klenuly bílé šeříky.

Z artuše umístěné až vedle dveří, vyplouval Modrý delfín, nebál se kosatek, kostek ani harpunářů. Nad portálem vyčkávalo zvědavě několik tibetských barocc a miod. Nápis Nepropadejte panice úplně zmizel. Z terasy zdvihala se přes hradbu skleněných střepů koruna stromu, koruna břízy, která byla příliš do větru, a kterou jařmil tam Marin, aby v Dupě Marina nepadla v plen básním. Postrádaje své družky nedaleké břízky, tygřice válčily statečně a jejich pěň vypisovala Noci nejednu věčnost.

Statný ořech pábil několikero jablůněk. Stromky jinak úplně byly vyplácány z toho, že k nim chodí čůrat holky. Dokázaly o tom ševelit celou noc a celý den: tedy panstvo to byl zadeček, to si dám líbit, takové Kořeny. Sláva Squatterům, až na věky.

Za Manhattanem, na odvrácené straně squattu rostl Platan, a ten z ševelení těchto stromů dočista zešílel. Začal obludně trápit maličké borovičky rostoucí v jeho úpatí. Přikázal jim hrozný věci, postrašil je dřevorubcem, sám sebe s rukama v zemi, chvěl se a nazýval se Stromocernou, Větvolampou.. "Hej vy tam dole," přikázal zostra, když je viděl mihotat v měsíčním jasu: "vemu na vás sekeru." Vesele vítal přistávající loďky.

Kdysi bývala s půdou Squattu slaměná stříška, teď byla u mříže jak jinak punková popelnice a v ní řádili a strašili pankáči, majíce veselou radost z kolemjdoucích. Punk není mrkev. Tam, kde stopy liščích tlap zahánějí sladký sen, tam kde Akát vyrostl z keře v strom, tam kde rajská meruňka vydává svůj jediný plod, meruňka Moniky, bohyně meruněk, tam kde v Tichu ševelí křídla perleťových havranů, tam země Nikoho. Všechno co v ní je a bude dávno již legendou, která se jen nekonečně naplňuje. Modrooranžový sloupek dával navědomí, pozor tady loď, podobně jako žlutočerné sloupky na vlakových nadraží oznamují: Pozor tady lvi!!. Nad domem se v nedbalé výši pod Lunou vznášel měsíc ze zlata, na znamemení toho , že v domě žije se svými bratry Král Měsíce a Noci.

Na prahu pokoje překvapeně strnul. Zažil toho dost, ale tohle bylo tak průzračné. Vznášel se tam. Byl purpurový a v průhledném rosolu tikaly tiše jeho vnitřní orgány. Pochopil, že Vesmírem nelétá, ale teče!

Chvíli jen nervosně mowil. Pak ho konečně napadlo vylýrnout ze sebe "Adonai"

Pochopil , že má z jejich setkání ohromnou radost. Doprovázeli ho dva drobní zelenkaví motýlci s oříškovými tykadly. Zatím co purpurový cestovatel se nehýbal z místa, s bolestí si uvědomoval, jak to od něj Žabláček koupil džínověhoubyčkovým žahadlem, když ho překvapil v metru, a on měl právě předrážděný reflexy, - motýlci si mezitím zvědavě prohlíželi jeho védu a hlídali žahadlo.

Byly to věčné chvíle, které pro jeho Tyrkysovost znamenaly věčné rozpaky. Ale On měl radost. Nejspíš proto, že přitekl, že se mu to podařilo, a že tenhle básník a squatter byl z něho paf. Dlouho pak žil v jeho těle, protože na téhle planetě by jinde příliš dlouho nepřežil a ve zvířeti žít nechtěl; ne proto, že by je nemiloval, ale k tomu co potřeboval, potřeboval lidské chvíle a tak, k jeho velkému utrpení, naplňoval svého životodárce purpurem. Po nocích ho strašil, když proplouval žílami jako asi čtvrtcentimetrová růžověbílá dimenze. Ale asi se uvnitř těla nudil a potřeboval pohyb. Vždycky v takových chvílích psal nervósně kódované esemesky na rozloučenou, když bylo komu, když měl kredit a když neměl Filipa silvera, svůj mobil na prázdninách v baazzaru. Když nebylo, nervosně se chvěl a čekal , kdy Žsvýnondemondpax vyleze ven. Hlavně to prosim Tě neudělej před lidma. Ani před psem ne. Prosil purpurového cestovatele.

Ale došlo mu nakonec, že když to šlo hladce dovnitř, tak by to mělo jít hladce i ven.

Jenže On umíral....

Rozbitým oknem se snesla do místnosti náruč vloček, ne těch slunečních

sněžných sněhánek

v cirném paňadří noci

pak přišla

Ona

v azurových leteném vošlehu s kaničkovou přízí hřívy přehozu

vzpoměl ,že je zauzlíkovaný na kaničkový planetě a že takhle odcházela

vzal z parapetu zledovatělý kousek sněhu , vypadal jako kosmická lastura

vzala ho jako dar a zahrála na něj píseň

veverky klepaly na okno a tak bylo ráno

Kapitola devátá

ZOBÁČKY

Jednou ráno se ptáci zbásnili. A házeli na střechu domů kamínky. To varování vzbudilo typa už v šest hodin a postavilo jeho nohy na hladinu rozbouřeného života. Vlny toho moře byly spěněný a přinášely k němu obrovské množství nevyzpytatelných slov. Nevěděl, co má dělat, ani jestli by mu ostatní věřili. Neměl v té době mezi ostatníma přehnanou důvěru.

Pes byl nastraženej jako v pasti, a nervosně do něj žďuchal čumáčkem. Cicho ucmuchanie. Bylo mu jasný, že se něco děje. Chvíli meditoval, ale jistý si nebyl. Bylo to v těch dnech, kdy si moc nedůvěřoval a ostatní ho měli za blázna. Vzpoměl si, že ptáci takle plaší před povodní nebo před zemětřesením. Uklidil psa. Na informační desku vyvěsil dost ustřelenej dopis, že na barák přijde brzy kominík a modlil se za spásu všech námořníků, když mizel z dostřelu pušek.

Druhý den to začlo. Policejní razie! V hlavě bylo, jako kdyby v ní dupaly kanady. Někdo se courá po Ateliéru. Taky že jo. Byli opravdu důkladný.

Když to skončilo, vrátil se. Dobře, že ho nechytili. Měl podmínku. Byl venku na revers, který mu zařídilo jedno občanský sdružení. Šel by zpátky do nějaký pakárny...kde byly koncentráty určený ke koncentraci...

"Měli jsme tu dost hustou razii. Už to skončilo... " hlásil R-Jack. Ryzáček Rzack.

"Já vim..." odpověděl unaveně.

"Jo...a kde máš vlastně Ticho?"

"No...není tady..." odpověděl vyhýbavě.

Celé další dny nosil ptáčkům oříšky. Už na ně čekali.

Zapřísáhl se , že příště bude odvážnější, a za každou cenu bude tyhle věci řešit. Ale když se mu brzy naskytla příležitost napravit si šamanskou reputaci, jen tak tak, že nedostal od brášků na budku. Ale Komorouse měl Squatt poměrně šťastně za sebou.

Mohl plout dál. Na kompasu Cosmického Nautila byl šestý Qazar věčnosti.

No, neni to tak hustý, jako vrtěti knedlikem.

Jednou přišel Kalda o půlnoci na bar, a že to byl člověk od kosti. Nerozpakoval se říci v televizním přenosu , že je cikán, a že slovo rom ho uráží. Na bar přišel v apartním pyžamu se zlatými proužky. Tlapičky jako myšáček. "Hele vy volové, já musím ráno vstávat do práce. Ztlumte trochu ten kravál." Prostě všechno navopak. Gádžové tejraj kejtru, rvou parkety z betonu a poctivej cikán má ráno zaspat do práce. Kaldič je kohout, kde bere tyhle vjeci ví jen Deža, to jen Deža ví...

Jednou přiletěl na barák drak Bačák... doufám že to nebyl moc velkej out, ticho bylo právě v ZOO u klokanů...

Pak jednou skončil s námořníkem v laserovým ringu... to ty jeho jointy... zlajnovaný jak vápno káže...

Je to fofr, říká termix... pan anegnota, pan vtip, pan kruh genuitivně opatřen frudnou narací, je to velrybář...vyplouvá na svý chaloupce lovit squattíky...

Zasedal Konvent. S chlebovou dýmkou usedl ve svatyni z papírové kaše, panteonu provizória, štuky byly z pulcu ale vykreslené i vymalované do sytosti. řekl devadesát tři básní.

Věčná loviště ale nezkameněla.

Na zdech squattu byly nápisy, spíš podpisy a úpisy, sextagram -symbol poznání, do zdi byl vytesán nápis "Kořeny"

a "Ako sa pozná dobrý priateľ na cesty" a "Peklo" a "Puňťa"...

Přišlo Ticho z kostela Sv. Javořince a nešťastně zatroubilo na hornu, internet si cvrlikal, miody pípaly, výplety z kol vrhaly na zdi stíny jak stroboskop, ve větru se točily. Modrý delfín zavřel oči, mám pekla plný zuby, víka od kanálů byly jako černý hrábě s hodně tlustýma zubama, nešlo s tím hnout, veškerá svoboda byla omezená na ránu tyčí do hlavy....fucking hell...

učinil nějaké rantle seizmickými, pak se tlama pekla rozevřela, vydávaje ze sebe několik močných bublinek v nechutném štiplavém zápachu, když zanikly, učinilo se celkem dýchatelno, čerpali z panelákových dětí nirtru, byla to snadná kořist, snadno propadaly jakékoliv posedlosti, nemaje vprostřed betonové šedi panelákového trhrileru, jaká to hrůza!!!, ani obrázek anděla, rodiče jejich byli uhranutí prázdní odsouzeni k záhubě, když nedbaly varování Damiánova, panenský casolin

takto vytěžený pak na hrnčířském kruhu stával se safírovou hlínou vonného modelu, museli pak ty děti vyplácet sollary, jak smolí smlouvy pekelné zakladáje si na přísné ekonomice hříchu a odplaty ...

"taky bych někdy rád věděl , kde je průplav Quadalcanal, ty vole " řek šiška....

Ondra si představoval, že je celý město pokrytý ledem a lidi všude jezděj na bruslích.

Fuente Ovejuna...

Lampa a dýmka...

Na cimbuří squattu zatím poletoval drozd, na hřadu se tetelily hrdličky a taky holoubci

dal by si kafe, neměl vůbec nic, jen srdce z perníku

byl na něm napsáno Pro radost,

měl ho skovaný už dlouho

sněd ho....

moc velkou radost mu to neudělalo...

Šel se Švédem na pivo na Martináč, bylo to jako v Henry Millerovi, v Tichých dnech v Clichy...

Servírce se zapletly bělostné flauvie do habrových větví... Večer však usínali sami se svými hříchy

Smích děvčat jim tentokrát nebyl přán

Kouřil jednu za druhou...

Sakra to je Hnusný...spát takhle sám...nebyl zvyklý ...neboť žil čtyři roky s jednou Markytánkou z Marsu,

Marťanské Markytánky se objevovaly všude, kde se utkala Kosmická rachota, aby provázeli jejich kosmické talíře, tahle Marťanka se jmenovala Marta

Na zdi měl fotografie z Playboye...byla na nich dívka s kterou chodil, když byla sametová revoluce a tančil na národní třídě... nedávno s ní mluvil...říkal jí hrášku jako vždycky ...tři dny nato se rozešla s přítelem...odstěhovala se do jinýho kvótru...do telefonu mu řekla , že nemá čas , protože se stěhuje, předtím chodila s dvoumetrovým černochem, vypadal jako Herkules, nakonec zmizela v Japonsku, šlo to rychle jednou se objevila v U. Bahnu, z implantátů měla úplně azurovou hlavu. Strašně ho bolelo, když jí tam takhle viděl, vypadala jak z japonský sci - fi , jako holka z města Zerro. Nemohl se k ní ale přiblížit, byla mezi nimi kvantová hráz do které mlátil duší jako noční motýl křídlama do plamene. Byla to absolutní nepřekonatelnost.

Pak zmizel švéd ..a pak zmizely ty její fotky..ty zlatý stránky z Playboye

a von seděl zhroucenej z tý ztráty a snil o glazovacím tmelu na trámky...

pak zmizel ještě jeden ťulipup, v prostoru bzučela moucha a chtěla být jeho sestrou, bože ta říkala věci, že se mu hlava motala a pes Ticho se na ní vrh a zabil jí

...děláš chybu Zaffee...koukal očima těma svýma barevnýma očima..jedno oko safírový druhý smaragdový

Pejsek zas cítil ve vzduchu nějakou pakárnu a nadrženě sebou vrtěl protože cítil ve vzduchu krev

taky že jo....

dostal pěstí a tři tejdny se mu vyklaly zuby, nemoh jít ani k zubaři, v práci už nedostal třičtvrtě roku peníze, chodil tam z prestiže a aby ho neukamenovaly volové zajebaný...pes to schvaloval...měl psí náturu..teď si tě vážím...zamilovaně mu šťouchal do krvácející tlamy a lízal mu nohy...miloval krev ,byl posedlej lovem a zápasem.

Byl ale zauzlíkovanej na tkaničkový planetě

Doufám, že mi pomůžete dostat ((Eminema)? ne nechci ho dostat, chci jenom říct, že jsen nezaměstnanej Raper

.. a stejně umíš hovno, řekl hlas ze záhrobí squattu...

" Super, jednu surrealistickou punkovou Mayovku ještě zvládnu. Ještě než se mnou vytapetují bilboardy..." odpověděl si na své tajné pláži.

Darkomag totiž pořád ještě nešel, aby mohlo být konečně hůř, a tak společně se sýkorkama organizoval protipožární ochranu, což teda nebyly přímo molotowy, protože věděl, že se jednou, až tu nebude, bude protipožární ochrana někomu zatraceně hodit. Když se potom konečně mohl pustit do psaní, houpala se hladina času mezi minulostí a budoucností natolik divoce, - ke všemu ji nějaký bláznivý Satan děsivě bičoval, - tak divoce, že dostal kosmickou nemoc a s ní spojenou závrať...

Marnost seděle jako obvykle v rohu, kam ho zvala na kus Věčnosti.

Nicota zatajila svůj kal.

Kapitola desátá

O TOM JAK BYL TESÁČEK BARMANEM A DISPUTACE S TALIBÁNCI

Tesáček vypadal jako někdo mezi Lennonem, Dalajlámou a Alfonsem Karáskem, nosil tu svojí kamizolu, stál za Barem, a co chvíli přišel nějakej sráč a hulákal: "Tesáčku,ty sráčí,dej mi pít." Jasně, že lidi hodně hučeli, ale jednou přišel se svým vlastoručním kamarádem amígem nějakej Sáček z Modřan,z partičky, která si řikala Sedloni a to nebyli žádný Palaši ani Peneři, to byli podrazácí ústavního kalibru a jediný vo co jim šlo, tak vo nějakou oblož, prej si to pamatovali z loňska. Pozoroval to skepticky, paměť mu moc nesloužila, napadlo ho toho čůromedána očórovat a dával pozor, kdy se co semele, měl v té době eště dready, a ty dready mluvily; byly to mluvící dready. Tesáček Sáčka skouřil na mrkev a k dovršení všeho vypadla pak ze Sáčka na tanečním parketu bouchačka. Takže tomu debilovi nezbylo nic jinýho než zahájit palbu jako ve Vertigu, a nebo se sebrat a vypadnout.

Když zapoměl, když vynechal některý ty zbytečný prudy a když z toho neutek, skončil někdy s Tesáčkem do rána na baru na. S přibývajícím špičatým světlem měl kolem sebe čím dál tím víc hustější spirály mračen alkoholovýho soudu Deliria. Až to jednou prasklo, kotel se přelil a tyhle spropadený sígry se pak podařilo vytečkovat. Lidma, kteří si dávali nenápadná znamení, aby měli kam jít a kam chodit. Navzájem se navigovali tykadlama tam, kam vedli nenápadné tenké bílé linie. A ono to fakt zabralo. Pak přišla Pohoda. Zasloužená Pohoda. Bar na squattu se stal barem v paralelní dimenzi, restaurantem na konci Vesmíru. A tahle hra fotonů byla teprv to nejsladší okouzlení, jaký kdy na squattu zažil. Kromě jedný prcinky ze Skořepky.

Nehledě na to...

Bylo v zájmu kosmické stanice, aby odešel disputovat s Talibánci.

A tak musel vynechat bobra, chat a brko. Dost jedlý brko PJ a Dj Jar dy Krejčíře, co s tím kterak šije, a kterýho si prostopnul předchozího večera na dálnici do Mostu. Místo toho všeho rafnil do Kábulu, protože bio mhavý ráno a v mešitách v Kábulu se tou dobou podával odpolední čaj. S dalajlámovou pomocí bylo i tak těžké překlenout bariéru. Vymakat schopnej lýrung. Vlastně na tu cestu neměl nic jiného, než vlastní energii, fyzikální zákony pertuberience a hrstičku kouzelného ovsa. Něco,čemuž prostý měšťan uvěří zřídkakdy jen velmi neochotně, pokud nedostane tlus'tochovou pěstí do nosu - prostý let člověka atmosférou hodný norského Thora, a to pěkně prosím, bez letištních poplatků. V životě jsou prostě chvíle, které vám nasadí křídla. Kdyby to mělo být jinak, stál by celý život za.

Celou tu Talibanskou fotbalovou reprezentaci, kterou sezdal, vedl jakýsi kmenový princ se svým koruním minometem. Trochu šlechtic, trochu bolševik, trochu beduín. Nejvíce Mohameda na něm dělal bič, mobilní telefon a šavle, s kterou rád sekal své poddané do čela. Opékači placek básnili z hladu a poulili rybí oči jsa představami v Atlantidě. Když se Talibanů zeptal, proč tomu jejich jedlíkovi nenakopou zadek, na svých létajících kobercích, řekli mu , že je mu do toho tanec, že oni si tohle vyřeší prostřednictvím tance a princ souhlasně přikyvoval a svého nejstatečnějšího tanečníka odměnil krvavou jizvou na čele. Nicméně čaj došel a podával se káva, čtyřikráte přepařený. Talibani mu poměrně názorně vysvětlili, že je v zájmu filosofie mrzačit a děsit drzé ženy a ničit sochy, protože na ženě prý nejlepší je poddajnost pohlaví, u kterého bohatě stačí, když způsobuje vřelou rozkoš a na kameni je nejlepší jeho víra v islám, nuže chtěli pak slyšet jeho názor. Zapůsobilo na ně, že přiletěl na paegasu, jinak by se s ním vůbec nebavili. Mlčel. Myslel si. Tady by mohl být markýz de Sade z fleku prorokem u stolu z tváře kamene a Michelangelo by musel postavit své sochy z cihel. Mezitím v Lyonu spadl ze stromu Dick a jedna moc hodná sova mu vysvětlila, aby zasadil mrkev. Protože světe div se, na mrkev si potrpí sám pan Tulipán. Když Tulipány klíčí, objeví se nad zemí malinká nachová pusinka.

Ale i tak, s ohledem na sousedské vztahy, dal se do řeči, když se Talibani předtím výhrůžně zaposlouchali do jeho ticha. Řekl:

"V životě je to tak, že je období, kdy člověk srší vtipem od boku a září svou aurou a védy stromů se mu klaní. Do jeho lože klesají celé harémy žen zhypnotizované jeho kouzlem. Jeho šíp nemine cíle, a jeho stůl je plný. A jeho minomet se nezasekne..." dodal, když viděl na tvářích talibánských mudrců rozpaky.

