Pravda o Tiskové zprávě o situaci v naší zemi.

6.3. 2004 v 17.00 se na Václavském náměstí uskutečňuje setkání lidí, které je reflexí tragické a nezvratné smrti Zdeňka Adamce a odpovědí na jeho psanou výzvu, kterou nám před svou smrtí odeslal. Někteří aktivisté pak v nočních hodinách u památníku Živých pochodní symbolicky zapálili kabát. Což znamenalo, že byli předvedeni k výslechu na policii.

My hoříme...

Když přichází Ticho; promluví básní. Toto vědomí nás uvědomuje o své nezamlčitelné svébytnosti.

Pravdě někdo věří a nebylo by modré se myslet, že Ticho popatří a vyslovuje jen jeden z nás...- Je Ticho komorní, měsíční, akademické, vševyslovující, miodické, stříbrné, moudré, podezřelé, duhové, je nejhůř ticho, je - ticho - on-line, ...

Básník pravdu v tichu zobrazuje v tichu , ale jen málokdo by mohl podstoupit takovou bolest Ticha, tak jak ji před rokem podstoupil Zdeněk Adamec a jak ji podstoupili další sebevražedné živé pochodně; když většina z nich rezignovala na jiný než vlastní smysl této smrti. Totiž, tito lidé zemřeli anonymně ve vlně beznaděje hořícího jara. A přesto i oni, odmyslně od vlastní smrti, byly lidmi, občany této země; jakkoliv jim bylo odejmuto jejich místo v životě nebo ve společnosti, bez šance ani možnosti tuto ztrátu překlenout. Ale právě v tom je to, že tuto šanci mít měli, neboť, kdyby jim taková možnost byla lhostejná, neodešli by tak rychle.

Byl Zdeněk Adamec vyvolený zemřít? Stal se Mesiahem našeho nového pohanství? Rituálu ohně...Nebo byl prostě obětí tabuizovaného Živlu. A proč je tedy tento Živel tabuizovaný? Proto , aby v něm mohli uhořet další mladí nebo zklamaní lidé?

Mafiánský vtip říká, že si hrál příliš mnoho s ohněm. Můžeme ale věřit, že do propasti, kam ho zahnali velmi podivní náhončí, právě jej přivedla lenost a hloupá liknavost? Nebo to byly spíš líně rozcepené a naprosto neschopné automatické nůžky centrální fiskální majority. Nepřivedla jej na hranici statečnost, s kterou zapřel jména svých kamarádů, kteří se bavili rozděláváním Eliášových ohňů? Jeden za všechny, všichni za jednoho? ..

Pokud někdo tvrdí, : že zkrátka žijeme v bezohledné a kruté době kultu smrti, jejímž iniciačním kódem je přežít, a která si prostě vybírá svou daň, rád bych jej vyzval pod Boží oko. Třeba na souboj do Stromovky, nebo někam na šachy. Prostě bych rád konečně pochopil To, že nejchytřejší na něm je tuhý sval.

Ze smrti Zdeňka Adamce cítím tlak, který přesahoval jeho lidské možnosti, a kdybych této smrti přitakal, musel bych se cítit jako vrah. A chci, aby mi někdo dokázal konečně odpovědět na otázku: "Proč se něco takového muselo stát?" A spravedlivě položím jednu otázku sám sobě:"Mohu já mít, z něčeho takového radost?"

Každý jsme jiný a vnímáme tuto dobu jinak. Mám rád kreslené seriály, ale společně se Zdeňkem Adamcem si myslím, že můžeme mít i jiné hrdiny, než, které nám nabízí masmédia: Nájemné vrahy, Chovatele slepic, Majitele angličáků, Sportovní železničáře a jiné Totalitní vítěze nad životem .... !!!

O mnoho z potencionálních skvělých lidí se z těchto masmédií dovíme jen to, že uhořeli na Václavském náměstí; známe jejich elektronický obraz , pokud patříme k několika málo vyvoleným přátelům moderní neurochirurgie.

Z médií, ve kterých hoří nemilosrdná a zákeřná bitva o vliv, o vládu nad vlastnictvím informací a dat a kterým uniká jejich podstata, víme především to, že upalování studentů ani občanů není jaxi na politickém programu dne. Dobře. Kdo to ale vysvětlí těm, kteří nemají zkušenosti s prostuticí v mediálních složkách? A vůbec! Tak proč nezamíří na Václavské náměstí s kanystrem benzínu ministryně školství?

Říká se, že každý má svých deset minut slávy, ale je pravda i to, že každý má svých pět minut své transcendentní věčnosti, když ale tato poněkud nesmyslně a trýznivě shořela na Václavském náměstí, v aortě naší země.

Jsme tady abychom přijali toto ticho, kterým se nám stala smrt Zdeňka Adamce. Jestliže stále platí ono revoluční heslo tanečníků samby: "Ticho? ...Až po smrti!" Pak jsem ve správnou chvíli na správném místě! Ale jestliže přistoupíme na to, že jeho život, by tak jako tak stejně neměl smysl, pak jsou naše životy jen snopy slámy na hranici, na níž hoří duše Zdeňka Adamce.

Neměli bychom ho napodobit, ale vykročit z místa, ze kterého on nemohl jít dál.

A My Jsme tady a hoříme...

Básník Ticho 6.3. 2004 Praha

Odpověď na výzvu Zdeňka Adamce, My hoříme...