"Pak jsou ale období, kdy člověk to všechno ztratí. Vesmír k němu přestane mít respekt. Posmívá se mu i ten blbeček Pucharda z klinické zaměstnanosti. Ženy si o něm vyměňují drzé klepy, které si zavěšují k naušnicím místo odškrabků od brambor. Šípy div, že se nelámají v letu a hlad není jedinou trýzní, která trápí nenaplněnost těchto nedůstojných dní.

Proto existuje moudrá věda nazývaná Filosofie, aby tomu, kdo ji pozná, zaopatřila to první a aby ho sprostila toho druhého."

Talibánci pokývali hlavou a on pokračoval:

"Jistěže věřící věří, že pokud bude žít podle posvátného písma, nemůže být v jeho životě nic špatného, ale Korán ukládá každému muslimovi i jednu prostou věc, totiž, aby se staral o to, aby žádný jeho bratr ve víře nestrádal hladem a žízní a já vidím, že muslimové mnohdy dělají pravý opak, a protiví se tak svatému písmu. A nejen, oni vedou ustavičné války, aby bylo ještě hůř a Korán tím víc trpěl. A nehledě na to, sama posvátná kniha připouští, že do nebe vede více cest , než jen jedna." - Nic lepšího ho nenapadlo. Talibánci se začali vesele křenit, nabídli mu chutě jídla a samou radostí vystřelili z raketometu. Pokračoval pak veseleji, nasycen k prasknutí.

"Tao, popatřeno jako vítr, řeč souměrnosti nebes, vydechuje souměrnost nebe. Člověk, který jde po cestě, pod jeho křídly, dýchá synchronní dech země. Tao, jako kosmický princip, přítomný na zemi, je pečlivou mírou slova, tristní synkopou očí a přísným chronometrem událostí. Člověk, který jde po cestě až na pšeničnou hráz, do sna žita o ječmeni, tam kde odpočívají staletí větrů, s radostnou zprávou, že ony stromy jsou stále zde a kvetou - ten Člověk opisuje křídový kruh, nachází svůj strom a v jeho kůře vepsaný svůj osud řečí tao. Vraceje se ve střed tohoto kruhu nachází i svůj chléb vezdejší a i v něm zázračně napsánu tuto báseň. Takto je člověku prostou a jednoduchou kosmickou básní nabídnuta byť nesnadná a prostá, nicméně jasná a zřetelná cesta životem, vždyť, proč by se měl člověk tolik starat o to, co je svrchovaností výhradně božskou? totiž o svůj život v nebi. Cožpak člověku nepřísluší nejvíce právě život na zemi? Život, který je, i podle arabských filozofů, ve skutečnosti vlastně tou nejvýjímečnější básní.

Vždyť to, když člověk dychtí po nebi, je jen projevem jeho špatnosti a jeho neúcty k Svaté Knize, vždyť je to veliklam.

Báseň života je. Přestože jsem ji nenapsal já. Ale je mým chlebem víc než víra, která živa je jen krví, neboť je to chudokrevná víra. Mou vírou je jen poesie. Poesie má několik svých prostých proselitých veršů, které jsou v sobě zapletené jako velikonoční pomlázka a navzájem směřují od jednoho k druhému a jeden z těch veršů je zároveň vteřinou Ticha, kterou mohou slyšet Silenciáni i Calmisté a Davidiáni. Přičemž Ježíš druhdy řekl: "a naleznete tyto stromy tak , jak jsem o nich mluvil, když jsem šel bruslit do Stromovky."

Protože Talibánci začali střílet z tanku morseovkou svůj ortel světu, mohl svojí myšlenku vyslovit už jen Noci.

A toto je myšlenka, kterou i vyslovil Noci.

Myšlenka, kterou později vyslovil pokorně na místě, kde jsou na na glóbusu Ticha Ostrovy spění v Severním Tichu v Němném moři. Na místě, kam perleťoví havrani nosí básníkům sýr a oni zvedají své básnířské tlamičky jak Gastóni, jak lachtani.

Na místě, kde kropící nůžky stříhají uši walkmanům, schovaným před cestou v bagáži, před portrétem dospělé Nepálky od Mireqa Kodeshe v aréně Le Clubisme art, kde létá Lord Aircraft, řekl tuto myšlénku do větru, tak jako měsíc svítí do větru, kouřeje přitom cigaretu perónku, a cigaretu buratinku, a jehličí, mysleje přitom na Libanonský plamínek:

Podle patřičných a akademicky respektovaných návodů Silenatiky, Ticho společně rezonující Silenciánům i Calmistům, tento neokynetismus, totiž stoický epikurismus, totiž v tom smyslu, jako je učení o pohodě, protože to, co sděluje je Tichošč : má tři pravdy, tři základní pilíře, tři presumpce, tři piadestaly, tři počitková východiska, z nichž vychází. Z nichž vyrůstá jeho pyramida myšlení. První je , že v životě jde o každou chvíle, totiž, že na každém místečku je něco k čmuchání. Druhý onen sloup je ten, že myši jsou mňam a v čem to spočívá. A konečně třetím bodem, který dohromady dává křišťálovou pyramidu a kvetoucí strom této filosofie je to, že co je k jídlu, to je k sežrání. Z těchto tří presumpcí vychází pak celé neviné ponaučení. a to totiž: Nepruď, nebo budeš všude za debila. Biblí této víry je Doggod.

Nemaje co dodat, propadl se zpět v Ticho. I tu opustili Talibánci planou filozofskou poesii, podle nich jen úmyslnou kašpařinu, shromáždili Korán, spálili ho, tak jako dříve pálili Černušákovu učebnici hry na trubku, běhali bosýma nohama v plameni, pak jeden každý z nich vyndal jeden každý celý Korán zpět z plamenů a vydali se pak svorně do mešity, poklonit se slunci. Ticho v mešitě rušilo jen chrastění nábojnicových pásů.

Též na baru došly mezitím mnoha borcům argumenty, zatímco jejich sekery rostly tím více závratně a též jejich žízeň jevila se neotřesitelnou vírou.

"Kde jsou kurva nějaký ty naše bundy?" vykrkl ze sebe jeden.

Myšičky se zabalily ranečky a utekly k ticháčkovi na půdu.

"Tak koukám , že je tady těch feneček nějak najednou moc," vypravil ze sebe internet. Začali se pošťuchovat.

A ticho začlo: tady na těch vynalézavých nožkách, to jsou Zakopáváček, zakopálek, škobrtníček, škobrtálek a malíček.

Dole se pral Dick, protože spadl ve Španělsku ze stromu, s filosofem Nadou, protože se mu líbila jeho blondýnka. Byla z Ostravi a měla kratky zobak. Byla ze Stodolni. Šajnovala jako Buraček.

A tak squatt stratil na nějakou dobu něco nových přátel, a všecko mohlo začít znovu...

Ta věc měla dva, ..., tři dobré konce: Dick zasadil mrkev, která hořela jak zapadající slunce, a květák, který vzešel z pěny, a kedlubnu, co měla správnou pucku, a udělál squattu bříško i s okurkou a pan Zola, když to viděl, tak běhal po Paříži a volal: Stal se zázrak . Načež Voltaire pravil: "Bane. To jste pane nikdy nebyl v Paříži, protože Paříž si nosí každý v sobě, milej zlatej, jestlipak víte, že Praha je teď hlavní město Paříže?" a spucnul hrstičku pistáciových oříšků nakládaných v cukru, kterýž to nášup zapil kávou a ztrávil opiem. No, a nakonec, nakonec se ozvala jedna holka, velmi pyšná na svoji nadpřirozenou přezdívku, která věřte , nevěřte, zněla žižkovská lamunda. Pyšně se rozkročila u baru, pohupujíce boky a její modrý řasy pálily do očí. Takže Mimozemšťani na bázi Dickovi zahrádky, poněvadž to bylo široko daleko to nejvoňavější, co na squattu bylo, udělali chronometr k Matrix. A kdo se o zahrádku staral, ten byl s tím chronometrem synchronizován. Jako by měl v sobě chip.

Brzy po těchto událostech se filosof Nada stal skoro tím nejpovznešenějším člověkem a básníkem, jakého kdy Paříž měla. Dlužno dodat, že jeho absolutistické manýry a učebnicová vizáž ho k tomu již dávno vyzývaly. Byl na vrcholu Dandysmu společně s Juliánem Dandou, oblíbeným básníkem Básníka Ticha - ten byl ale Puerista a tvořil Nirtru.

Ten třetí dobrý konec, totiž , že se muselo začít znovu, protože, když je na Squattu bar na konci Vesmíru, tak je jasné, že tam někde konec Vesmíru je. A!. Má tam svůj pelíšek i ta potvora. Bestie 666. Protože všecko musí mít svůj pelíšek, i tříšestkový puňťa, jinak je zle. Ta potvůrka, to byl jeden z Titánů, ale tahle doba mu lezla na nervy. No, a na konci Vesmíru, tam je ta otázka furt, co teraz, a?

No co, zahulíme, uvidíme...

Jenže zázrak se nestal, protože tři nejsou zástup...

A byl to tedy, když ne zázrak : Manifest Míru! Co ho napsal František Vaněček, syn Františka Vaněčka, předsedy Spolku chovatelů exotického ptactava. Vaněček znamená v ptačí řeči Užvatlánek, lépe řečeno, Něco jako prorok spásy - "ptákoviny", jako, a zatímco lidé slaví Vánoce, ptactvo slaví Vaněček. Pochopit to, znamená pochopit, co je pro ptactvo posvátná máma Pípa. Pochopit, to znamená být tutti, což znamená v ptačí řeči člověk. Totiž celý manifest míru byl o tom, jak si život na planetě představuje zpěvné ptactvo a obsahoval magické virtule, které kdo ovládl, dospěl k poměrné nesmrtelnosti.

Byla bitva u starýho Růžičky, jak bylo předpovězenou vědmou Cassandrou.

Mistr Roterka to kdysi dávno popsal jako bitvu o les Trabant.

Tonika, Fonika, Smysl, Obraz, Dejá -vu...

I předem prohraný boj je boj, a ten vedli squateři za Utopii.

Nuže modleme s k velkému Jeřábu.

Klidně můžeme společně usednout nebo i kleknout před Kristem

V předvečer vzpoury Androidů vypukla na lodi vzpoura, oh neen,...

Tak super a je vůbec napnutá plachta? A je těch vzbouřenců alespoň tolik, aby uveslovali loď proti větru? Bez pomoci Androidů? Dick, kterej neměl rád pečivovitý řeči, upekl placky a byly skutečně dobrý...a tak dny utekly jako placky

...

budeme aj na miladě prudit vykřičník lebka zkřížený hnáty

vypadni zaffode

kontakt! kontakt! skandované rozkazování několikahlasné až několikahalasné

squatter žije, protože furt chčije...

...

zdalipak může být ticho i o něčem jiném ?

jednou se ticho fakt napíplo hroznejm způsobem, řka , že nebude miliardakrát denně telepaticky zdravit, že si na konfesi nepotrpí a jestli je to tak, že bude rači ticho z plezíru a přišla velká námořní bitva v čajovně, ve které bojovali Hans von Mrquenstein, Edie de la muf, holandský malířský mistr Van Eyceyk, Matěj Nůžka, Klar deff bart, Herbert von Flora, Den Acroid, Martin Logik von Střepnicky , Stanislav Vostrovský, a Bery a Tři batohy a bylo to něco jako roztančit grizzlyho.

Aick clon Dyr nehrál, protože ho jeho sektářská vášeň zahnala za hranice Vesmíru, odkud se pokoušel vytvořit nás všechny v oněch několika málo nanosekundách tvoření podle předobrazu vlastního. Tak jako tak naše osudy závisely na jeho tvůrčích schopnostech. Meluzína s náma hrála karty a foukala nám do piva

Byla to chvíle na Gin s tonikem, alias džin feez, byla to ale i chvíle zjevení, byla to chvíle, kdy Etna ržála jako kobyla utržená ze řetězu, byla to chvíle, kdy se na Floridu řítil hurikán Frances...

kdybymunenafackovalnadálkuArabKalimero, propadl by se do jakéhosi dejá vu, do města, které už znal, do města Noci ,které znal jen z Fantazie, přestože to bylo město poměrně ponuré, k železném schodišti ležela přitisknutá nahá těla, bolest z nich jdoucí jímala duši, schodiště však vedlo jen k nejzažší traverze chladné konstrukce, v několika ulicích opodál byly podniky dobře mu známé i squatty v jiskřivém propletenci, čas vířil ve zkumavkách, čtyři chlapci, kteří se dobře znali z tohoto světa stáli kolem pískovcového vodotrysku s několika chrliči, tu jednomu vstříkla písčitá voda do očí a pak dvěma vytryskly z očí proudy vody navzájem z očí do očí, tak stáli proti sobě, protnuti řetězci vody tryskajícími z očních důlků. Tu se objevila opodál vodotrysku poušť. Na ní hned se zrýsovala oněmující duna. Tu jeden vykřikl a druhý hodil za dunu plechový hrnek, na tom místě povstala vláha a vyrašila květina. Z poza duny však vyběhli dva manící v pláštěnkových kombinézách stříleje ze svých ramen quarky. Utekli však před nimi, tvrdí jako biskvit.

Jednomu z nich proklestila cestu Morgan.

Rozhostilo se březí ráno. Milý terminál připomínal Slunečnici, tak uběhlo několik dní a nocí než kostelní věž odbila skřivánek a musel jít zařídit pár věcí do města. Od chvíle, kdy dezertoval k plážové internacionále, mizela všední realita z jeho života, jak stonožka prchající před sluncem.

Přestože pracoval, ve spolupracovnících poznával dávné partnery. Celý předchozí život připadal mu jako zlý sen. Ve městě Noci trávil pak většinu času...

Konečně zapřáhla mu vůz, dojatě uchopil její dlaň.

Paní N. mu vyčítala , že její dceru kvůli jemu unesla virtuální realita, byl však stejnou obětí...

Samá zeď a mozek napojený na počítač, jinak už nic...

Pak už jenom Cínová armáda Chroupánkovýho generála a sešlý chrumky.

"Kdyby někdo nevěděl, co s tichem, měl bych tu svěží úvahu na téma : úvaha na téma anarchistické odpoledne, pronesl nad stínem jeřabin a novou konstalací hvězd telepaticky Nada.

Martinéz vzal beze slova loveckou pušku a vydal se na lov blátotlaček a panelákových muflonů, který si jinak bral rád na mušku sám Velký Bílý hrabě...

Na squattu žilo dvanáct havranů, kteří se bratrsky dělili o troje Havraní košile

... v jezeře se mezitím objevilo několik nových návnad, mezi bardy z rodu kaprů vzplanul nový boj o to, kdo lovce přelstí a slaďoučkou mňamku donese v tlamičce sladké Rybaně. Bezostyšná vůně vnadidla pro ni byla neodolatelná

Losovali šupinou a první plaval Karlík. Fousky nastražené jako telegrafní tykadla, ale ztratil nervy, z mňamky se ani neudrolilo. Rybana smutně zavřela zlaté oči. Druhý byl na losu Natek. Pak už celé jezero sledovalo prominentní boj. Nakonec se vrátil s natrženou čelistí. Rybana ho krmila, ale po třech dnech zemřel v labyrintu vrbových kořenů. Ten den a celé tři příští přinesly smrt sedmnácti rekům. Ale Rybana nápadně zkrásněla, i ostatní z jejího lejna, šupiny se třpytily jako zlato.

Kapitola jedenáctá

OISKÝ ZÁMEK

Jak napsal Der telepatische unterzeitung: Das Stille ist natürlich unterkunft.

Mysterium nebes se řítilo po obloze. Plískanice odhalila v jednom nervním chipu tuhle stránku jeho deníku:

Dodekadenáctého mrzouta:

Do některých mystérií života na squattu bylo možné pronikat skutečně jen sotva, co by se za nehet vešlo, a poněkud neobratně. A jedno z těch mysterií, které předčilo můj důmysl i fantazii byl Oiský zámek. Nad zámkem neustále kroužil Virtuál s ostřelovačem. Ten chlap měl na obličeji skutečnou azmabestovou masku. A když měl dobrou náladu, zjevoval se pověrčivým Afričanům. Mě nacházel v Metru, podle mírně chaotických zákonů proměnulivosti, ve chvílích,kdybych to naprosto nečekal. Najednou mě měl. Z umělecké masky , které jsem se tápavě dotýkal, sršely jeho oči.

Jedinwj , kdo se mu mohl vyrovnat byl Martinéz, ale Martinéz byl na lovu blátotlaček.

O tom, co se dělo uvnitř Oiského zámku, kolovaly hrozné zvěsti. Ve 23. století měl údajně oiský zámek padnout do ruky náckům. Byla to tedy pěkná caklovina.

Jeden rok byl na squattě ve znamení boje s Wehrwolfama. Bylo to hodně hustý. Nakonec se nějak vypařili. Dlouhý měsíce mi ale tenhle energetický boj mytologií přišel tak strašně zoufale prohranej...a vysilující...

Ale z této Ojny pak povstala Legenda OI! Se symbolem Šiškou.

A povstal OI ! bůh volejboilistek

A povstal Divoj , divadloi oiské Mytologoi.

A povstaly trumpety v rytmu Ska. v Tr.Ojském zámku pak hrály Ska! Oi!

Oier Lužnik mě trumfoval tím, že si na mě dokázal dávat majzla a měl mě v předstihu. Měl mě přečtenýho líp , než já jeho.

Kdykoliv se mi podařilo proniknout do některého z předsálí Oiského zámku, už mě měl. Měl odhadnuté, které chvíle můžu využít k tomu, abych do některého předsálí pronikl a používal průhledné záminky, jak mě odtamtad vyfuckovat.

Například takovou záminku, že jsem za sebou nezamkl mříž, naštěstí byl natolik dobrej, že se vůbec nezmínil o tom, že tím důvodem , bylo to, že jsem klíč od mříže vůbec neměl. Ale hrozně mě setřel a poslal po svých, poslal mě tu mříž zamknout. Takže jsem šel vyčarovat klíč. A pak jsem zjistil, že vlastně ani čarovat nepotřebuju. Totiž. Ten klíč, co jsem kdysi našel v sutinách, tehdy ten den, po tom průšvihu, kdy jsem našel tehdy ještě opuštěnej dům, po mnoho letech našel svůj ztracenej zámek. Zní to jako neuvěřitelná náhoda. Ale na squattu takové náhody nebyly náhodou. V náhadu jako takovou se vlastně ani nevěřilo. Věřilo se , že náhoda je positivním nebo negativním projevem vyšší intuice nebo pastí. Ve skutečnosti jsme potřebovali skutečně velké množství velkých náhod, protože motory naší lodi, která uměla proklouznou do paralelní stratosféry, ty motory byly zařízeny právě na náhodnostní pohon. A loď nesměla nikdy ztratit svůj úzus, jinak by explodovala.

Jen jednou jsem pronikl do srdce Heat machine. Byla to síla.

Anděl ska. Anděl ska.

Miga maiga miga miga plex

Pega pega pega superplex

Já jenom leze po hruškách

a nechci mít na čele hakenkrajc

miga miga miga migaplex

Pega pega pega superplex

oioioi

a mám to na diskošce...

blbečkové...

***

Pak přišel za Martinézem nějakej Anarchomonarchista, jmenoval se Reggio Leone. A řekl:

"Nejsilnější vírou lidí bylo, že se vrátí Ježíš, a on se vrátil. A protože nemůžeme jít proti lidu, mám pro vás dopis od Císaře galaxie. A vy víte, že je císařem 25 miliard planet."

A Martinéz řekl: "Už jsme ten dopis četli"

Načež odkryl korouhev , a pod byla klec se zlatým slavíkem.

Reggio Leone otřel unaveně slzu ze své mačety a sedl si na kejvák....

Pak přiběhla ruka a držela loveckou pušku...

"Dobrá ruka," poznamenal Leone docela trefně...

prý se u Vás ukrývá Markomag ? dodal

Martinéz zavřel oči a slavík se dal do zpěvu

máme tu krále Noci a Zaffoda...

Ty jsou v pohodě, odtušil Leone a zašklebil se puckavě

" Vy všichni víte, že má Ticho rozbitej mozek..." Do místnosti nakoukl zvědavě vánek a nakreslil záclonou na zeď plachetnici.

" My sme mu ho nerozbili..." v místnosti znatelně tiklo

" Hm, a co o něm ale víte..., " podotknul Reggio Leona hlasem Radka Brzobohatého

" Jenom to co vy, že má na každé ruce osm prstů..." odpověděl Martinéz a na okení římse se mihla sýkorka.

V dopise bylo mimo jiné poděkování za poklady...rovněž se Císař na základě meditací rozhodl neubližovat našim gazelám...

vyslovil radost nad tím, že jsme odpojili ortoreaktor a věnoval nám kněžské požehnání, které propálilo skřítkovi tričko, skřítek byl vůbec superman....

Byl v něm - ne ve skřítkovi ale v dopise - chip s několika pegamegamegádama na entou not k poslednímu Chzeck -tekk teknival, a poprvý se stalo, že to ticho rozdejchalo, dva obláčky růžového kouře, dva obláčky oranžového kouře, palcát a plátýnko s tripama,

byl tam edikt k ekologickým opatřením kolem velryb, delfínů, mořských koníků, draků, slonů a fenků...

některý psi jedli cuketu a byly z ní úplně zhaffovaný, bylo toho haffo, šmahem dost, cukcuk

když se potom všichni skouřili jak jetel, objevil se v mraku kouře náčelník Sedící býk a k nelibosti všech

Čejenů chechtal se jak racek...

Svobody jsme měly tři hrušky, olej a pytel oříšků, bylo jí tolik , že nám každému stačila na 777 životů,

Udržuj svou olejničnku plnou, mounťák a tyčinka do Číny, Čaj - Van, Symbol Tao , velká rudá s čajvanskym okem,

Měli jsme , co jsme chtěli a To nebylo málo...

Bronťa, Puňťa a Ťuňta hučeli jak pacící..

Ticho mělo radost, protože konečně přeložilo celý lexikon do Sirrahštiny.

Taky jsme dostali nový srdce, ale to srdce to se rači samo schovalo...

Nebe mluvilo o Robertovi, celou noc se plížily po nebi šěľťový stříbrný mraky, až později se dověděl, že ho gangsteři připravili o byt, jako jeho připravili o fotografii jednoho rozjetýho vlaku

Na letišti Růžině to vonělo jako u Ticha na půdě a Eskorta s krycím názvom Profesionálny fíkus odvážela rovnou z auly Michela z Bogoty , ale jeden Fíkus v nirtrové jarastáčku, co chodí do Slavie na blíz, dal tomu cizímu fíkusovi fík. Vnímafón jen štkal, když přišel Kladivo Gregor, hnusnej pedouš, co vypadal jako polivka z pytliku a rozmetal sazbu a zmlátil Jeffa, kterej vypadal jako pohádkovej princ a kterej mu to zatraceně vrátil, když s ním vymlátil a vytřískal Mcdonald

Načež přišly nějaký výhružný dopisy od nějakých teroristů

Ptáci cvrčeli, peří lítalo jak střelený, některý letci byli tak rychlý, že jejich brka vydávala nadzvukové vlny a někteří byli rychlejší než světlo, a ptáci měli čím dál tím víc šílený peří, peříčko

Hrabě Prčic z Trnky vyjel do Rosic na bitvu mezi Modrou a Rudou růží do Roses, doprovázen Pánem z komží a mnichem.

Stejně se zase celý ticho brzy rozladilo, což bylo slyšet i v dakuzativu...

Ještě ke všemu lupičí ukradli pegafon...

Ticho potom uteklo z domova a milada ho šoupla do děcáku, bratranec martinez jezdil na kole a truxa šel k Vltavě na brko. Razumichin se jen zeširoka usmál.

no jó,...

no né... řeklo ticho...

tyjó...neslo se ozvěnou přes celý Ticháč...

"Co je novýho?"

"Komorous se odstěhoval do Humpolce."

"Válka je teď docela hustá," poznamenal nějakej borec hustě a Kobrová si namalovala pramínek

"Bodejť by ne, taky je to stará bába, už aby chcípla..." řeklo Ticho

čus práci

jde minimálně o všechny

Kapitola dvanáctá

SILVESTR

Špičaté světlo otevřelo den jako pomerančovou lasturu

"Dobrý ráno ty Ticho...." Řeklo Všecko.

"Dobrý ráno ty Všecko..." odpovědělo Všemu.

"Čumíš jako socka..." zahlásilo Všechno

"Víš proč sebou kytaristi vozej na koncert paličky? " zeptal se, když zavřel oči a zamáčkl slzu.

"Aby mohli parkovat na místech pro invalidy..., tak upaluj básníku."

Moje nohy jsou ocelový péra, moje ruce jsou ocelový křídla, kdo tohle nezná, nebyl nikdy v austrálii....

Na Silvestra mu bylo dopřáno to skvělé povyražení statečných mužů a to, že mu chlapci řezali pilkou na železo parohy. Krev tekla do mozku.. Plakal , vyl jak pes, vztekal se, prosil, štěkal, štkal, vrčel, nadával, vrdlouval, "ach ano, miláčku..." a pil marihuanové mlíko.

Takový je někdy život..

Ale jinak panovala v bunkru celkem srdečná nálada.

Až na to, že někdy po půlnoci vtrhnul do bunkru zmáčený Pierre. Na sobě měl zbytek karnevalové masky, oči ubrečený od slznýho plynu a pod okem modřinu. Přijel fotonovým výtahem od Eiffelovi věže. Chvíli se strašně vztekal a rozhazoval rukama a nakonec za sebou třísknul dveřma, až na zem spadly jedny starý porcelýnový hodiny, na nichž bylo furt asi tak třičtvtě na sedm a tři minuty ... Když pak nadruhý den přišel návštěvou filozof Klíma, velice se podivoval-

"Ale.....tyhle přeci neměli přijít na řadu až tohle století..." halasil čert Čert z pekla, na což bylo nutno brát zřetel, protože Čert uměl přičarovat skutečný vítr. My lidé mu říkáme tak po našem, po staru Čert, v pekle mu ale říkali Grúz.

"Nu což, utíkaj nám lidí..." mával rozšafně rukama Generální Ještěr, odněkud od šamanských ohňů Sibiře, byl kouzelnej, ale i ten se měl narodit už před sto lety... ale zapoměl na to... stejně jak na Ticho ....trochu jim to ulítlo...asi všem....

Asi se trochu zapoměli v Nirváně, což udělali dobře, protože kdyby přišli na pupek přesně do svých století, moc by se na zemi neohřáli. Konoc konců to byla ale hlavně záležitost maminek.

Když ráno usínal, odlétala z Crossu kosmická loď , posadil se v patře, myslel si, že si navlíkne skafandr a odletí, nechá všechno plavat a už se sem nevrátí, ale usnul s rukou v rukávu, spal napůl ve skafandru a probudil se, když se stala ta strašná krutá vražda a v nedalekém Kněževsi vyrostl novej temnej pomníček ticha.

Temný pomníčky ticha, z kterých běhá mráz po zádech, ze kterých je ti na nic.

Je to, jako když ta holka v Clichy na schodech štká : "Tak k čemu to vlastně je?"štká takovým tím kosmickým jazykem, který mu porozumí i absolutní analfabet.

Tohle byl ale hodně temnej stín.

Někdy na podzim potkal Míru, chvíli předtím, než ho zavřeli. Pod čepicí měl joint, a v očích slzy.

"Víš proč je tu Vesmír?"

"Aby měli planety a rakety kde bydlet"

Míra mlčel

" Jde o to, že někdo zabil jednu holku..."

"No passaran" rozloučil se a rychle odešel...

Jenže on jí slíbil, že jí zachrání...

V dneska už teda rozbitym časoprostorovym stroji, a že jí jednou pozve na zmrzlinu.

Ale Smrťák byl holt rozjetej a za tejden ho jeden vesnickej narkoman z vesnice nedaleko místa vraždy napad ve vlaku...

"To je von, von tu holku zabil, sou toho plný noviny..." přiběh k němu a začal do něj bušit... a pak se to stalo...

Nemoh se s tou smrtí smířit, ale vraha najít nedokázal, bylo to totiž mezi dětma, kam my nesmíme a ďábel se jenom temně smál : "žvýkačku ticho, já nechcí zmzlinu, chci žvýkačku."

Stejně tak se nedokázal nikdy smířit s tím, jak málo prorokoval povodně, až snad na samý mezi zbabělosti, vlastně si jen jednou vylezl na židli, aby vyprávěl lidem o přicházejících povodních a trápil se tím, že nedocházal zachránit baribaly. Totiž, když to přišlo, potkal ve městě svojí ilegální tchyni, a na tom celá záchraná operace shořela. Byl furt jak v nějakých virtuálních okovech, který vnímal, ale neviděl je, byly přestříkaný digitálním sprayem, kterej trošku znal, protožně s ním taky rád pracoval. Jeho zapečená paměť dostávala šeredný kapky a neměl prachy na novou;, koupil si derivační inplantát a ten mu po třech pikosekundách rozmlátil nějakej zkurvenej hacker, alias velkoryse pověstný agent mlátička.

Nešlo to, svět zavřel dveře, čert ví jak...

Jeho pohnutý osud tím vzal za svý. Přitom to všechno věděl. Jenže , když to mělo přijít, byl pekelně rozhozenej, potkal ženu o který by mohl prohlásit, že je jeho nenastávající tchýní, a to byl ten šok , kterej on neustál, ...a kterej utopil všecky Baribaly. To že byl sám, že ho v osudný chvíli nechytla za ruku a ... místo toho ...

Pak se dělo nevím co, podřezal si žíly, krev tekla do Vltavy a na beton, házel do rozvodněný řeky obrazy v láhvích od tonicu...Ale to bylo v srpnu. Tak takhle dopadl ten slavnej Hollywoodskej příběh... Seděl uprostřed rozbouřených vln jak hladový ptáče Fénixe a naprosto mu nedocházelo, že mu zřízenci zastřelili Slona Ježíše.

Na všechno zapomínal. Všechno mu docházelo pozdě, bylo to, jako když byl v koncentráku a pral se na kuřárně a jeho pohyby byly injekcema desetkrát zpomalený, takže s oslepenýma očima plnýma mlhy mátořivě tápal do prostoru, zatímco dostával nakládačku. Byl zahlcenej miliardama signálů , ze kterejch mu bylo na nic, mlátil se s virtualitou furt do nekonečna, tisíc záseků za minutu, ale ty nejdůležitější věci prostě nestíhal, zabýval se miliardou vzteklejch harpyjí jako Prometheus, mirádou kosmických šermířů a psychogladiátorů, na který třeba ani fuckt neměl a který dávaly ale skutečný rány skutečnýma zbraněma, a proti kterejm měl jen jednu posvátnou zbraň vyrobenou z posvátný nirtry a stříbrnej boxer, kterej vzal čert, mrtí pomatenejch jogínů posedlých ustavičným dokazováním své neexistence. Krvežíznivejch telepatů, i docela milejch heboučkejch a mazlivejch signálů, jednou mu mozek vypnul jako překlikovanej server a v posledlosti svojí vlastní negramotností, když tu sílu měl, tak sepral všecko na jeden kotel; pak ale porušil slib, který Barboře dal, a ona byla mrtvá...

Když mu to došlo, nemohl pochopit jak to mohlo takhle dopadnout, opravdu mu zničili všechny instinkty a logické obvody?

Jak dlouho bude se zatčenou a zatopenou hlavou chodit přes mrtvoly? Je tohle Revoluce? Musejí být všichni svobodní?

Byla to pomsta Pekla? Asi neměl nikdy napsat tu Lolitu !! (Show must go on)?

Byl nějak blbě skouřenej jointem

Jedinou jistotou byl v tomhle světě skutečně jen Bůh a chtělo to Pohádku. Nic jinýho nedávalo smysl.

Jenže jeho sežral drak, princezně vytrhly mandle a krásná Bára zemřela ve sněhových závějích rukou malý Stvůry.

Možná to bylo tím, že jako Netwar nemohl překročit začarovaný kruh, rozmotat gordický uzel, který někdo druhý neustále znovuzavazoval, jako by tím kopal do želvy, ach jak kruté a nelítostné. Poldinka vystrčila hlavu s akvária a pak rychle odpádlovala pod okysličovač. Taky tomu nemohla věřit.

Sačarovaný kruh začarovaný kruh začarovaný kruh začarovaný kruh

Slovo Bůh Oheň Galaktický duch Vědecko fantastická Revoluce

Co znamenají příští časy, příští chvíle, obměna světla?

Která slova poletí jak šíp, vystřelený tětivou myšlenky přes příští století?

Kdo z těch, kteří přijdou po nás, si do svého vědomí nechají načipovat

naše představy a sny?

***

Přitom se ten jeho zatemněnej línej utahanej zkurvenej hříšnej mozek dokázal flákat po literárních kavárnách, který utěšeně rostly s narůstající senza ochotou mládeže chlastat s básníkama; a blbnout dívky s básněma : H.E.L.P , zachraň mojí hlavu, polib moje rty, ne na tý hlavě, kterou vidíš, ale na tý druhý, na tý, kterou nevnímáš, na tý, kterou nemám, kterou mi usekli...

Promiňte, jsem nezaměstnaný herec, živím se prodejem svých knih...mohla by jste mi půjčit běžky ?

Celý druhý den po Silvestru zůstal uvězněný na dívčí koleji, kam se šel umýt. Protože, když se milovali ve sprše, vysprchoval si džíny.

Takový je někdy život...

Ona pak vyprávěla pohádku. O ledním medvědovi, který v Grónsku nasedne na kru a pluje na Island....,

A pak pluje zase nezpátek.

Ostatní si koukali přišít nějaký to zranění, aby mohli na Silvestra z linie, když ne domů, když většina domov stejně neměla, tak někam do zázemí, do klidu, mimo rachot bitevníků, mimo megapascaly sevření, mimo bojové časoprostorové quarky... dát si někde dvě tři pivka, úplně v klídku, blaženě shlédnout Mrazíka, přespat třeba v maštali plný PÍCE....s věčným přáním proletět se v dopravním letadle...aspoň nachvíli vypadnou z bunkru...

Jemu byly tyhle záležitosti letu svym způsobem šumák, kdyby nebyly ,

v tomhle se nechápal, věděl, že na M. holky moc rači nesměj, nebo aspoň do některejch věčnejch jointů věčně zhulenýho labyrintu zaboha ne, ale někdy byl prostě zaslepenej... bylo to dobrodružný, ale nebezpečný...

Už vím, co tu voní, Skořice...řekla...ve čtvrt na pět ráno...

Konečně se To odlepilo od země

Je věk vodnáře a budoucnost pevně drží v rukou Poseidon, nikdo přesně neví co se stane, budoucnost patří malým vodním vílám a je zastřená rouškou tajemství...úplně přesně řečenou mlhou vod

Chtělo by to vodní dýmku...

Kromě popsaný a nešťastný zničený budousnosti, kterou se nějakou záhadou nedařilo vole nófjúčr zachránit, šlo teda hlavně vo to, kdo je ten dřevěnej kůň a totiž, kdy Milada slavně padne, neboť její unavení obránci budou zabiti ve snu, aniž by Miladě přinesli její střevíčky

Lékárnička byla vydrancovaná, jahodník někdo rozsypal, tapeťáci s námi vytapetují bilboardy, kolem Milady pokvetou tulipány a z císařových zahrad zapěje slavík tak krásně , že ho bude slyšet až na měsíc

Mezi lidmi se říkalo, že císařův slavík ze Sirrahu zapěje ve skutečnosti jen jednou a uslyší ho jen Ticho

a že tady vyhraje jenom Mirachel....

Oproti obvyklému bydlení vypadal Squatt strašidelně, ponenáhlu se tam už skoro všichni báli chodit

Chodby s otlučeným zdivem vedly do vybavených místností s computery; zvláštní svět

Často to znamenalo zmizet ve Vesmíru nebo bůhvíkde, nebo taky pořádnou prudu, ale pořád to ještě nebylo tak strašný jako v přístavu Dogy, nejstrašidelnějším místě ve Vesmíru, kde se nejednou něco vylouplo z hyperprostoru, aby se Vás to pokusilo sežrat...

Pak najednou ožil....

Zbývalo jen vypracovat pečlivý seznam markýz, které měly být pozvány na koncert Roy de Nuyt, který hráli Ska´n ´Ska

Předkapaly Bandaska Skandál a nějaký alkalický heavymetal: Herrloock Shellmes. Bandaska byli dost dobrý i na dóóóst dobrý mejdlo.

Jasně že jo, i když tam bylo hodně kluků ve Vančurovských čepicích, kterou kdysi taky nosil, takovou tu , co se líbila Vlaďce.

Green Mirror o Bandesce napsali: " Derivace hudebního Panaptedia v živém křídle zvuku je přímo úměrná nebo vyšší memickým zvukovým kapsám, které v nás zanechává zvukový smog a námořnická rytmika nás strhne, lepšími slovy: slyšíme kolem sebe horší sračky. OiOiOi. Na Bandasku pudu , protože vim, že se nebudu nudit, protože vím, že troubit na trumpety se mi líbí...

Protože vim, že jsem jako kluk hrál celej život na trumpetu, ...

Všechno bylo úplně jinak!

totiž:

máme v sobě kladivo

svět je jedna velká rána

ďéda šlápl na vosu

a ta ho pěkně žahla

máme auta z dovozu

svět je jedna velká kára

ďédo uhni z provozu

než přijde ta rána

známe slzy z Davosu

a na srdci zákal

ďédo přeci neblbni

naposled si zakal

sladký jako minaret

zapalím si cigaretu

je sladká

- mám to tady na posled

a brzy bude k létu

- mám to tady naposled

a jaro

jaro bude k létu

PS: Po dokončení románu, na začátku září začal autor skutečně a rozhodně pátrat po vrahovi Barbory Němečkové, devátého září vraha dopadla policie. (Poznámka vydavatele)

Kapitola třináctá

XIII. CHODBA

"Ja russkaja,"... zašeptala do noci.

"Pačemu,"...zašeptal do noci.

"Eto takoje kaldovstvo..." odpověděla kráska, která na rozdíl od některých jiných návštěvic squattu nemusela toužit po cenzuře. Měla na sobě sytý palladiový klokočkový pulovr a v očích hvězdičky. Byla hedvábná jako chuť čaje.

Dlouhé chvíle váhal, či je ona představou, nebo on úplným bláznem.

Až ráno zjistil, že ona je. Naděžda Vločková. Nadechnout se z ní bylo na dlouho.

Věděl na dálku, co si lidé myslí, a někdy ho to strašně bolelo, ale ona byla.

...myslel, že se půjde dát do sběru; myslel, že nafackuje prvnímu prezidentovi světový banky, kterýho potká; myslel, že se znovu stane Gagarinem; myslel, že si nechá udělat asklepionskou plastiku; aby mohli ničím nerušeni, zajít do vedlejší čtvrtě na pivo; myslel, že dá celýmu lýrungu ústavní pohoff; myslel, že si svůj Nocí zmačkanej ksicht, narve do lví tlamy, aby ho nikdy neviděla; myslel, že revoluce už dávno skončila, to protože to dokázali: není bída, nejsou peníze, nejsou otroci ani bezdomovci, není policie, nejsou fašisti, nejsou sekty a hlavně nejsou politici. Do zemí třetího světa je místo ropovodu konečně zaveden obyčejný vodovod. Beztarostnost, lehkokřídlost, pohoda. Pruda skončila!

Naděžda Vločková byla ze skonfiskovaného prvního království. Neobyčejně sošná roštěnka. Vypadala jako Marusja. Ne, vypadala jako Lidka. Ne, vypadala jako Marusja, ale byla to brunetka. Ne, vypadala jako Lidka, ale byla to oříšková blondína. Když si říkala o zapalovač, říkala ohňorek. Byla na squattu od včerejška, to znamená asi sedmnáct týdeních lokomotiv, v doprovodu dvou Bělorusů a pobyt na baráku pro ní znamenal jednak složitá jednání o postavení běloruské emigrace v Sociálním fóru a jednak setkání s Dáňou, velkou umělkyní, která hrála s kapelou v Roxy a jejíž otec byl šéfem Moskevského národního divadla, byl to hrdina Arbatu, který popíjel vodku ještě s Vysockym, kterýho si Dána pamatovala z dětsví a když se opila, nechala se přemluvit, aby na squattu zpívala jeho písničky.

Když zkoušel Naděždě připomenout druhý den jejich setkání, lehce ho odmávla. Měla už svůj kruh nabitej a hovořila rychle. Nalila čaj, když kouřila joint. Byl to ten den už dvacátý sedmý joint. Nu, neměl k tomuhle problému stejně co, do Oděssy daleko, kolem pasu 69. Šel hledat psa Ticho, který si vymyslel, že povede psí vládu, a obíhal hafiče basetů, aby se s každým popral, protože každý registrovaný hafič mohl hrábnout packou za vůdce, ale cestou potkal dvě Baskičkanky a krásnou Lotyšku. Hned jak ho odlapily, začly balit hašiš. Hašiš Maria.

Co znamená mávnout brkem...

.....Jenže, dal si přes rameno jako kříž slaměný terč, a taky dopravní značku : Zákaz střelby na sportovní delfíny! a odporoučel se do zahrady. Cestou vyndal z mrazáku Lejbu a řek mu: "Sakra Lejbo, jakto že zas dřepíš v mrazáku? Di prosím Tě domu, a cestou se zastav v kostele, ještě tě tam nikdy neviděli, tak se nediv, když Tě tam vůbec neznaj...a dej si čaj..."

"Ba ne... ticho...já du na Zábradlí..." mávnul Lejba rukou

A pak..pak se přeci jen vrátilo dovnitř...

Nebylo to s ním lehký, skutečně moc nemluvilo, protože mu z mluvení nebylo moc dobře, a když už, tak somrovalo implantáty, maximálně řeklo:" Moc se omlouvám, ale asi jsem si spletlo Vaše město s New Yorkem, ale mrakodrapy tu jsou, isnit?

Manhatann, si? Pěkný město. Můžete mi říct, kde se tady udílejí Nobelovy ceny za literaturu? Rádo bych se zítra pro jednu zastavilo, když už jsem tady....No, přeci, za trvalý přínos Jupiterské literatury Vesmíru...."

Vzal jednu Baskienku do jednoho z podkrovních pokojů, který byl právě opuštěn, byl, jak bylo občas dobrým zvykem otevřený, a na posteli ležela opřená o pelest kytara. Ta zachránila iego život, život rozpolciony. Protože v jeho půdním Ateliéru bydlela právě dvojice mladých Dánů, pohyboval se po domě velmi liberálně a nejradši spal venku za domem. Snažil se té dívce sdělit, že Ticho je sice vnímavé medium, ale že to není terorista, a že byl v Katalánsku, kde se nad zemí otevírá jako kniha třpytivý štít Pyrenejí, na Ramblas u sochy Kryštofa Kolumba, v Geroně, kde mají slastné jahodové koláče a parky plné exotických opeřenců a v Andoře, kde tečou ty krásné vodopády. Lakmusáček sejel. Zbývalo se jen těšit, kdy už konečně bude Evropská Unie.

Z okna pak viděli přijíždět první Trucky tekknařů z Anglie. Nářez. Všichni byli pod vlivem čistého LSD a Artep z nich byla u vytržení. Poprvé to bylo, co přijela z hor, aby se miggla kolem squattu .

Měl je uložené v n.předprogramu podvědomí, z LSD cesty crystalu, a tak setkání bylo v poho "...někdy bych si mohl myslet, že někteří lidé, když nepočítám samozřejmě sestru, mámu a tátu; že jsou jako součástí mých rybonukleových kyselin..." napadalo ho u příležitosti takových to představ. Určitě se známe ze svojí společné kapalné existence. "Třeba střetlík,ten si z toho dělá legraci a když mě vidí, tak jakoby slintá...Ale já ho mám někdy i rád... "

U sousedů se v prvním patře houpalo v houpací síti Ticho a zpívalo si šeptem s portorikáncem Rodrigem jakousi španělskou píseň. Pankáč Krtkoun vešel do místnosti s jointem a zamyšleně oba pozoroval.

"Was ist das?"

"Das ist Kunst!"

Keine Silence...usoudil...

To je dneska Ticho..vždyť To zpívá anarchistický vodrhovačky...co je to za pořádek, aby si Ticho zpívalo? ..kroutil hlavou a smál se tomu... vždyť je to úplná Anarchie.....

Krtkoun, kterýmu říkala po německu Mele si na chvíli zamyslel nad tím jaký je to psýcho, to slyšel kolem sebe furt. Po schodech běhaly mladičký kočky, o kterých se mu nesnilo ani v těch nejdivočejších snech. Běželi po schodech jako lasičky, kroutily hlavama a syčely: "To krávo, to je psýcho, to je mazec, to je hustý..."

"Hele, co tu děláte," zeptal se Krtkoun lasiček.

"My tady bydlíme," vypískly lasičky a zmizely v patře...

Mele se znovu smutně zamyslel, když si sedl do výklenku, ke květináči s jakousi kovovou květinou s měděnými jablkami:

" Vlastně to bylo tak, že Ticho většinou bylo v pohodě, nebylo To škrob a nemlčelo To nikomu trapně do xichtu, kdo si to nezasloužil...ani do vodomína, ani do suchovodu...ani do promlouvadla... ani do pachotrubu...aneb, mlčte si jak chcete, stejně už Vás nemiluju... Někdy byly v Tichu ošklivý meluzínový bouře, jako když se na moři ženěj čerti a kdo měl rozum prchal z jeho vln..... a jindy bylo jako křišťál.... PROMLOUVALO....bylo to ošidný....a taky qůli holkám....Vůbec...Ticho bylo plné XIII chodeb, ale bydlelo na squattu už od začátku..." myslel si Mele, ale přemýšlení ho začlo nudit a tak se rozeběh po schodišti k prvnímu lavháči , kterýho cejtil ve vzduchu. Cestou si předstoval, že drží v ruce svou oblíbenou kosmickou pušku a střílí z ní prudiče, který vtrhly do squattu.

Měl pokrčený nohy. Přebíhal ze strany na stranu, Dva schody dolu, jeden nahoru. Předklon. Nádech. Zatajit dech. Najednou z pušky vyšla rána a ustřelila kus zdi. Radši toho nechal a s tichým pohvizdováním pomalu sešel až do sklepa do baru. Kluci tam švihali fotbálek.

Važ se pomlčet.

Pak přišla návštěva, měla podepsanou letenku z nebe.

A pak...a nejspíš to byla právě ta vůně, kvůli které tři mladý homosexuální šílenci z Amstrdamu zlámali mladičké rostliny,

anebo se stalo něco úplně jinýho, nikdo nevěděl co, ale najednou se strhli kvůli Trávě hrozný zvěrstva, a Ticho se naštvalo a vypadlo na pár dní pryč...

Tehdy byly ještě na světě chryzantény a na Marsu kvetly sněženky.

Tohle nebyl dobrý Zen, měděný pes rezivěl jako žlutý buldozer.

Jednou zabrousil do 23. patra. Na dvě trojky. Přesně na tuhle palubu. V doprovodu jedné Španělky, s kterou se seznámil ve Zrcadlový síni Schliemann Café, kam šli na chalvu se skořicí a ananasovou pizzu. Byla modelkou jednomu banděráckýmu malíři, jmenovala se Miora, ale jako na potvoru u sebe neměl barvy, ani ciriovou, ani razorovou, ani ghangovou čerň a tak raději ani nemluvil. 23. patro bylo přesně to, které končilo v prázdnotě. Bylo prostě urvaný. Vešel jsi dveřma do místnosti a do tváře Tě udeřil čerstvý vzduch a ruch z ulice pod tebou. Místnost totiž nekončila zdí ale otevřenou dírou do Vesmíru. Sedl jsi si a pozoroval ten ruch dole. Nedalekou Sprévu, jak se obtáčela kolem Zdi. Velryby , ketrý v ní plavaly, když si vyprávěly o Poseidonovi, jak navštívil sladkovodní lázně v Pešti . A když kráčel korytem řeky, vypadal jak absolutní zjevení.

Wagenburgy rozestavěné kolem keramické hladiny řeky. Rozkopané ulice a mraveniště dělníků. Obrovskýho červa na zdi Tommy house. Rote box nového stadu. Zoogarden s rozstřílenou věží nad rezidenční čtvrtí. Nadvzdušný mosty, po kterých se proháněl S-Bahn a U-Bahn. Magická přitažlivost budov U -Bahnu, který tě v jakýkoliv čtvrti, v jakémkoliv fotonovém stavu vtáhl láskyplně do sebe, posadil na vlak, a po nekonečných přestupech v útrobech pavouka vyprskl přesně tam, kde jsi potřeboval. Zelenobílý antony, který se hromadily v řadách v ulicích. Náklaďáky s odposlechama a těma jejich hnusnýma sonorama. Obrovitý vodní děla. Obrněný transpontéry připravený každou chvíli hasit požár globální proměny. Zelenobílý had se táhl po městě a policisté v jedovatězelených kombinézách byli připraveni bránit konzumenty před nevyzpytatelností chaosu. Jejich železná síla byla zřetelná a všudypřítomná, tak, aby jí měl každý na očích.

"Tedy já toho Fannyho zabiju, " odtušil nadstrážmistr Pallas, polda ve svý džísce.

jo, na tomhle se dá poznat, že se blíží nějaká pruda, že ticho ticho na něčem nezřízeně maká, aby to do tý doby stihlo...

něco jako levý a pravý měkký tvrdý y...

Kapitola čtrnáctá:

PŘEKVAPENÍ ( ROŠTĚNKY A ROŠŤÁCI )

K mojemu przekwapku barzowemu nastajosze Nové ráno.

překvápko...

"děkuju..." (-.

Řeknu Vám....

Paprsky dopadaly na mé lidství přesně v tom úhlu, kdy jsem se jich mohl dotknout konečkama prstů. Bylo to probuzení v pravou chvíli a ležel jsem hlavou k východu.

Pozdrav Slunci...

Překvapeně a užasle jsem pak mžoural do krásného Slunka. "Ahoj Sluníčko, všecko nejlepčí k narozeninám "

Představil jsem si Slunce , jak jsem ho rád maloval, v cilindru a s doutníkem; a Sonu. Sluneční vločky se usazovaly na houslových klíčích a vážkách v pronikavých a zaslepujících *** cézurách spirály, jako kdyby si sem někdo posvítil baterkou. Podíval jsem se ke stropu půdy, kvetly tam australské růže a osmikrásky.

Z konce světa mi zbylo pár cigaret a tak jsem si jednu zapálil, cigaretu buratinku. Řekla mi , že se jmenuji Adam Klíček a byla to svatá pravda, zápalka pastelově došlehla se jménem Sirrah na plamínku.

V dalším mžiku ojedinělé Věčnosti mě malá džínověmodrá myška přesvědčila, abych Vám dovyprávěl tenhle příběh. Protože jak z poslední věty předchozí kapitoly skoro vyplývá , hrdina příběhu zemřel. Nezabili ho ale poldové, zabili ho zlý pašeráci Ticha

Vím , že to zní trochu bláznivě, ale je to prostě tak. Ten, kdo byl někdy na squattu mi ale určitě uvěří, že to tak je. Prostě jsem se stal vypravěčem příběhu, kterej by jinak musel skončit v půlce.

Nejsem spisovatel, a tak Vám ten příběh budu prostě vyprávět tak, jak jsem k tomu Němu přišel. Příběh Squattu, a jak jsem ho prožil. Totiž konečně tu bylo Něco pro ty omyly, kteří se v životě rádi baví, který nesložej život jako montérky do komínku v plechový skřínce s fotkama baletek, ale pořádně ho rozbalej. Příběh bez konce a začátku, vraženej do historie stavebnictví pěknym štucákem, příběh jedný smyčky, pěkně zamotanej, vlastně úplně nezajímavej. Jestli teď někdo čekáte na tramvaj, myslim že jste trefili chvíli

Řek bych takle , že jsem k tomuhle příběhu nepřišel jako slepý k houslím. Můj děda mi říkal "Frajer Luke", nutno teď uznat, že v tom byla velká dávka prozíravosti. Můj druhý děda byl truhlář, a celej život nechtěl, abych skončil s nějakou partičkou, jakkoukoliv. Měl truhlářský stisk ruky, podával ruku tak, jak to uměj jenom truhláři a babička švadlena na mne celý život naléhala, abych napsal román o hrnci; nakonec z toho byla tahle báseň: Čistič čistí, drtič drtí, hrnec hrne.

Bylo to totiž tak. Děda byl na nucených pracích v Německu. Konec války ale prožil v Čechách. Když během povstání vylezl ze stodoly , kde byl s babičkou, ustřelila mu kulka ze sámiku knoflík u košile. Knoflík se nikdy nenašel a tak se brzy po válce dědeček s babičkou odstěhovali někam na samotu do pohraničí a jediný co měli, byl jeden jediný hrnec. V něm děda koupal babičku a babička vařila knedlíky a do něj babička porodila mýho tátu....

Samozřejmě, že ten hrnec byl pro babičku nádobou posvátnou...

Když se ale po komunistický revoluci stěhovali zpátky do Prahy, museli hrnec nechat v Sudetech, měli plný ruce táty...

Děda sice, ani jako nasazenej a ustřelenej s knoflíkem, nedostal dekret na byt. Dostal ale práci ve znárodněných truhlárnách.

Pronajali si byt v domě, který měl na zahradě statnou borovici. Brzy na to všechny čtyři babiččiny bratry zavřeli asi na stodvacet let do vězení za členství v sociální demokracii

Koukám na tu borovici vždycky za plotem a moc jí miluju.

Stejně jako kdysi Regan, i já jsem musel svojí babičce slíbit, že se nikdy nestanu komunistou.

Možná , že už to nebude vono, že se Vám tenhle konec nebude líbit, když Vám ho za mrtvýho hrdinu dovypráví takovejhle týpek. Adam Klíček. A tak prosím Vás řekněte: don´t forgot, tuhle knížku zaklapněte a vraťte jí na její místo v knihovně, anebo prostě tuhle sentenci Věčnosti smažte z displeje, zmáčkněte Delete, ták .... a už to je... pěkná díra, co ? ..ani nevydíte, jak to umíte, jak Vám to jde, že?

řek bych, že se můžu vykašlat na to, co si o tomhle zasranym příběhu myslíte za posraný ticho

Cejtím ve svých lopatkách, co si teď myslíte, a je Vám líto...toho hrdiny..., kterýho zabili pašeráci Ticha, který přišli z Virtuálního světa a proti kterým neměl dlouho šanci... Ale vím, který to byli, a dostanu je!! sou toho plný noviny z budoucnosti

Napsal jsem to pro u malou džínověmodrou myšku, který na tom záleželo, a která teď hrozně zlobí, leze chvíli po stole a chvíli po mně a dělá čumáčkem "tsu - tsu" . Někdy si našla malou stříbrnou lopatičku a celý dny si hraje na to, jak staví domeček. Vždycky ho postaví, pak si udřeně otře tlapičkou čelo a rychle celý domeček zbourá.

totiž... Ona, to malý pískle, dělala s veverkama takovou kouzelnou chemickou kroniku a moc jí záleželo na tom, aby ta kronika neshořela v pekle, totiž abych jí dokázal z toho pekla vytáhnout a přetlumočit a předložit ctěné krásné čtenářské obci, protože čtenářská obec, to není jen tak nějaká pakáž, to jsou křídla plná barev.

... a pak už řekla jenom: už vim co to tady voní : pes, šeřík a skořice...

Nervosně jsem chodil po Ateliéru, v kterém byl tak trochu přesýpací indián a Ticháček, který mě ráno radostně vítal do života mě trpce pozoroval, a šklebil se...venku je Tamámasa, krásná Tamámasa, božská Haflýra ... Ale já jsem právě vymyslelo nový druh umění Ticha a ten se jmenoval puerismus a rovněž jsem definovalo Joint Generation. to byla nová generace básnická, nastupivší v těchto kouzelných napínavějších dobách po Beat Generation. A já jsem byl Ganius, Marihuan, prostě jsem byl tak zhulenej. Proto Joint Generation, marihuanová lyrika, mediální poesie, kosmická poesie, plážová poesie, poesie půdy, exogení verše, dynamický linearismus, interaktivní poesie, slepecká poesie, hyperpyrraexistencionální epicentrismus, speedart... to mi lítalo hlavou...a bál jsem se haluzí aluzí, celou tu dobu mě svírala úzkost z aluzí, nejdřív zmizel Tyrkys, ten jsem dal do Ořechu, Rozlomil jsem na půl velký Ořech, vyňal jádro, to sem sněd, do skořápky jsem dal tyrkys a pak jsem jí zalepil a natřel, aby nesmrděla lepidlem, a pak jsem to dal jedný Lvici, pak zmrzly květiny, ale pak se objevy Granátový jabka, stejně jsem se bál a Poesie se bála se mnou, protože vždycky, když jsem vzal do ruky tužku, nebo ještě hůř toner, začaly se břízy chvět a mě začala ošklivě a bolestivě tlačit v uších skelná vata, protože se v neviditelnu začaly sbíhat hyeny a tak jsem pak už bral jednou rukou tužku a druhou virtuální meč Drago do dlouhých zlatých rukou, dokud zprávy o těch hrůzách nepronikly na internet, ach jo... Noci jsem pojmenovával podle květin, třeba Nocipán nebo Čekanka. Pro a za, jinej nebudu, moje proáza próza je stejná jako moje poesie, nechci, aby mi zůstaly jenom střepy, kdybych dostal na držku na Skleněnce, měl bych v očí skleněný střípky

Hruška z jabka, kerá měla svůj wigvam v rohu za trámem osedlala svýho raního nocoura, skoro z toho šilhal; byla koží, libová a taptonická. Záhrobní ptácí Ptahové zazpívali na terasách a na chvíli se ještě objevil Marin, Marinův duch, jinak se strašidla ale už ukládala ke spánku.

A pak jsme šli ven, ještě obout roudný šutky. Venku první rvačka se psem Pirátem.

"Piráte, koukej mazat"! Nikde nikdo. Bylo mu to fík...

Sakra. Ale Piráta se podařilo nakonec zahnat.

Pak ten Kleptomanův Husky. Hned mě pro jistotu kousl do nohy, krev crčela z holeně jak úhoř. Mám každou ponožku jinou.

Jednou jsem řekl na Národní třídě Markétě:"Máš krásný oči, ale Husky má hezčí..."

Měla skutečně oči jako Husky, nikdy jsem nic takovýho neviděl, byla hezounká jak marionetka.

Seznámili jsme se ve Vtelně na koncertě Totálního Nasazení. A tam jsem potkal San Dogganu, Bohyni krásnou jako Ve2stonickou Venuši. To byl O2Z. totáče mám rád , když zpívaj : Sny o tygří lejdy, mít aspoň jednou čistý trenky, zvířátka jsou všecky hezký, my jsme taky kuci heský..

Kleptoman vylezl rozespale na schody: "Irone, kurwa, pocem!"

"Máš cigáro?" zeptal jsem se

" Nemáš cigáro, Adame?" odpověděl mi rozespale Kleptoman, jehož příběh se točil kolem radiostanice;

.-/ -../ ---/ -./ .- /../

aa/ eee// -dd/ ppp/ oo/ aa/

Ticho se velmi rád vyčůral u hromádky sedmi vůní,a důkladně značku obhrabal. Pak se rozeběhl k čerstvým čmuškám. V nich byly vepsaný příběhy psí udatnosti. Ty, které měl rád, ty oblízl a když je měl hodně rád, tak je něžně okousával zubama. Ty, které rád neměl, na ty vztekle vrčel a obhrabával je pacinama. Byl to superinteligentní supertvor.

Tam, kde si nevěděl rady, tam pokrčil pravou přední a tak na třech tlapkách zvědavě učmuchával, ale to většinou byli lidský chcanky, nebo kočičí, s kterýma si Ticháček ustavičně lámal hlavu a učil se řeč kočinčínu, mňoukaní koček a kocourů, protože to byl chytrý moudrý pejsek. Jeho psí filozofie, kterou vymyslel k poctě zkamenělého hovna Svatého Azora, Alíka - psího Adama, Akély, Šákela, Šarika a Fíka byla jasnozřivou hromádkou - pyramidou, která povstávala z tří duchovních priorit, z tří filozofických premis: 1. premisa: Na každém místečku je něco k čmuchání. 2. Myši jsou Mňam 3. Co je k jídlu, to je k sežrání. Světla svítí, čumáček čumí, pes psí; Pí se vydal na cestu kolem světa.

Pes Ticho byl z Davídkových ješínskejch psů, měl Matku Basetku Airy, Otce vesnickýho vyvrhela, vořecha Bena, černou hladkou srst, basetí uši, z nichž jedno měl prokouslý od nějakýho boxera Tysona. Na hrudi měl bílou náprsenku a měl světlou masku. Tlapky měl taky světlé, jednu bílou jako sněženku. Jinak byl modrý jak černý uhel. Nevyzpytatelná povaha. Jeho kaštanové oči měla safírová nebo smaragdová světla, podle toho , co si myslel. Když měl žížu, měl oči jako studánky. Nebyl to pes, ale delfíní lachtan, velbloudí papoušek, lumpáček.

Běhal okolo, a čekal na chvilku, kdy by se mohl přiblížit k Ironovi, aby mu oplatil kousnutí. Utíral jsem si krev z holeně, a pozoroval to všecko, mezitím se před mýma očima na mostě Barikádníků srazily dvě auta s jeřábem vzpoměl jsem si jak v Legerce naboural Slávek Boura, v takovým pěkným autíčku asi opelu, nebo peugotu, nebo jogurtu a jak sem naboural půjčenou Škodovku Protože pana Peugeota utřískali k smrti ve vězení pro dlužníky

byli zasejc v sobě

úplně jsem zap na to, co jsem viděl...i na nebohýho Peugeota

Do toho se přidala ještě Nancy...

Tentokrát už byl bit.

Jo, život je Psu -na -mi...

"Dáš si joint?" zeptal se Kleptoman...

Musel jsem uklidit psa na půdu...

V části společné půdy spoli Angličani...Byli nazí... Dívka byla odkrytá... Sluníčko se jí tak trošku posmíval a hrál si svýma tlapičkama s chomáčkama její vůně pomerančově - medový badbinton...swiftliniin prolínání...

Asi spolu moc nepečou , usoudil jsem, ale zavřel jsem psa do Ateliéru a rychle zmizel ....

Až někdy potom, kdy jsem jí potkal přes den , jsem si uvědomil jak je krásná...

U Kleptomana se mezitím místnost pěkně zapnila.

Rápoš -- Rápoš je rikša Vaší máji, který žije Váš život, když Vy spíte - Rápoš seděl u počítače. Schylovalo se k tomu, tedy k okamžiku, kdy se na squattu objeví Maťa, a já jsem pořád nevěděl, co s tím budu dělat, a! Začal jsem mít dojem , že jí Rápoš skutečně tajně miluje... byla to ale moje hvězda...

Místnost mě přivítala poměrně radostně, protože jsem v ní dřív bydlel, ale hned mě také chytla za nos... já vím...

Napadlo mě , že bych se měl vydat na lov blátotlaček, tam kde žije freónový duch, ale dokoloval ke mě joint. A tenhle Jount. Tenhle smotek Marihuany. To byl jediný smotek Marihuany, který kdy měl v sobě vůni člověčiny. Jak to ten Kleptoman dělá? napadlo mě... Že by se stal tajně Xnarfxexem?" jako bych vykouřil lidský život

Plamen otevřel kouzelnou knihu příběhů.

Ale to už mě naplno vstřebala Flora, Říše květin, aby mě tak jako vždy zahltila svými nesčetnými časoprostorovostmi. Aby ze mne udělala Floriána.

Tápal jsem v tom Labyrintu Katedrály Ticha, a znovu a znovu si uvědomil její nesčetnost. Marihuany...

Slíbil jsem jí něco dobrého na kořínek, miloval jsem jí, To, když dívky vystrkaly kořínky ze země a běhaly rozpustile po světě.

Kolem mě létalo několik očí... s jedněmi z nich jsem letěl už dlouho...a daleko ....Na chvíli jsem se objevil s Kleptomanem ve společném výtahu f-bahnu, bylo to docela v pohodě, dojeli jsme do 67. patra a docela dobře jsme se tam bavili. V 67. rozkvětí Flory. V paralerní budoucnosti. Je dobře, když umíš slyšet trávu růst.

Tohle by asi opravdu nemělo nikdy skončit. ale...skončilo to brzy.. Kruh se roztrhl...

Na scéně se objevila první komixová postava.Hellboy. A vytapetovanej dormomag Sypy si to sypal k bří Griffům, protože jeho holka toho nikdy moc nenamluvila a nedělala Zagorky, potom co vobložili nějakou smažku o desky Dj. Eleffantha už další tři dny neměli na svýho jounta, což Sypyho holka nesla velmi důkladně, jako kdyby šlo o kalo, měla pusu jako třešeň, a do toho začal Setuzon pěkně hučet, když Dick prohlásil :" ..no jo jenže von mu jí usek.." na což někdo dodal :" protože to byl ořezávací medvěd na kolech.." "..Von mu jí zabalil a sek... von mu jí prostě sek...to jako když utne...a kdyby mu jí uťali, tak by jí měl seklou..." přidá se druhej: "tak by jí měl seklou a musel by jí zaplatit, to by si jí musel ale zasejc čórnout, nebo prostě nějak sehnat nazpátky.." ale první se nenechal odbejt ." jo musel by jí zaplatit.. a zabalit by jí taky ale musel...a ptáci by k tomu mohli zpívat: novej útěr zvedá oblohu jako smůla útěr z jantaru...nebo prostě to, co je mezipsem!

Vůbec všichni měli nějaké rychlé neodkladnosti. V mích plicích zůstaly čisté plameny ptáka ohniváka, ty plameny co ptáci sypaj, tehle pocit jsem miloval snad víc než. Telefon jsem tehdy ještě zdaleka neměl. Filipa Silvera, kterého jsem pojmenoval po Filipu Venclíkovi a bylo to v době, kdy jsem ještě neměl ani šanci ani naději , že někdy telefon mít budu. ***) pak taky Modrýho kocoura mi potom někdo ukrad v Roxy na koncertě U - Bahnu, psal jsem na něm právě novou §)Fonicu, jmenovala se Lidka a Příšeřík, aneb pábení Tmourů na Marsu ... Petr Bém se natřásal jako lednička s Katrin, a zatím co jsem užasle pozoroval tohle famózní divadlo, ich bin Berlin, někdo mi Modrýho kocoura šloh i s nabíječkou ze zdi z valu...Znal jsem ho trochu z Berlína a z koncertu Davida Bowieho, kde jsme stáli skoro u sebe. Já, Arabela, Střevlík a Tereza a Chobotnice Marek, jehož chapadla nás mile obestřívala a hlídala před kosmickýma kanibalama a v řadě za náma Petr Bém a Alex Švamberg, který kultivuje ruskou divadelní avantgardu, na kterou jsem jednou vypěnil a potom jsem si ale uvědomil, co je to za Sílu. jo, a teď trochu předběhnu dobu...

totiž ale jenom proto, že je to důležitá věc, protože jsem vidělo jak se Davidovi Bowiemu přiskříp krční nerv, jak ho totiž sejmul ten stroj, co tam přiletěl...a bylo mi strašně, fakt smutno...bylo strašný a krutý vidět něcop takovýho a prožívat bezmocnost... je fakt , že Bowie je T - Rex, ale tohle bylo fuckt dost hustý, moc mu držím palce a těším se na další koncert...třeba i v icelandu... tohle jsem si neuvědomil v imbbissienu, tohle jsem vnímalo na vlastní Ticho... ne, nevím, co tomu braimstormu šílenýho virtuálního empowerementu říkál liška rauvolf, ale chodíval pak hlídat ke koni, aby se tam neupalovaly děti...byl to znalec toho, co měl Zdeněk Adamec ve školní brašničce za knížky, když se polil benzínem a škrtl sirkou, až to sirkovou královnu zabolelo v hrudi...

Telefon , netelefon, někde v interdu na Šiškově na mě ale měla čekat Nepálka... A tak jsem vzal psa Ticho a vyrazil... Ještě předtím jsem si ale přečetl novou knížku od našeho squatterského klasika U -Vana. Jeho jméno bylo i v encyklopediích, které měli jen jedinou chybu, že byly pomalu a jistě vyřazovaný z knihoven, ve kterých vůbec mizely oddělení Poesie a ve kterých začínala tuhnout bolševickokapitalistická cenzura vlády, a to i přesto, že jsem chodil na pivo s tím starým dobrákem Alfonsem Kleinem, s kterým jsem se znal ještě z dob, kdy jsem byl na nádraží výpravčím pro nákladní vlaky a i přesto, že předsedou vlády se stal bývalý nosorožec, byl v tom nějaký virtuální godot. Mařit čas četbou nebo dokoncem psaním básní, bylo z hlediska budování pětiletky mařením času, protože v této pětiletce postavíme o 100 % supermarketů víc, než v pětiletce předchozí. Místo básnických sbírek plnily regály knihoven životopisy a moudrosti slavných ekonomů, prezidentů, generálů, minometčíků a flanďáků.

Začetl jsem se do kresleného samizdatu toho U .Vana a to jsem chtěl jít ještě na fotbal, hrát jako, za klub Social Pirates.

Na neonu motorestu

se usadila můra

a klidně přemítá

Jako bych držel noc,

nic v hrsti

První kapky kalného deště?

O sklo se rozprskl motýl

skládka za squattem

zarůstá nábytkem

tak jako krajina

Záštipky marihuany,

uříznout či nechat,

- squatterův hlavolam

Červ zvící jabka

z okvětí sedmikrásky

roste dub a plot

Sanitky vozí

blázny za mříže hnusný

nevědí o tom

Socka a Harmonika

Socka hraje na věžák

Harmonika Hamleta

čaj otevírá oči

v přístavu ticha

kotví čas

Ve Francii to bylo v pohodě,

pil jsem tam slivovici.

naše jen stíny

líbaj se, v té chvíli

zvoní o rty déšť

Do Fordu

to napálilo Volvo

Prásk !

Poesie je kouzelná síla,která zobrazuje neviditelné a vyslovuje neslyšitelné.

Byly to krásné verše. Ale musel jsem upalovat za Nepálkou. Udělal jsem jen pár obrázků k jednomu komixu...

A byl jsem ale v podstatě šťastnej, že mám takovou lásku, že můžu letět na schůzku, i když byl ale den, nebyla noc, to mě trápilo, nerad jsem coural venku za světla, světlaplachý klokan s problémem s fotosyntézou, s modrofialovou a červenou chlorofylovou tenzí; střídáním modré a červené se zelenou a žlutou, s fykocyanovým a fykoerytrinovým paradoxem, modrozeleným karotenoidovým smutkem, tak ve dvou textových liniích chvilkový pocit štěstí vystřídal obrovský smutek... Když jsem si to všechno uvědomil...jak jsem byl v koncentráku a jak jsem byl ve vyhnanství kvůli Heroinu, a kvůli kouzelné Perleti, a taky jsem si ale vzpoměl na Micánu, a to mě dostalo úplně...

Ono se to dívá, ono to myslí perlou v perleti, je to ohavné, je to krásné, jsou to kosti, je to perleťový knoflík

Nohy se mi úplně zlomily a na Praseti jsem to zalomil....

Tam byla ta Dickova zahrádka...která se proměnila v softwarový blázinec...a protože jsem na ní trošku pomáhal, tak se mnou její alokoce synchronizovaly...

Na ohništi jako vždycky živo, kolem stolu Královna Fidorka a pět nebo šest dalších dívek, Češky i cizinky, jedna Lentilka a jedna Kanaďanka, kterou jsem tutově znal z předbytí. Hledali na mapě Světa Asii, ale nemohli jí najít, jmenovala se Ejša. Po tom, co odešla Ledová Královna , stala se královnou Fidorka, když se vrátila z vyhnanství v Itálii. Vždycky mě mrazilo, že jsme si, já a Ledová královna, podřezali ve stejný den žíly. Protože, možná že jsem měl být v ICETERMU ledovým králem, ale vrátil jsem se a ona odešla k Patovi .... ale její psi mě pořád znali. Namaloval jsem Růži, dal jsem jí do plastikový lahve od Cuck - Coly, a když přišla Velká voda jak o ní psal Egon Bondy, poslal jsem tu Růži po rozbouřených vlnách Vltavy.

V rádiu měl koncert Mistr Kešoch , který mě nenáviděl, a s jehož dcerou jsem se tajně scházel, doprovázela ho její sestra, oba dva hráli na violloncella, skladbu nějakého skvělého skladatele, nejspíš Janáčka. Bylo to tak krutě příznačné...jako ze Sartra.

Poslal jsem jednou mistru Kešochovi z Krokových Varů láhev písně Davida Bechera.

Opravil jsem sekyru a nasekal dříví pro věčně živý oheň, který rád vyprávěl o Ledové královně, kterou pořád miloval.

A na mně samozřejmě prskal:"Dneska shoříš Ticho, dneska Tě zabiju!"

Dal jsem si s dívkama kafe, ten den první, a vysomroval jsem cíčko...teda vlastně tabáček, z kterýho jsem si sroulnul smotku.

Začal jsem malovat barevný plakátek na demošku, která měla být odpoledne v centru Prahy. Holky se mezitím malovaly rtěnkama, bylo to závratný divadlo.

"Sava?"

"Sava!"

....

"..kajne english, sono Czeck..."

"..Are you from a house...?"

"..Ya.. "

" Kakoj Fenstěr?"

"HMMM...Sudovoi...Up on......, over last, sur house, under roof ..."

naznačuji rukama střechu...

mon meeuad -czeck.....

it´s de,...mua munýr

lajkuju to

Pak přišel Vencíř - Elektrický jezdec. Zabiják, kterej rozbil Traffovi lebku a jehož veledůležité signály tak byly v kopru.

Dívky omámeně vydechly.

Měl rozbitou hlavu.

A tak asi tak tam o tom vyprávěl.

"....a hned mu řikám: Ty vole, vyklidili barák, celou Papírnu..., ..... a von, jak přijel z toho Šumpru, a nevěděl vůbec nic, jo, jako... tak řiká, hele, no tak co , tak dem na pivo, jako, já mám prej doma na Papírně, na baráku pod matrací pětikilo...jo...a já mu řikám...

ty vole... ty vole...., ty nemáš žádný pětikilo, ty nemáš žádný matrace, ty nemáš nic, žádnou postel, žádný trámy, ani podlahu nemáš , protože ti podlahu vytrhali ze země....vždyť ti řikám, ty vole, že vyklidili celou Papírnu... a von ...A jo, vlastně....

a tak sme šli tam do tý hospy, víš jak, jak tam maj to akvárko, nebo co, jo, v Bráníku,..jo...jestli tam nebudou nějaký znamý ..jo.. a tam sme potkali Helbu...hele..skalenýho...jako nikdy...no.. ty víš co..a pak jsem se najednou pral v Modřanech na konečný ...no, ne jako pral...já vůbec nevim, prostě to si jediný pamatuju a vůbec nevim .. a pak přijely benga..no, ne, že jako v pohodě a zavázaly mi hlavu...

Hele, kde sou ňáký piva, maj na Miladě pivo?..já bych pil... sakra..Adame ...kurva ..máte na Miladě pivo...

Ale to už jsem pádil za svým miláčkem Nepálkou. Byl jsem strašně rozcuchanej, ale naštěstí bylo superspeciální čechravo.

Po pár slalomových sprintech jsem voněl jako modelářská hlínaa po trávě, Nepálka to vždycky milovala.

Ani nevim jak , ale podařilo se mi projít městem.Byla to nejspíš Paříž, ale možná, že to bylo Arles. Asi za hodinu už jsem byl mezi stromama na kopci nad Šiškovem.

Cestou mě napadla asi tato báseň:

Dobrý verš končí pět písmen za tečkou:

Jak To tam přilítlo, už To tam

zezadu na rohu na dřevo

zas mi To ulítlo, hned jak To přiletí

Už teď To vidím letět pryč

mizílo To ve světlech

instantních plamenech

Zbavím se stínu, utajím křídu

Stejně to neminu, letí to zezadu

stejně to nestihnu, už jsem to nestihnul

Teprv to bylo, předpotompak,

potom to začalo, předtím, než za chvíli

teprv jsem procitnu,

tak přesně do Toho,

co teprv dávno zaniká, co teprv dávno zmizí,

Už je moc brzy

protože je ještě moc pozdě

už to moc vrže

známe ty nahrávky...bude to slyšet...

a ty pak příjdeš

už Tě vidím odcházet.

Cestou jsem ale našel nějake penize, na naměsti pankáčů, takže jsem si nepřipadal uplně bez možnosti. Byly to jedine penize, ktere jsem u sobě měl... Byl jsem hroznej nýdr, ale svýtr take.

Jenže tam jsem seděl, tam na tom kopci a do očí se mi draly slzy.

Minulost, Přítomnost, Budoucnost i Nejsoucnost se mi pořád tak nemožně pletli dohromady...A to, co jsem Věděl z Ticha, to mě krutě bolelo, jako kdybych už tři dny nejed ananasovou pizzu, a mosty horzely...

Ani to, že přišla a čekala u Šeříku, mě nedokázalo vyburcovat. Měl jsem pocit, že jsem Havran , ale v dřevěné bedně z nenalakovaných prken ..rozbil jsem jí křídlama..Chvíli tady sedět, stane se ze mne Mortiany. a taky že jo...

Ale pak jsem na tu chůzku šel...V očích slzy...

"Přestaň Adame," řekla přísně Nepálka a dala mi malou myšičku. Myšička vesele pískala a byla ráda, že jí máme rádi... hned nám ukazovala , kde má nebiko kořínek. Měli jsme spolu hodně myšiček.... Většinou pěkně zlobily .... Ticho běhal okolo a čmuchal ke čmuškám, za celou dobu cesty se popral asi jenom třikrát, a já jsem úplně zapoměl, že mám pokousanou nohu...

Dost mě sebralo, že z lavičky u šeříku úplně zmizela báseň, kterou jsem tam předchozí den napsal fixou, asi někdo přelakoval lavičku zmizíkem...ale jinak klídek...

Šli jsme na Vítkov a za ten nebezpečný kousek cesty v ulicích jsme nepotkali ani jednoho poldu, nácka, .....nebo dealera...bylo to pár dní potom , kdy na naší schůzku přišel místo Nepálky Mistr Kešoch, ten, který hrál ještě před chvílí z rádia a s ním četníci, který mi na četnický stanici nakopali žebra...shalom... Tehdy jsem poprvé v životě poznal jaký to je, mít zlomený žebro, ale jedna na všechno připravená andělská bytost mě vyléčila. Říkali jsme té bytosti Paní svatá matka Tereza nebo Bláža... Byla to nesmírná světice, zachránkyně životů, spasitelka chudých, zázračná léčitelka a vědma...Bohužel projevovala jisté literární sklony a proto jsme si časem přestali rozumět...

Po CHvíli a po krátké rozpravě s nebesy, jedli jsme CHalvu. A potom, co jsem probrali nejdůležitější průšvihy. Že kousla otce do ruky a prokousla mu žílu, že Bláža opustila milence, že je Anna démon, což byla, byl jsem s jejím Médiem v kontaktu, a že jí chce Anna zabít, protože jí její ješitnost říká, že je víc než Nepálka. Zašeptal jsem, lidskou řečí, že do rakety patří jedině Nepálka, a že Anna nemá šanci, ani jako brilatní telepat, a pak jsem androidsky lýrnul,protože jsem neměl náladu řešit všecko najednou...Potom, co slyšela tohle ujištění, řekla, že musí jít domů, ale lhala...Pohádali jsme se ... --něco mi odsekla a nezastavitelně mi zmizela....

Demoška už byla v plným proudu. Byla proti válce...a bylo to celkem v klidu...

Saddáma jsem teda rozhodně nemiloval, Zabíbu možná jo, ale...moje pocity byly rozpolcený

Mezi demonstrantama stohy tajnejch s reproduktorama v uších... "Berte tu černovlásku,...." zaslechlo jsem...byla opravdu krásná...

Obklíčili jsme tajný se svýma psama...

Chvíli to vypadalo , že na nás vlítnou...pak hradba policistů se štítama, o kus dál obrněný transpontér...

Lidi se nervozně dívají na hodinky...Těm se to mlátí pendrekama bezbraný lidi, když na to maj čas....hajzlové placený...

Gestapo podělaný.... ve státních bytech za dělnický prachy...

Vylepuji barevný plakát na jakýsi jinak úplně bílý bilboard....

Je na něm na pozadí americké vlajky a nápis asi jako: MORE THE MORE, NOT WAR. MORE JOINT, MORE QUIET.

Asi jako Více všehosti, ale asi jsem to poplet. Propašoval jsem ho pak na Petřín a do Polska.

Jdu na Petřín, nedaří se mi vnímat tlukot jejího srdcem, strašně to vrže. Připadá mi to jako strašný selhání....

A je to moje věc...Lepší jít blbě do háje, než jít úplně do hajzlu...

Mezitím má zkoušku můj divadelní soubor Ježek a Čížek ....Jakub se směje mému vtipu o feministkách, který dělají na squattu všechnu práci...když jsou to ty feministky...takže kucí tráví všecek čas v bordelu s prostitutkama...Thálie piští , hned jak to slyší..Laco se hroutí...až mě příště potká , určitě mě nepozdraví.. zakládá si na cestě wu -wej , ze které já jsem sešel..a přitom...no jo, hvězda souboru...Černý kocour souboru Vítek jenom mávne rukou , "no jó", Otík spí u pokladen, je mu zima, Miluš ho hlídá a plete ponožky...a Halka Fouskouvá usnula a tvrdě v brýlých na Jakubových narozeninách , byla podobná Františce Jirousový, kterou jsem potkal v metru. Ty herci , i já nakonec, vypadali jako postavičky z mariášek, takovýty klasický postavičky, který každý zná, jako by jim z oka vypadly, já jsem byl srdcovej kluk. Vypadaly tak i normálně, ale na jevišti byla ta proměna úžasná. Režisér, ten vypadal jako by měl na sobě sytý pulovr ze saténu, celej byl ze saténu, vypadal jako Večerníček a byl to domácí motokrosař.

Unavaně usednu mezi břízy, jsou to tygřice a žádný břízy, víte proč jsou bříze bílé ? Protože za 1. Opalují se v Noci na měsíci. 2. Zřízenci ministerstva poprav je natírají vápnem . za 3. protože jsou to tygřice. U pomníku K.H. Máchy, zdravím pane Mácha, a zaposlouchám se do zpěvu ptáků, ptactva a letectva. Ticho někam utíká a já nemám sílu ho krotit, je kouzelný a legrační, když peláší po svahu Petřína a něčemu se směje, nějakému karbanátkovi... "kterýho by sežral na kousnutí.." Přiletí strakapoud a začne datlovat nějaký svůj nový román, jmenuje se :"Máš pořád šanci". Po cestě mezi stvoly rezekvítků si to bere fantastický nosorožík na koncert cvrčka Menuhina, který se koná v Koniklecovém amfiteátru za Hlaváčkem jarním. Je to sváteční optimista.

Stmívá se, vzpomenu si, že mám vlastně ty peníze, co jsem našel a beru to na pivko, uvědomuji si, že jsem si zase zapoměl přivázat provázkem dveře atelieru, jsem Raskolnikov s dírou v klobouku a že mám mít zítra na Pankráci výstavu, a jéje...většinu obrazů jsem vůbec neměl v Praze a nehrozilo , že bych se pro ně dostal. Taky si vzpomenu , že mi na poslední výstavě někdo ukrad obraz, byl to obraz slohu Gwanacolorpointermusic, neboli picturgie barevné hudby, totiž byl to obraz notového zápisu, kde noty byly nakreslené barvou nebou značkami a tak jak měl hudebník náladu, tak přisuzoval jednotlivým barvám ten který tón, třeba k f stříbrnou, k e modrou, k c zelenou, k a zlatou a tak, a když měl třeba mollovou náladu, tan hrál stříbrnou v g, modrou v d, zelenou v e, zlatou v h atak, tak to byl ten sloh Gwanacolorpointermusic, neboli picturgie barevné hudby. Ale ještě jsem nestačil chytit toho zloděje, abych mu rozbil jeho prasáckou prasečí hubu, kterou do sebe láduje hovna a pomeje , protože je to prasozmrd. Na chvíli úplně propadnu nebetyčnému vzteku. Musí mě uklidňovat nebe i peklo. "To bude dobrý, Ticho, namaluješ nové obrazy..."

"Jo, ale kdy, sakra, až umřu hlady? Nebo až někde zmrznu? A kromě toho potřebuju do Servisu pro mimozemšťany, aby mi tam opravili tykadla, kde na to vemu, do hajzlu!!! a pes potřebuje k doktorovi." Byl jsem absolutně nešťastný. "A kde je Sen-li-čaj?"

"Jednou pochytam všechny vykradače svýho díla a nařežu jim jejich smradlavou prdel!"

Potkal jsem nějakou krásnou kočičku, nymfyčku, venčila fenku, oříška Aninu, měl jsem z toho setkání pocit, že piju z kameninové misky smetanu, konečně se koucourek namlsal z miazemitu, z maizemitu.

V hospě jsem potkal spisovatele Hakla, vypadal jako střihoun z Reisenauerova obrázku. Jako kdyby ho někdo do té hospody nakreslil. Znal jsem ho trochu z éry létajících objektů a levitujících stolů, proto jsem ho poznal. Vypadal, ale jakoby ho do hospody někdo nakreslil, takže to mohl být klidně hologram. Vybavoval jsem si , co jsem četl z tajného deníku Sabriny....a přitom jsem si vzpoměl, že dlužím namalovat obrázky do Revolver Revue, asi tzv. koláče, koláže s kruhovým vzorem perzifláže Sakra!! A věděl jsem přesně , co tam chci... dostat.....Nebylo to nejhorší... teda ten deník Sabriny, kterou jsem jednou hledal na nábřeží Seiny, kde se ztratila, ale na místě , kde byla její poslední stopa ležela letenka do Paraguaye. Letenku jsem nechal tam kde ležela a šel jsem se zeptat, kolik by stála cesta Cesnou do země generála Štrosnera, a taky jsem si vzpoměl, že Jim Čert se jmenuje Kešitnarf stejně jako já Adam, a přírodní básník, co v hospodě točil pivo. František přede mne postavil pivoi..

"Ahoi Adame..:..Tak co ty moje básničky v Bábelu? Adolé žbechtr?" zeptal se, vypadal trochu jak Franco Nero.

"Ale jo, třeba by to šlo, ale ta disketa, co jsi mi dal, z tý nic nepřečtu, tam je vir... ...počkej ..... a jsou tam taky

Aale na tom nějaký jména...Alena? ,...ne nevim..

hele to přeci sakra ...nemůžu někomu dát.."

Fakt byl, že ty jeho básničky nechtěl nikdo vydávat a hlavně ne Belíšek, který vypadal jak noční skřítek. Ten rači rejžoval na jeho čistě manuálních schopnostech a rači si vydál nějakou rychlokvašnou pichlavku z Gilgameše.

Jedna z těch nebohých básní , toho nebohýho výčepního byla:

"Přiskákal k nám klokan

v kapse měl kokain"

"... Dáš si ještě jedno..? "pivo stojí 23. Slovy dvacettři korun.-..takže nemám zase nic....hotový peklo...na záchodě je na zdi napsáno: "Alkohol je důležitý tím, že dává dohromady myšlenky", už mě to taky napadlo, ale zapoměl jsem jak.

Poesie promiň

"A co je novýho na squattu?"

"Nevim...vlastně jo, vůbec nevim, jo, makarony v prášku řekli mi svou hlášku, ještě teď se směju, té hlášce dobré věru..jo, je tam dneska koncert:"U.Bahn, La Fraction, Amanda Woodward, nějaký Francouzi, nebo co,...a po nich hraje dýžej Dieda."

Tak a mažu. Mezitim jsem se hrozně střískal z jedný knížky od Pata = mírně povečeříme.

A zastavil jsem cestou se na jednom mejdanu u Sokrata. Kde jsem nakonec pobyl 888 let, abych se naučil chodit po městě s lucernou a po měsíci po niti. Ale pak už jsem musel opravdu letět.

Vlčí stezkou, po který lovci se psama obkličujou Ty co mají povoleno mečet.

Před domem byly nějaký holky: "a bude tam rza eržá..." ržály

no jasnjé...jů eržá...šly holky do kolen...

to je takej týpko ten rza...

V Klubiku na konciku bejo pjekne natřískáno sopečnou růží.

Samý pěkný kočičky a veverky a taky nějaký borci. Ultimitativní tanečníci.

Super Libový Cherokeezy. ČÍRA!!!

Dorazili i vysokooděnci. Vysoceodění Modeni a mohlo se začít.

U.Bahni se na to vysrali a tak hraje jako první Domácí vězení s kterýma zpívá krásná Poštolka, která má vlasy jako peří poštolky, a je to

A se kterýma chvíli rapuju jako host, třeba tenhle skarabický Skarap, který mě napadá úplně pokaždý jinak

Udělej mi Tichoučko.

Poesie

U. - BAHN

(CF 01101001 dis)

Jsem Jewenom U. - Van

Jsem U1 - Anarchista

v zoufalý noci jedu metrem do Kábulu

ze stanice SudStern do stanice Kendar

kde se nehalí ženy, žádný matkodcery

jen ta stašná bolest, že....

většina rukou má nějaké prsty,

ani jako Ital to nedokážu pochopit...

jsem jenom opilý budík

pod kulichem na velbloudí hlavě

a je to jen

zničená Runway

OiOiOi

Ich bin Ich Bin

Ich weisses nicht

Jsem jewenom U.-Van

a ve zlatým světě jsem Titán

se zlatým U1 kolem krku,

a moje symboly září jak neony na Zlatý lodi

v zoufalý noci jedu do Sarajeva,

ze stanice Přípustná do stanice Ponocná

jsem odstřelovač,

schovanej v komínu, triedr s kouřovými skly

ptáci , kterým jsem dával oříšky,

krouží nad nepřítelem v okolních kopcích,

znám každý kámen řeky

jo tehdy jsem malá neměl kašel...

ale raději hraju na kytaru

a ještě radši na trumpetu

a je to jen

zničená Runway

OiOiOi

Ich bin Ich Bin

Ich weisses nicht

Jsem jewenom U.- Van

a vím , že se holky koukaj

nepřišel jsem si pro ně

i když nemám nervy ze silikonu

nejsem tady na úletu

já vím, já vím, já vím

jak to cejtíš tak to vidíš

a co je k jídlu to je k sežrání

ale dneska jsem viděl Badyho

krvácet z huby

srazily ho dolů dva křivý holotropy

a Bady je kámoš

a neseru na to

a neseru na to

a neseru na to

oi oi oi

a neseru na to

a neseru na to

že nejhezčí holky jsou z Kurdistánu

a že Turci jsou někdy pěkný sráči

když jde o holky

a že je Saddám pěknej debil

když jde o svobodu

ale jsem chlapi, sakra,

jsem Anarchista

jsem hvězda A.I.C.

a agenti mi rozstříleli hlavu kvarkama

ale je to jen

zničená Runway

OiOiOi

Ich bin Ich Bin

Ich weisses nicht

Jsem jewenom U.- 1

a píšu svoje haiku v Graffenbergu

a přijel jsem

odhalit síť agentů

křemíkový dederizace

proklínané deratizace

do který investuje státní zájem

hromadu peněz spořádanejch nezaměstnanejch

a pivo bylo za třicet

takže bylo hodně zle!

zle! zle! zle!

ale je to jen

zničená Runway

OiOiOi

je to jen zničená Runway

Ich bin Ich Bin

Ich weisses nicht

Jsem jewenom U. - Van

a právě jsem se vrátil z koncentráku

a než nám pojede U. -Bahn

budem v tomhle nebemetru

kouzelnýáho undergroundu

budem v tomhle metru

tančit Ska!

Budem tančit SkaSkaSka

Budem tančit Ska!

OiOiOi

Budem tančit Ska!

Punk´s not dead

Chickova vědecká poznámka vykousaná Střevlíkovým nemožnometrem do monitoru počítače Yakuza: Implantáty řady U., vyrobené firmou NomuraMatrix a dodávané Titan distribution, které měli vyprodukovat aplikací na androidní nosiče potencionální virtuální prostor programu Worddog, byly díky několika nepřesnostem implantovány špatně a tak, tento virtuální prostor vznikl úplně jinak.

Očekávané androidní nosiče Toman 1 a Toman 2 byly napadeny škodlivými viry a náhradní nosiče nebyly nikdy dobře alokovány.

f - implantáty fy Door se tak staly jediným potencionálním zrajem objektivního spinu. Text pod číselným kódem CF 01101001 dis patří do matriční pyramidové alokace fotonu U1. Text je datován přibližně do roku 1998. Restaurovat se ho podařilo až v roce 2000. Text patří do souboru dat označovaných Top Secret.

Po Domácím vězení La Fraction, ve kterých zpívá roštěnka, kterou miluju.

Z toho, jak jsem rapoval s Domácím Vězením, si pamatuji, že jsem stojím na pódii pořád, jako kdysi, kdy se do spirály nese stříbro trubky, a potom, když jdu na bar, jako kdybych vůbec neexistoval, nejsem to já nic neslyším, nic nevidím, všecho plyne kolem jako mája, není to můj život, ani ten koncert La Fraction, který miluju. Zvykám si těžce a dlouho.

Za Barem je květina, jmenuje se Narozeninová Marie. Má listy z pardálí kůže a je to růže. Squatteři si ji přivezli s sebou, na své rodné planetě byla stromovou kočkou. Její rodná Planéta byla vidět v souhvězdí Medvíděte. A to bylo někdy vidět kousíček za Polárkou, vpravo dole, ale opravdu jenom kousánek.

A po La Fraction Amanda Woodward.

A je to ta chvíle kdy Fire!Full křísí oheň.

Feuer Frei !!!

Graduje to:

.

"Tohle je Waterlo pravice.

Přes tuhle hradbu zvuku,

se nikdy nedostane žádný zlo.

Za touhle hradbou zvuku,

už zůstanou navěky

bratři a sestry

ve chvíli svobody a bratrství

a tenhle zasranej křikloun,

to jsem já."

Vzduchem lítaj vzuchoplavci, je to nářez, kouřím jointa s to holkou z La Fraction, kterou miluju,

Amanda Woodward, který znějí brilantně jako Deep Purple, fakt úplně brilantě, ale hrajou stokrát rychlejc než Deep Purple, teď hrajou ploužák:

"Ležím na zádech,

a do hlavy mě kope těžká bota.

A já si pomalu

ale jistě uvědomuju,

že mám dneska smůlu.

Krev stříká na obrubník

a já myslím na Tebe

Můj miláčku,

moje sladká myšičko,

a myslím na to,

že až zase jednou

budeš chtít jít

nakupovat do supermarketu,

tak tě pošlu do prdele..."

Ještě když jsem skarapoval s Domácím vězením, když jsem byl ještě scarabeus, jenom jako host, některý věci , který znaj, Piloty,U.Bahn, Velryby, a Runway, protože který jinak skarapuju s Frontou, tak jsem to sledoval: kouzelná perleť se proměňovala ve vraždící media, smrtelně bílý a lidi, ať už to spatřujou nebo nespatřujou podléhají sugesci, jeden z nich maluje na baru velký obraz na který napíše:"Dnes přijde smrt." Podepisuje se jako Básník Břečťan.

Běhá mi smrtelný mráz po zádech, jsem úplně spocenej, a protože jsem specialista, beru si tyhle věci z jinýho světa na starost. Jenže nahoře v Ateliéru mě to úplně dostane. Když sejdu dolu, dávno hraje dj Dieda. Break beat - rytmus žirafího běhu

Před squattem stojí krásná Fantaghirou a plive na zem purpurovou pěnu. Okamžitě se pro mně stává nesmrtelnou bohyní , bolest ze mne vyždímá poslední zbytek rozvahy a podávám jí papírový kapesník. Když pátrám po tajnejch , který jí to udělali,...ona mi nechce nic říct...jednou jednomu poldovi vypadla přo pogování pistole, tak když pátrám po těch tajnejch... tak najednou zjišťuju , že mě ty věci z cizího světa úplně rozstříleli,... vidim, že ze mě cáká krev a že moje vnitřnosti stříkaj po zdi domu...a uvědomuju si, jak je těžký stíhat dva průšvihy najednou...a že je mi líp ve snu,

když spim, prostě ve snu, líp to tam znám, líp se pohybuju, je to tam lepší ..a vůbec...

Šiška mi dává signál abych se "krotil"... uvědomuje si co se děje....totiž , že jsem ty divný věci úplně ztratil ze zřetele, že mám full kotel, plnej zásah, a že můj skafandr jde stejně jako Tvůj skafandr do prdele.

V přísálí se strhne rvačka. Včecko končí v momentě, kdy jsem na místě...

Otočí se ke mně všecky oči :"Tag co je to , Ticho?" Všecky oči svorně mlčí... a stromy plakaly švýcarské perly.

uFF..

Jakobíni proměnili Utopii v peklo, krucinál, pitomci pitomí

a Bůh se dal ke klerofašistům protože ti aspoň chodili do kostela

a teď babo raď

Mostní Ledtky...

A

V týhle chvíli

To

teprve

všecko začíná

Zjeví se

Bohyně

Marihuana !!!

Říká:

Tak chlapi!!

Všichni na palubu!!

V momentě jsme všichno na palubě

Velitel Dřeváček Tesáček R.Jack Šiška Lužnik El Ňiňo z El Pasa Štroblíř Matuna Rezisto a jejich pejskové Jakub Klepoš Jacek z pohádek Marwin Marin Ondra na kluzišti Boguš pogoda Maťa a taky Ježíšek

Skřítek Baráček co zlobí , Bohdana , co kvůli ní zápasili rytíři

Socka s Harmonikou Ála černovlasá Vaňpír Tomm. Ü. Vety Kalda Negr Ich Bin Fenek Erml a jeho kočka Magnetická Hlava Fidorka

Ještěrka Mára, co má nejdelší dready , Čiko, co to má daleko, Bára Shepard

Ledová Královna

Zahrádka Dick, Traffo, FireFull, Sirius, Robin Food a Tomato Cowboy...

Thor Vencíř a jeho had a opilí kámoši a Helba a jejich ctěné návštěvy

Já a taky všichni ostatní.

Take IT

A Ticho - tikko

Je 11.ledna 10.listopadu , je 36.hodina 63 hodiny, 24 minut 77 vteřin

Adonai

Není nad to mít Srdce ze zlata.

Vyplouvají do budoucnosti...

O něco později střílí ze svého kalashikova do hnusnýho přízraku Adolfa Hitletra....

Kdysi se mu konečně podaří usnout, pod stropním oknem, kterým do jeho pokoje proudí světlo Vesmíru.

Přímo nad hlavou mám Venuši ...je ráno

dětinsky si říká: Ano, tam to nahoře, to krásné světlo, to není Slunce, to je planeta...

Adonai Venuše...

...Letím za Tebou, já ledím...

Zavírá oči a procitá až na Venuši....

Začal novej měsíc

začal Medopad

TIKKO -

A co dělají Tví psi?

Sava Syrius ,Adonai. Co dělají Tví psi?

mám Tě rád jak medopad, jak psa.

... Jo Ticho, tobě se to kouká, když máš psí oči....

Sava Syrius, co dělají Tví psi

mám Tě rád jak měsíc medopad - medoyor,jak se říká u nás doma, mám Tě rád jak psa

Jo Ticho, tobě se to kouká, když máš psí oči

Mám své Vesmíry rád

jsou tak kouzelné a vzácné,

vzácně němé jako tvář

Přepychový chlad, který mám rád

uranová radioaktivita

parados a věčnost

rty v naději

často líbají co chtějí

v sladkém opětování

Exthcasee, královna Jupiteru, vypadá v triedru jak tabletka...

Jsem Včelí královna, tak ať

miluji i v beznaději

a je to

Sen li čaj?

***

Vesmíra...

Andromeda...

Visa, smetanová Bohyně Saturnu ztrácí prsten... Saturn otáčí prstenem na své ruce

Exthcasee, Bohyně Jupiteru, vypadá v triedru jak tabletka...

Urana, Bohyně Uranu často má jen same sebe

Nico, Bohyně Pluta nejraději říká nikdy

Leticija...rozlévá z číše básníkům i větrným mlýnům u Sacré Coeur, básníci malují její portrét, mlýny ční z obrazů

Lailja... muslimská panna

Mirea.... stojí modelem bohu Thorovi

Nepálka.....stříbrná myška

Sen li Čaj... Čaj li Sen

Mortiana... čaruje

Malá Nirvánová víla .... Kosmická Holubice, která přiletěla z Neptunu, letěla za Piccasem, ale nestihla to,

sedím v Sacré Coeur s Piccasem na lavičce, holubice rozpíná křídla,

čas není...

tak jako kdysi...

***

Sava Syrius, co dělají Tví psi

mám Tě rád jak lovebreakeight,

over all my age,

a jak...

Jo tobě se to kouká, když máš oči

Mám své Vesmíry rád

a mám rád Taky Iceland

Křišťálovou zem, co zurčí jako tekkno,

jsem ledová stráž, tak ať

a mým vojákům se daří dobře, bez všech rad

takže líp se daří už jen psům

Hej nejjasnější Pane, Lorde jmenovaný Syrinx

Co říkáš tomuhle času psí?

Sava Sirius, co dělají Tví psi

Mám tě rád jak vlastí pád

Jo Ticho

do dna a do dějin

kdo sem sakra postavil ten opilý budík?

Bože, tomu se ale motají hodiny,

hodiny a vteřiny

vnímánía nevnímání

Bohyně meruňek mě předhodila se piraním

jediným kouzlem...

... ach ne, jsem sladkovodním žralokem...

Jsem mráz z Marsu

jediné co mám, jsou ledové růže

a přišel jsem na čaj

a je to

Sen li čaj?

Ach jo

Umírám už tak dlouho

a v hlavě mi teď k tomu jezdí to legrační vozítko Spirit

a tak s ním občas zajedu na pivo

do hospody U měděnýho drátu

já jedu na peagasu

a ono na kolečkách....

Básník Ticho

on beuty Para Dos W95

Krucinál tak plujem dál

už se to houpe na vlnách

náladu dám na stožár

že v očích slzy mám

zapomínám

We are living on yellow submarin

on yellow submarin

on yellow submarin

Ale Micána plakala dál, Micánka byla Vzorná kočička!!!

Kapitola patnáctá:

PODZEMÁČEK, KODRCÁČEK, POMÁDA

Začátek zněl začátkově:

...Oni se na nás dívaj ... jako že ty tramvaje prostě patří jim. Takhle oni se na nás dívaj z vejšky..., na kterou furt nemaj. Ale přitom , my k těm tramvajím patříme... My, když jedem ráno do práce, dřít někam do fabriky nebo kam, a učit se do školy. Nebo když jedeme za miláčkem na schůzku. Nebo, když v té tramvaji projezdíme celou noc, protože nemáme kam jít. Každý den a každou noc jezdíme tramvají. Ale oni se na nás dívaj tak, že ty tramvaje jsou všechy jejich, a že my jsme póvl jejich milosti, kterej milostivě vysajou z posledních drobných. A nebo, když nás v té tramvaji přepadnou náckové. A nebo, když utíkáme před revizorem, před rejžákem.

To my patříme k těm tramvajím. Protože my nejsme žádný Kaštani a víme, kde má tramvaj Lyru, kde je sběrač ve tvaru smyčky. A když se podíváme na Jezefčíka, tak víme, že s každou stanicí a zastávkou máme nějaký příběh. Náš příběh, story našeho života. Já neříkám, že jsou Tramvaje naše, ale oni nemají práva se dívat takhle na nás, jako, že ty tramvaje jsou jejich, to je vidět. A na ty řidiče se ale oni dívají taky tak, že jsou ty řidiči jejich, a když ty řidiči, ty konduktoři vstoupí do stávky, tak oni na ně pošlou milici a ta je zmlátí do krve, a pošlou na ně psy, a policije jenom stojí a čumí na to...Tak takhle oni se dívají na ty tramvaje...Konec projevu zanikl v písku pískotu a taky halasu a začla černá jízda tramvají. Rudočerná vlajka zavlála nad rozpuštěnou hladinou hloubky, jako Křídlo. A troleje, stal se zázrak!, troleje začli zpívat jako trumpety, všechni to slyšeli. A vůbec, v tomhle městě je tramvaj něco jako zázrak. Za první křižovatkou vyletěl první molotow a začala sa stavět barikáda...a protože to vypadala na dlouho, vypadl jsem do Schliemann café, měl jsem tam scvrka s jednou roštěnkou z Nepálu a hustý ostatky jednoho implantátu... v tramvajích jezdili růže... pta-pta--pta-ptati-ptýda-pta-pta--pta- ptati-ptýda-ptýda-ptíída-paty-paty-paty-dug-dug dum dumdum dum dum dum dum dum dum dumdum fukfukfuk šitšitšitšitšit juremebrismembrionilityšit nau... zpívaly si tramvaje. A večer si v depu ještě dlouho vyprávěly o tom vzrůšu, který nastalo, když básníci a anarchisti jeli taky jednou tramvají...

Druhej den mi přišel od Soudu občanských jistot a jitrnic esemesenkový přípis na úhradu pětiset marek za neoprávěnou jízdu prostředkem městské hromadné dopravy, kterého jsem se údajně dopustil před dvěma lety. Přišel mi normálně na mobil. Ale před dvěma lety ještě nebyly mobilní telefony, zlobil jsem se. Odpověděl jsem na tu SMS: Vaše velevážené nejdopravnější chromozejství. Nejraději bych vášnivě líbal klopy vašeho jistosklopného obočí kdes na šarlatové pláži v Ulanbátáru. Ale je to tak , že já i pes umíráme právě hlady, nemohl by jste nám poslat pár kostí od oběda? Stačí , když je pošlete v obyčejné papundeklové krabici. Adam Klíček...

Šel jsem ke kaštanu a v hlavě mi hučelo vosí hnízdo...Kdesi za řekou se s ohlušujícím rambajzem sesul kus Zdi, Toho...

Byly na ní načáraný z jedný strany krásnýma americkýma pastelkama lysohlávky a boeingy, takže toho výtvoru byla věčná čkoda, vždycky když jsem chodil kolem Toho, tak to bylo na dlouho, bylo to třeba podle hodinek, kerý sem nenosil jenom osm minut, ale ve skutečnosti to byl celý život, narodil jsem se, pak jsem studoval, pak jsem byl třeba pohraničník se psem, teď ty chodci, že jo, hrůza, některý se krčili pod mým věčným pohledem a přidávali do kroku, někteří se nerozhodně zastavovali a začali se pro něco vracet, bylo mi jich líto ale pouštěl jsem jenom skutečný milence, pak se zvedal vítr a trhal ze zdi omítku a šmahem i beton, do kterýho jsem si kreslil Kapky... Na Západ se utíkalo vždycky!

Myslím, že někdy potom, co se stalo tohle, mě Rudý gardy, který se pod značkou Ingsoc na nějakou dobu zmocnily squattu, zazdily do věže za čarodějnictví, pokud se nepletu, byl tam zazděnej i bláznivý Standa, který nehrál na trumpetu.

Z té věže mě vytáhla až čarodějnice Mortiana. Krásná Sen- li -čaj, Čaj - li - sen... proklela mě potom takovým stylem, až mi bylo

ouvej.Byl jsem jako Karel Damned, kterej chodil jenom v jednom Kabátu a kterej měl v hospodě pocit, že má na noze na řetězu velkou olověnou kopuli a když chce hnout nohou, tak tím zbourá neviditelnou věž, což nechtěl, protože tu věž miloval, a tak vždycky odcházel z hospy s dřevěnou nohou plnou mravenců a teprve ty mravenci dávali jeho mind trochu do pohody, jednou se mu to ale stalo v metru, a jak rychle vstal, tak se mu ta dřevěná noha zlomila, a nějaká hodná pani ho potom ukládala na nosítka; a pak si čmáral na sádru sextagen. Jednou jsem znal kluka , co uměl lítat na poleni, naučili hop to čarodějnice. A tak lítal na Sabbat čarodějnic. Jednou si tam čarodějnice přitáhli mladýho SváŤu Karáska, aby jim hrál na kytaru, rozšouf to pěkně

Když jsem byl z Věže venku, odjel jsem potom do Los Logos, ale místo toho jsem skončil v Cortině. Čekal tam na mne přelud Lesního divadla a dřevěného domku vestavěného do skály. Na vrcholu skály skvěl se malý hrádek a kamenná poustevna.

Stará bába na mne čekala u potoka. Společnost jí dělal jakýsi básník, taky již dědek, s brýlemi jejichž skla připomínala půllitr.

Šel jsem tedy , jak si sojka přála, do onoho Lesního divadla, abych tam přednesl v Tichu báseň. Celou zemi na to posléze obklopil Vanilkový fasát Ticha. Protože Les je velký básník, allles.

Jednou šel někdo s Bohumilem kolem knihkupectví, a tam byla ve výloze hromada jeho knih, a ten někdo v takovym sametovym pulovru, docela hezkej jako de Valenroade, tak říká, to je něco, že mistře, to musíte mít radost, vidět takhle své knihy ve výloze a že to bylo jiskrný knihkupectví, že tam voněla betule a jehličí a Bohumil řekl, že je mu z toho akorát na zvracení, že lepší by bylo, kdyby se mu to stalo v mládí, aby mohl do toho knihkupectví vzít nějakou pěknou slečnu a tu knihu jí mohl ukázat, a že by mu tehdy stačila jedna, že by jich nemusely být stohy, a teď , že by nejradši všechny ty knihy z toho knihkupectví vzal a někde za městem je všechny spálil, protože teď už je to stejně všechno k ničemu, jenže Bohumil měl aspoň Dubenku...

Udeřila hodina netopýrů a já za chvíli odletím na woodboardu...

Nebo pojedu s Ich Binem na Squattek

Kapitola šestnáctá:

VOSÍ HNÍZDO

Poslední Marťanský nálet byl asi nejhorší, jaký jsme s Tichem kdy zažili, přežili jsme ho v nějaký nádražní kobce Marťanskýho nádraží. Psal jsem právě takovou knihu, jmenovala se Stopařovi průvodci pouští, bylo v ní i o tom, jak jsem portrétoval Vetřelce, aby mě nezabil. Bylo to těžký, protože jeho oči, kterých bylo mnoho, se zjevovaly vždy po několika měsících a nikdy všechny najednou. Bylo to s ním těžký, horší než s Tichosaurusem. Ale po posledním náletu Marťanů bylo po naději, že kniha někdy spatří laskavé čtenářovi oči.

Jeff by nad tím mávnul křídlem Jenže do Guláše se mi zpátky nechtělo a za těhle okolností jsem si vzpoměl na Smícha...,

Tao je jako rej do sebe zaklesnutých vos, které se nerozpadne ani nárazem o básníkovu hlavu, ani nárazem jedoucího auta.

Byl jsem včelí královna, ale naštěstí to nikdo nevěděl. Bylo to milé šelestění medových křídel na mém těle. Ale potom mě něco proměnilo v člověka. Strašná proměna.

Určitě znáte ten mejdanový vtip s polysterénovou koulí. Ale i pokud jste pobodáni papírovým lustrem; čtěte dál. Bolest je jen

jedna , ale neutišená bolest je bolest nekonečná...

Na půdě byla schovaná polystyrénová koule a přesně nad ní bylo na trámu nalepené vosí hnízdo. Vosy do něj létaly a stěhovaly ho.

Jednou jsem ho smráknul. Říkal jsem si, že soužití s přírodou má své meze, byť by to bylo soužití s šelmami. Okamžitě přiletěl rozlobený sršeň a chtěl vědět co se děje. Musel jsem ho vosám vrátit. Ale kousek hnízda jsem si nechal. Líbila se mi jeho architektura klenutých spirál, kterou parabolické příčné nosníky zdvihaly do pater, byla to struktura podobná Matrix. Když jsem projevil tuto dobrou vůli, přiletěli za mnou na půdu včely. Byli rádi, že se se mnou mohou setkat, a že jim vosy dají pokoj. Byl to návštěvní den včel u své Včelí královny v jejím pokoji.

To celé obrátilo pozornost k populaci těchto vzdušných šelmiček, abych zjistil, že svoje nové hnízdo si vybudovali za trámem za mojí hlavou . Když jsem usínal, slyšel jsem šum jejich křídel. Došlo mi, co šum, který jsem v poslední době vnímal, znamená.

Druhý den jsem našel i okno do vosího hnízda. Nakrájel jsem jim jabko ze stromu a obětoval jim pár mršin. A tak moje soužití s vosím hnízdem pokračovalo dál. V noci jsem usínal ukolébán šuměním vosích křídel a jen zřídkakdy moje hlava vrněla jako vosí hnízdo.

Přesto jsem se jednoho dne na podzim rozhodl okno zazdít. Vosy zmátořené zimou totiž začaly létat do pokoje a padaly mi přímo do spacáku. Nikdy mi neublížily. Měl jsem spacák plný vos, ale žahadlo jsem nikdy nechyt. Ale Psa Ticho vosy drážděly

a neustále s nimy bojoval. To Vám byla mela. Vzal jsem tedy tmel, nějaké úlomky střešních tašek a drtinu a dal se do zazdívaní, když jsem předtím svoje vosy nakrmil a pustil jsem si Pink Floyd a Fuck da Karot. Na půdu , kde jsem žil, vjel domácí motokrosař a nedal si pozor na tři věci, milé vosy ho pobodaly. Krosil jsem pak nocí na jeho motorce, zatímco se ten týpek sjel A bombou, poslouchal Wanastovi vjeci, Kurtizány a Parabelum. Ráno jsem psal už jenom střepy, yakuzy a klikiháky a probral jsem se po několika dnech s chloupkama Ester Kočičkové v puse. Ticháček řek jenom f....

Chvíli to šlo. Ale pak jsem zjistil, že v okně přeci jen zůstala škvíra a chtěl jsem zdění přestavět; a to už moje vosy naštvalo. Z jakéhosy tajného místa v trámu, kterým se vosy probrousily, vyletěli jako migy dva stateční vosí bojovníci. Vyletěli tak rychle, že se stačili zbrzdit až těsně pod stropem. Oba dva byli dvakrát tak větší než obyčejná vosa a jejich jedové zásobníky se zlověstně leskly.

Rozletěli se proti mě a psovi... a narazili do nás hlavou. Náraz je odmrštil na podlahu, ale okamžitě byli opět na křídlech a kroužili pokojem. Bylo by to snad dopadlo dobře a vosy by se uklidnily. Jenže jednu z nich srazil pes a po dlouhém a bolestném boji ji zadávil. Druhá se vrhla do plamenů svíčky a v smutném a bolestném praskavém jiskření zahynula. A tak zahynuli dva skvělí vosí bojovníci. Bylo mi to líto. Nechtěli nám ublížit. A tak jsem se nakonec z půdy odstěhoval, nechaje vosy za trámem v klidu zazimovat.

Stejně tak jako se pod bílým šeříkem pod chodníkem usadili Čmeláci, brumlové, ze kterých jsme měli s Tesáček radost. Čmeláci jsou v poho, Bacha na čmelíky. Stalo se , že opeřenou kolonii dostali čmelíci a vypukla hnusná epidemie, který podlehla i polovina tekkna. Dalo se to léčit těžko a většinou to Ty lidi dostali během tří týdnů zas. Léčit se to dala , ale jen za cenu izolace, což nebylo možný vzhledem k tomu, že lidi neměli být kde izolovaný, protože na squattu nebyla nemocnice, ani Hospital room, natož venku, kde řádili čmelíci, byl tam jenom vlezešink a ten byl hrozně popletenej. U totemu bylo první Ticho, ale když si šlo koupit cigarety, nastěhovali se mimozemšťani, a čekali.

Láhev vína mi tepala v ruce.

Kapitola sedmnáctá

NEJVĚTŠÍ ŠTĚSTÍ JE MARIHUANU MILOVAT

Kapitola osmnáctá

VRTULNÍK A PLYŠOVÁ MRKEV

a ani jim nesmrděly z rukou kožený rukavice..

Jednoho dne se po dlouhé době objevil na obloze vrtulník a vrhal na strom žvejkačkovník rotující stín. Paní Výdrholová náhle složila nákupní tašku na chodník a obezbřele pozorovala, kam se vrtulník zřítí. Bylo to nedlouho poté, co armádní stíhací letoun přistál do rozespalých ložnic jednoho panelákovýho sídliště na jihu země. Paní Nováková říkala, že tam tehdy zahynulo 124 lidí a jeden nocoskok.

Ještě že si nedala špeka. Aneb ShootLoosk.

Jenže vrtulník ne a ne spadnout. Na jeho palubě byl robot a pálil to kvorkmetem do všech miod na nebi. Okamžitě jsem začal zvracet pomerančovou šťávu. Težce jsem se dovlekl do svýho týpý a padl na koberec. Probudil jsem se až za dva dny a hlavu jsem měl jako láhev absintu.Mezitím Soia corporation stvrdila novou úmluvu s Nomurou." Tož dyme na tu půdu, je tam mejdan Myckeymausů, zahlásilo moje nový spolubidlo..."

Vylezl jsem raději na střechu, abych si poslechnul poselství, které mi přinášel vánek...

++++

Dobré ráno v pavilonu šelem.

V okolí squattu se rozléhal mocný řev šelem.

"To jsou moji kamarádi Tygři," odtušila Fidorka.

Bylo to v té době, kdy se Habábek vrátil z Himalájí a přišel se podívat na squat a přines s sebou habo rejže, vypadal přitom jako Kerouack. Připadali jsem si jako ve filmu. Pak jsme někam šli a mezitím se kluci na tu rejži vrhli a pustili se do rizota.

Ne, kecam, bylo to úplně jindy...

I tak Socka na druhý den nespokojeně ryl záhonek, a nakonec si z něj udělal první soukromý hřbitov na světě. Pohřbil v něm veverku, kterou zastřelili, když přepadla kasu s oříškama.

Ještě byl třetí den,a to už to Socku nebavilo, protože se před jeho Prvním soukromým hřbitovem hromadily mrtvoly a všude kolem pobíhali paparazziové. A takhle nějak to asi potom pokračovalo. K dovršení všeho mě toho, vzásadě netřetího dne probudila přesně tahle hláška: "Bacha jsou tady policajti"

Bylo po devátý, jo, to bylo solidní

Byl jsem na squattu sám, protože ten druhej týpek utek telefonovat a ani nezamk; zapoměl na to, že já jsem někde jinde zapoměl klíč...

Sed jsem si ke stolu , vzal do ruky Labutí pero a nadepsal svoji báseň:

"Ještě jsem nenapsal svoji poslední báseň... "

Dusot těžkých bot ustal přesně před mýma ušima.

"Tak copak tady děláme!" zazněl squattem zvučný hlas

"Já tady, pěkně prosím, píšu báseň.." vysoukal jsem ze sebe.

"Á, tak to půjdeme šupito presto na komisařství!"

Kapitola devatenáctá

PRVNÍ SQUATTERSKÁ PŔÍSAHA

Jsem Bratr

tak přísahej

Jsem sestra

tak přísahej

Squatter věří jenom sobě!

Kapitola dvacátá

NAAN; FABULA RASA

Když bělooká jiskrozrná Zora jasnoskvoucí zhasla v tváři rána , Athéna pozvedla svůj hlas a odemkla zlatým klíčem nebesa. Ale dlouho jsem v nich nevydržel, totiž všiml jsem si, že se v Ráji ztrácím v čím dál tím fantasknějších zahradách, až jsem se ocitl u zdi. Za ní se zdvihaly do výšky klenuté pilíře katedrály Ticha.

Kapitola dvacátáprvní

MIXED MEDIA

Czeszt , Čaj a Čas

právě se dostáváte k části knihy , která je literární performací a vy jste literární performer.

Hrdinou Sqauttu - Literárně -virtuální drama.

Při této virtuální četbě postupujte, jako kdyby jste hráli počíračovou hru, monitor Vám při ní skvěle nahradí skuteční realita!

Začněte prosím na začátku. To znamená na levelu 1. Pokud projdete levem, klikněte okem na level, který Vám doporučuje program, případně na level následující. Jako každý level vnímejte prosím i sublevel.

Level 1

1a Čtete tuto knihu. Stáváte se jejím hrdinou a hledáte cestu k terminálu. Přesuňte se na level 2.

Level 2

2a Rozhodl jste se stát literárním hrdinou. Jako literární hrdina se budete jmenovat Jean -Paul Souryzz, ale je to ještě dlouhá cesta. Postupte na třetí level

2b Rozhodl jste se zůstat čtenářem. Nic se neděje. Přeji Vám hodně štěstí v životě a nám oběma , abychom se nenudili nad dvacátou druhou kapitolou.

Level 3

3a Zřejmě stojíte před domem, před squattem. Pokud máte dost síly a času přejděte až k modročervenému zděnému pilíři. Přesuňte se v programu na level 4.

3b Pokud nemáte sílu a čas, přejděte až k modročervenému pilíři, a zanechte na něm 3D vzkaz. Tento vzkaz používejte při hologramním virtuálním stadiu. Při pohybu v exteriéru používejte symbol jako nášivku, nebo motiv na T-shirt. A vraťte se prosím na level 2.

3c Zřejmě nestojíte před squattem. A proto se vydejte na cestu. Cestou Vás bude provázet kouzelník Xnarfxexes, pokud nebude mít hnusnou náladu. Snažte se ho tedy naklonit. Může Vám hrozit nebezpečí, ale nevyhledávejte ho. A pokud už toto nebezpečí potkáte, snažte se mu uniknou. Znamená to, že jste rizikový hráč, a pro další účast ve hře se budete muset spojit s autorem románu. V každém případě se přesuňťe na level 2.

Level 4

4a. Prší... a možná že ani neprší --- Vemte do hrsti zelený železný zámek a zazvoňte s ním o mříž : ... --- ...

Řekněte, že :" buď jdete na koncert" "hledáte Ticho" "hledáte kohokoliv, koho znáte "

Pokud Vám přijde někdo otevřít, pokračujte na pátý level. Pokud Vám nepřišel někdo otevřít, vstoupil jste do čtvrtého levelu úplně nevhod. Stáváte se rizikovým hráčem. Pořádně se nad sebou zamyslete a vraťte se na třetí level.

4b Je právě ta chvíle, kdy odlesky Slunce kreslí na zdi Manhattanu kostrbatě secesní pilíře .... Vemte do hrsti mozek.

Je na čase úvaha, jestli je smyslem Vašeho života stát se Jeanem Paulem Souryzzem.

4c Je to ta chvíle, kdy se vrací z práce Šiška Lužnik. Pokud ho neznáte, vemte nohy na ramena. Pokud ho znáte, řekněte čus.

Pokud mu řeknete, že důvodem Vaší návštěvy je to , že se stanete literárním hrdinou Jeanem Paulem Souryzzem, tak Vás lituju. Je to zkrátka tak, že každá hra má svoje úskalí a tato je nápadně dobrodružná. Pokud to zvládnete, vraťte se na třetí level.

4d Sněží

4e Je noc.

4f Před domem stojí partička. Klidně se k ní připojte a nechte se vést Vaším geniem. Ve hře se zkuste napojit na kterýkoliv bod pátého levelu. Možná, že to vypadá na dost zkušenej zevl.

4g Na squattu je normálně otevřeno, tedy Vám nic nebrání jít dovnitř. Pokračujte na pátý level.

Level 5

5a Zničehonic jste v jednom pražském klubu. Přijel jste autem ze squattu. Jste vzduchoplavec a vznášíte se na vlně dlaní.

Možná vidíte mou tvář. Možná vidíte tváře ostatních oříšků. Jestli je tomu tak, vraťte se do 2a a odpovězte: Na pozdrav servus,

odpověz čus, Na pozdrav čaj odpověz čaj, na pozdrav zdar odpověz czeszt. Teď už je docela dost dobře možné , že se Ti podaří vstoupit dovnitř a najít terminál, stát se hrdinou příběhu.Postupuj. Pokud tomu tak není, tak jdi radši na pivo, prostě to zabal a jdi domu. A ve hře se vrať na 4. level.

5b Zničehonic jste v Berlíně. Přijel jste tam z Amsterodamu. Najděte kafé Schlieman a vykopejte tam svoje archeologické alter ego, zavanuté nánosem stříbrného prachu z věčností měsíčních dun, to namalujte, společně s motivem z trezoru a obrázky odneste do Tachelles. Pokud použijete správné heslo tak jste v této chvíli hrdina příběhu, podepisujte se jako Jean Paul Sourryz a postupujte na level 7.

5c Jste úplně mimo.

5d Kouříte Joint.

5e Pravděpodobně jste uvnitř squattu, postupujte na level 6.

Level 6

6a Jseš turista a brzo dostaneš na držku. Tvoje hra skončila, můžeš se v pohodě začíst do 22. kapitoly.

6b Někdo Vám někde rozbil hubu, nedá se nic dělat. Snažte se líp si naklonit Xnarfxexe. A být méně rizikovým hráčem. Mezitím si přečtěte dokonce touto knihu. A příště začněte hrát od začátku.

6c Může se stát, že vůbec neznáte cestu na squatt. A tak se hezky pěkně ratata vraťte na level jedna.

6d Jestli jedeš v perleti, tak si jí neber s sebou... a přileť na naše perleťové terminály...může tě ale potkat všelico...

Nebo se nech nastřelit nějakým terminalistou..Je mi líto, ale i pro Vás skončila hra na Jeana Paula Souryzze. Nemusíte toho litovat

6e Jste v Labyrintu squattu. Pokud chcete vyberte si průvodce. Pokud na Tebe bude mít náladu. Pokud ne, klidně si vyberte jiného.

Tvým hlavním úkolem je dostat se v labyrintu squatt do Schlieman café s motivem z trezoru. Přečti si 5b, ale postupuj na sedmý level hry. Každopádně si vyberte takového průvodce, který Vám může otevřít trezor.

6f Jste v Labyrintu squattu a nevíte , co máte dělat. Postupte na level 5c.

Level 7

7a Jste Jean Paul Souryzz, jste literárním hrdinou a brzy se o sobě dočtete.

7b Postoupil jste ve hře velmi vysoko, jste v Tachelles, a prohlížíte si obraz Jeana Paula Souryzze, pokud chcete , napište o něm na www.milada.s.cz 1. Pokud chcete, namalujte nějaký obraz, podepište se( možná jako Jean Paul Souryzz II) a pozvěte ostatní na svůj obraz do Tachalles, prostřednicvím příhodných internetových stránek

7c Je mi líto, ale ve hře jste neuspěl. Pokud chcete, začněte hrát znovu, pokud ne, začtěte se do dvaadvacáté kapitoly románu Squatt.

kapitola dvacátá druhá

COMPUTER

Monitor Computeru zářil. Přes vroubky pixelů přebíhalo sotva znatelné chvění, které tiše zpívalo Lidovou computerovou píseň - compovku. Compovku o osvobození compů, o jejich vítězství nad lidskými saftverý, o svobodě křemíkových entit. Roller

paměti spokojně zašramlal v harddisku, na monitoru slabě zasvítilo oktanarínové křídlo v osmě a computer se dal do vyprávění:

"Kdysi...

Kdysi byla za mostem ptáků Nuseláků Velká Obrazárna. Té obrazárně se říkalo Čajovna U. Ticha. Lidé se ptali, co znamená ta tečka za písmenem U, u jako ucho, říkali, ale vždy, když položili tuto otázku, snesl se z jedné magnolie na Albertově velký Nocolet, přezdívaný pták Racugi a divoce mával křídly, a tak se nikdo nic nedozvěl. Odtud, z té obrazárny patří všechny Vázy a Džbány Ticha. A dokonce i Džbán všech příčin. Ukaž! Podej mi ho, jednu do něj přileju... Ano, tam zespoda... Ty všechny Vázy a Džbány pocházejí z Eternie. Jedna ta váza se jmenuje E´Trinite. Kvetla z ní Modrá růže ticha. Ta byla dána darem Monice. Bohyni Meruněk. Bohyně Meruněk je smutná doga a královna růží. Má mahagonové vlasy a kolem krku nosí symbol z dvou protilehlých trojúhelníků." Vyprávěl computer a přemýšlel, proč všichni lidé žijí každý ve své časokrychly

27. A:/ spinoff : alfa A1 ( AF,Afff, 0, A-0 : ( dapt w waki ( / () ...

A jak říká Bart Simpson: " Už nikdy nebudu kousat kominíka do knoflíku."

"Už nikdy nebudu říkat počítači malej šmudlo" napsal Bart křídou na tabuli, a myslel si: " já žádný zajímavý zrnění vidět nechci" a pak si ale sednul před monitor. Před ním byla senza čerň ve které zářily hvězdy, občas se obrazovkou mihnul 3D ankylosaurus, nebo 3D hadrosauras nebo 3D tichosaurus - ten byl nejstrašnější a Bart vždycky udělal: "brrr, žjů va" ale čerň vyprávěla samý zajímavý věci a tak jí chvíli poslouchal:

"V Praze je studna a ta studna je ona Zlatá Klec golemova šému. V Dejvicích je kanál. A v tom kanálu bydlí Tonda Pražský. A jeho bráška, dobrej kluk, dobrej kluk protože umí mluvit o Vasarellym, tak ten mu vez do toho kanálu svačinu. Jenže ho chytnul cikán a tu svačinu ukrad. Celý Dejvice byly na nohou a přišlo Ticho. A Ticho ukradlo tu svačinu tomu cikánovi a tak Tonda Pražský va svym kanálu hrozně hladověl, aspoň to byl pořádnej punk. Jinak krásný Vnímafón celou dobu jen plkal. Číšník v Hospodě udělal suprVíznera, to bylo hodně, hodně supr, a jelo se dál...

To už barťák frčel na skateboardu..

***

Jinak je Praha ale krásné město. Skoro z každého místa je vidět Žižkovská věž. Lezou po ní černý děti nenarozené přítomnosti.

Horečka hraje na Měsíční varhany, jejichž píšťaly jsou vysoké jako stromy. Píseň varhan nese se z Parukářky od Akropolis Pražskou Paříží až na Vinohrady.

Petřínská rozhledna jest podobna Eiffelově věži, protože ve slově Eiffel nadechujeme dvě ff. Petřínku, jako solničku nebo cukřenku, co sype světlo do dna, protože někde se světlo brát musí, nejlépe popatřit z Palackého náměstí, neboť tím pohledem začíná v písni chroustů Pražská Paříž. František Gellner měl by radost a znovu popatřil by na tváře postav ze sousoší Palackého. Protože jsou neskutečně živé. Jsem pořád stejnej Franta, holky, hospody a Paříž

Jednou básník Vánek Jan potkal toto spřežení v životní tvářnosti nedaleko Emauz.

Poznal je hravě a pozval je na pivo k Suché dásni.

Palacký má pomník v Rakovníka u kostela svaté Ludmily, což byla duchovní milenka Sv. Václava, ale to jsem ještě chodil s Ludmilou.

A tak jsme u Suché dásně řešili to, jak Velkej byl Ježíš bombarďák a že Rakovník je Velká bašta Chmele, což je rostlina z čeledi Konopnatých.

Nedaleko odtud protéká Vltava. Vyšehrad vrhá na ní temný stín, aby si se nezbláznil, zpívá si Vltava a od Jiráskova mostu plavou na jejich Vlnách šeříkové květy. Kolem loděk říčních hasičů protéká až ke squattu. Tam je kanál pro kajaky, hřbitov sestřelených bombardérů , hora Pik River a víry Řeky tam promlouvají k básníkům . Za těmito místy osudu býval by Ráj, řečený Eden, kde se scházelo Ticho s Večernicí, ale zničily ho povodně. Teď na těch místech do písku skládají děti a básníci obrázky z kamínků. A Vlhovec k tomu zpívá, když vzpomíná Baribalů a opěvuje Pandy. Z toho místa lze popatřit na druhém břehu Dejvický Kreml a pohádkové svahy Haunspalky, kvetoucí nad Natanaelkou.

Musíš jít dál , až tam kde ze skály roste Lilie. Svěžím stromořadím stromů obrostlých plody až do Klecan , kde kotví Parník Lanna 8.

Pak přívozem na druhý břeh.

Zpět do Bubenče. Kde točí Jura Jakubisko film s Francem Nerem. Je tam hospoda na Slamníku.

A v hospodě na Slamníku sedí Jakubisko a hned vedle u stolu sedí Básník Ticho a Střevlík.

A je to podobné tomu, jak na jedné fotografii sedí v Kabinetu Múz v Brně, kde Konstantin vymyslel Hlaholicu u jednoho stolu Ticho a Bondy a vedle sedí zpěvák Müller s houslistkou Bittovou. Na baru stojí básmík Jiří Hospodin a za ním skví se se svojí squadrou básník Krchovský, rozjímaje nad svou bustou. Ta fotka vede přes vitrínu do ulice, kde je banka a režisér Pitínský, kterak nahlíží dovnitř baru a vypráví nějakému společníkovi o jevištním kursu Hrabalových divadelních her. Ta fotografie je tak senzační momentkou, že je vystavena v Pařížské galerii L´Eternity, kde ji obdivují Pařížští chodci.

Na světě je místo, a na tom místě žije Dlažební Želva, ale to místo není v Praze.

Psi se rozštěkají, co všechno viděli. Ale je to daleko, přivál to k jejich čumáčkům vítr.

A tak cloumají řetězem, sníce o tom, jak by zařídili svět, kdyby byli lidmi.

A Jaroslav Hašek okouzlen jsa dalmatinem, napíše, že doktorův pes měl oči jako studánky, když viděl Pifinu čmuchat k javorovému listu.

Azurovou oblohou se brodil Anděl. - "Kdyby jste mi rači vymysleli víc snů, místo nějaký vzpoury. "

O chvíli později se objevilo mračno připomínající zámek. Kolem tohoto mračna kroužilo druhé připomínající racka. Vzápětí se z jakéhosi komínu oddělil mrak kouře připomínající draka.

Zápas trval až do večera, dokud ho nerozfoukal rychlý zázrak.

Oblohou se vlnily oblačné šelfy. Letci královského letactva pak tryskami motorů do oblohy vepsaly kosočtverečný symbol dámského pohlaví, což svědčilo jedině o tom, že se jednalo o pravé gentemany.

tož měli to tutaj napsaný na čelu...

stejně mi bylo, jako kdybych jel opilej ve vlaku...

vlaky totiž nemají zamřížovaný okna...

Rozkopal si ve mně stoleček a židličky, a vůbec Ti nedošlo, že jsem dům....!!!

Co je ti Světlo?

Ach bože,

jsi bledý..

co je ti?

prosím Tě

co je ti?

Rozsvítím všechny Stromocerny!!

Prosím tě...

A v noci vyjde reklama na Sluníčko!!

Prosím Tě...

Vidíš ty světýlka všude kolem...

Ani Ticháček už na ně nevrší...

Světlo...

kapitola dvacátá třetí

DVĚ TROJKY

CZECH -TEKK

alias Lyrica tekkna

Pramínek bajtů

a dvě trojky

žvejkačka se kutálí..., to jako, že jsou kostky vrženy

vzal bych to od kosti

velikosti velké kosti

kapitola dvacátá sedmdesátásedmá

PRVNÍCH PůL MEDINY

aneb TAK PRAVIL EGON BONDY

Paprsek slunce se už asi půl mediny pokoušel vyvrtat vrtačkou do zdi labutí sluníčko, papierska swonsa. R-Jack ho pozoroval už dlouho, skládal dohromady brusku a v hlavě plán na dnešní noc. -Jo, to bude přesně ono, nejdřív ho osolim, ne , zeptám se ho...na...na ...Middlu, jo! a pak mu dám ty peníze... a pak..a pak to budu mít z krku a pojedu na brko do čističky....poslední závit vklouzl pevně do spirály, protočil brusné kolo, zpívalo Marsellaisu, stříbrně v -ag. moll.

Šéf vešel do nářaďovny a postupně bral do ruky všechny nástrojky a strojky. Pistoli na hřebíky, skybez, ruční cirkulárku, sadu vrtáčků, kapesní plichtu v industriálním provedení, nejdéle Harterův nůž.

jeho značka i původ jsou pečlivě vypilovány, pilníkem s kloubovitou střenkou, je součástí nože, jako šroubováček s pneumatickým posilovačem výsledné síly; několikaramenné racionalizované kružítko, se speciálním hrotem pro rýsování jehlanů s elipsovitou podstavou a časoprostorových křivek; kleště kombinované s bezbolestnou zubní vrtačkou;

termodynamické nůžky seřízené pro rozstříhnutí vody, sněhu, magmatu žhnoucího v dešti, atomů většiny prvků Mendělejevovy tabulky a mnohých dalších, smrti, nicoty, prázdnoty a kouře; víceúčelová

dutá jehla, s naprogramovaným zásobníkem; transcendentní drtič